Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hořeček žlutavý karpatský podruhé aneb (staro)nová lokalita v Beskydech

7. 10. 2013

Jsou lidé, jež dlouhá léta vyhledávají hořečky. Pídí se po nich na historických lokalitách, prolézají každou vhodnou louku, našlapou ročně sta a sta kilometrů. Získají lidský obdiv, ploché nohy, zkazí si oči a zpravidla prd najdou. Jsou lidé jež rezignují. Stejně tam nic není... Člověk jež rezignuje na hledání hořečků odkráčí na rum.

Rum podává se v hospodě. Rum roznáší hospodský. Takový hospodský je zpravidla bodrý chlapík, jež oplývá nejvřelejšími city ke svému hostu, chápe jeho potřeby a pln porozumění zásobuje jej lihovinami. Hospodský je však tvorem povahy Hořeček s opylovačemrozporuplné, ba, nebojme se to tak říci, přímo janusovské. Jeho pravá zvrácená tvář projeví se až v okamžiku, kdy rozhodne se, obvykle bez jakéhokoli smysluplného důvodu, uzavřít svůj podnik. Často pak obrací se k hostu s otázkou: „Přeje si pán platit?“ Host je zaskočen. Takový podraz nečekal. Navíc od člověka jehož před chvílí málem přijal do rodiny. Hulvát jeden. Slušný host řekne pravdu. Klidně ale důrazně. V dávných dobách, kdy svět byl ještě nezkažený, uchopil hospodský hosta v místě poklopce, zkušeně jej natočil a dobře mířeným kopancem odsunul na chodník před restauraci. Slušný host odkráčel s úsměvem do vedlejšího zařízení, hospodskému slávu provolával, zval ho svým dobrodincem a doporučil jeho podnik svým přátelům. Lapálie taková nekazila vztahy mezilidské. Bylo by považováno za necivilizované nenavštívit hospůdku tuto podruhé a neumožnit odčinit ono hulvátské chování. Dnes je doba jiná. Ba i biřice by na jednoho zavolali.

Hospodští jsou různí. Pod zrůdnou slupkou mají někteří i dobré srdce. Vzpomeňmež Cimrmana. Maje prázdný kalíšek, vyzdobil putyku páně Sirotka životními moudry. Cimrman to měl jednoduché. Byl umělec a světoběžník. Člověk je též umělec a světoběžník. Jen o tom nikdo neví. Hospodští jsou různí. Někteří mají rádi houby. Někteří řízky z bedel. Někteří by za ně život položili. Událo-li by se tak doma na kanapi. A to je pak jednoduché. Stačí zavést řeč. Líná huba, holé neštěstí. Nadšený hospodský nosí na stůl. Za slib plného košíku.

Když jde člověk na hřiby, musí časně vstávat. Před úsvitem. Stačí i za úsvitu. Vychází-li slunce v 11:00. Nemusí-li, dříve slušný člověk z postele neleze. Lidé neslušní tak činí. A vše v blízkém okolí vysbíráno. Na Zbeličných kopečcích bylo bedel dosti. I o víkendu. Domorodcům už nestojí ni za pohled. Cizák sem těžko zabloudí. Zabloudí-li, šmíruje hořečky a nekouká po houbách.

V nPP Zbeličné kopečky kvete hořeček žlutavý karpatský (Gentianella lutescens subsp. carpatica). To jsme si už vysvětlili. Stačí najít vřesoviště. Vřesoviště jsou zde dvě. Dělí je od sebe louka. Na jednom z nich stojí včelín. Zajímavé, dím pokaždé, potkám-li zde zájemce, zde jsou podmínky zcela identické. Přesto zde hořeček neroste. A patrně nikdy nerostl. Že by se nepohodli se včeličkami? Vím to. Chodím sem každoročně. Načumuju pod každý lístek. Jdu, urvu bedlu a čumím na ten prapodivný zvonek, jež vyrůstá vedle ní. Hořeček. Kus od něj druhý. A další dva. Ty ještě nerozkvetlé. Čtyři kousky. Na poměrně velké ploše. Hořečci, jak známo, jsou tvorové společenští. Nejraději se shlukují. Hořečci jsou zde opět malilinkatí. Objevit nekvetoucí kus jest dílem náhody. Jest velká pravděpodobnost, že jich zde bude více. Možná mnohem více. Přesun na tradiční lokalitu. Minule varoval jsem, že kdo nepohne si zadkem, spatří prdlajs. Hořečky vskutku dokvetly. A objevily se nové. Cca 38 jedinců. Opět pidiaturní. Minule použil jsem slovo bonsaj. Dnes hovořím o hořečcích mikroskopických. Hořeček  s kvítkem ne o moc větším než pomněnka. No dobrá. Možná dvakrát tak velkým. Či třikrát. Ale víc ani „ň“. To se hned tak nevidí. Ale jsou zde.

Hořečky jsou zde. Druhá várka vykvetla začátkem října. Omrkával jsem je 2.10. V době, kdy už na Zbeličné kopečky nikdo neleze. Na vedlejším vřesovišti začali kvést až v tomto termínu. Týden předtím jsem prohledával i vřesové keříky. Možno si položit otázku – nejsme my nakonec mamlasi a nehledáme špatně? Staří Valaši věděli, že podzim začíná jakmile vykvete ocún. Ocún nemá kalendář. Ocún prostě ví, kdy má vykvést. Vykvete-li počasí bude pošmournější, i za jasných slunečných dní nemožno očekávat žádné horka, bude vát vítr a zavřou se zmrzlinové stánky. Po ocúnu vykvete tohle, poté tamto, spadne prvních pár lístků z buku a pár dní objeví se první hořečky.  My podíváme se na kalendář a v polovině září poctivě valíme do Huslenek. Koncem téhož měsíce balíme fidlátka a pláčeme nad koncem sezóny. Možná bychom měli spíš koukat, kdy vykvete ocún.

A to pro dnešek stačí. Do mapy výskytu hořečku žlutavého karpatského je možno udělat další puntík. Byť jen o pár metrů od lokality známé. Snad jich bude více. Jsem nenapravitelný optimista. Hlavně po burčáku. Na Zbeličných kopečcích nevykvetlo cca 50 kousků, kterak jsem onehdá prohlašoval. Součet do 2. října činí 88 jedinců. Tu stovku možno klíďo očekávat. Asi se vrhnu do Žítkové. V PR Hutě letos objeven nebyl...

A kdo se chce podívati na obrázky, jsou opět na Rajčeti...

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA