Jdi na obsah Jdi na menu
 


Juraj Jurkovič

1. 2. 2012

Pustevny jsou Maměnka a Libušín. Jak již bylo řečeno. Maměnka a Libušín jsou dílem Juraj Jurkovič - Dvojportrét (1928)architekta Jurkoviče. To jsem zas objevil Ameriku. Mluvit o Dušanu Sámovi Jurkovičovi by bylo as jako nošení vína do Znojma. I když v dnešní době... Kdo chce, může si o něm na internetu zjistit vše. Určitě si může přečíst i kdy se mu objevil na tváři první beďar. Krom jedné informace. Dušan Jurkovič postavil několik domů. Přinejmenším shlédl i mnoho stromů. A zplodil syna. Juraje. Co na tom? Někteří lidé se i množí. A množili. Kdysi možná i více než dnes. Před vynálezem televize a telenovel. Dnes máme, prostě, vytříbenější a méně přízemní koníčky. Juraj nebyl jen tak obyčejný Jura. Patřil k nejlepším slovenským fotografům 20. – 40. let 20. století. Tento fakt trochu kalí skutečnost, že v dané době na Slovensku příliš mnoho fotografů nebylo. Nebo o nich aspoň nevíme. A pokud víme, že žili, nevíme co zvěčnili. A naopak.

Juraj Jurkovič zrozen byl 31. 1. 1904 v Brně. V této chvíli chtěl bych připomenout myšlenku největšího českého myslitele Járy Cimrmana. A trochu ji rozvést. Co by se panu Jurkovičovi staršímu stalo, kdyby si potomka pořídil o několik let dříve? Stal by se z něj snad horší architekt? Nikoli, přátelé, nestal. A co Juraj? Utrpěl by snad nějakou újmu? Nikoli, přátelé, neutrpěl. Ba právě naopak. Místo kouře továren rodícího se průmyslového velkoměsta by vdechoval čistý ozón v srdci Valašska. Stal by se z něj pravý horal. Otužilý, zdravý, houževnatý. A snad i v té fotografii by se více prosadil. Vsetín tak přišel o dalšího známého rodáka. Juraj by nezapadl v tuctech dalších uměleckých osobností brněnských. Ladislav Baletka by o něm napsal článek do Zpravodaje města Vsetína, městská rada by si mohla vymyslet místo, kde stával jeho rodný domek a umístit na ně pamětní cedulku. Ale takto? Brno zapomnělo a my máme prd. Lidé postižení genialitou by vskutku měli při výrobě dětí více přemýšlet. Juraj Jurkovič se tedy narodil v Brně. Tamtéž studoval gymnázium. Tentýž ústav pak navštěvoval ve Skalici a Bratislavě. Bral patrně studium velmi vážně. Asi jako já. Nejraději jsem si každý středoškolský rok dvakrát, nejlépe třikrát zopáknul. Na různých vzdělávacích ústavech. V Bratislavě též absolvoval obchodní akademii. Neb byl studentem poctivým, nastoupil v Zemské bance v Praze. A pak ve Slovenské hypoteční a komunální bance v Bratislavě. Konkrétně v době 1925 až 1952. V padesátých letech dochází k velkým společenským změnám. Takový bankéř je vlastně něco jako kapitalista. A Juraj pracuje v cihelnách. V Sučanech a Zlatých Moravcích. A to až do roku 1963, kdy 25. května umírá. V Bratislavě. Aspoň na smrtelné posteli si mohl vzpomenout na město v němž se taťka stal nesmrtelným. Mohli jsme mít památníček. Tomuhle se říká stručný profesní životopis. Fotografie byla v dobách prvorepublikových koníčkem váženým. Jen málokdo si mohl dovolit pobíhat po ulicích s kamerou a vyhazovat peníze za zkažené snímky. A jak snímky většinou dopadaly je možno si přečíst u Karla Čapka. Ten též fotil. Asi tři roky. Pak zjistil, že již umí zmáčknout spoušť a nezdemolovat přitom aparát a záliby této zanechal. Bankéř je povoláním váženým a musí mít tedy i vážené hobby. Juraj si tedy pořizuje fotoaparát a vstupuje do Sdružení fotografů amatérů YMCA v Bratislavě. Sdružení toto vzniklo v roce 1923. A ihned se stává jedním z nejvýznamnějších fotoklubů na Slovensku. Nevěřte zlým jazykům, jež tvrdí, že způsobeno to bylo absencí konkurence. Již o rok dříve vznikl fotoklub v Košicích. Konkurence zde tedy byla. A posléze se stále rozrůstala. Natolik, že bylo možno v roce 1924 v Trnavě založit Svaz klubů slovenských fotoamatérů. Pražáci v se chytali za hlavu. Na Slovensku je fotoklubů pět a půl a už si zakládají svaz. Prostě pragocentrismus. Fotoklubů zde bylo možná více. Asi. Snad. Nevíme to jistě. Fotokluby zde vznikaly, (obvykle) nevykázaly ni žádnou činnost a upadly do černé díry historie. Jak už to chodí. V čele fotoklubu YMCA stojí další Jurkovič. Miloš. Nezaměňovat. Shoda jmen. Juraj Jurkovič se do klubového dění aktivně zapojuje. A, od poloviny 30. let, cpe své obrázky na všechny možné výstavy. V Bratislavě v letech 1934, 1935, 1938 a 1943. V roce 1938 dokonce získal diplom. A jistě jej i někdo po zádech poplácal. V době Slovenského štátu pak Ružomberk a Zvolen (1943). O rok dříve (1942) proniká i do zahraničí. Do Zaragozy. A v témže dočkal se největšího životního fotografického úspěchu. Ve Švýcarsku v mezinárodní soutěži Camera získává čestné uznání. To mu pak bušili nejen do zad, ale i po ramenech. A pak máme dvě výstavy poválečné, obě 1947 – Humenné a Spišská Nová Ves. A to by stačilo. Žádný nový diplom, žádné čestné ni nečestné uznání se nekonalo. Tak se na vystavování vyprdnul. Pracoval, samozřejmě, černobíle. Takže má mé plus. Od 40. let se pokouší též snímat barevně. Plus se trochu zmenšuje. Černobílá je černobílá. Patrně nejznámějším dílem je Dvojportrét (1928). Nejznámější je velmi relativní pojem. Znají jej čtyři fotokunsthistorici v Čechách, osm na Moravě a ve Slezsku, dvanáct na Slovensku a já. Sečteno, podtrženo, rovných 25 osob. A ti jež měli tu odvahu a dočetli až sem. A ti jež měli tu odvahu a dočetli až sem na něj zapomenou do zítřka do 16:42...

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA