Čertovy skály u Hošťálkové
Tak se mi po čase ozval jeden z kolegů. Ne, na kafe a bábovku mne nepozval. To ne. Takové maily nemívám. Všichni as žijí v bludu, že držím dietu. Chtěl se podívati na Zbojnickou jeskyni a skalní stěny v PP Křížový. A na Čertovy skály u Hošťálkové. Nejprve na Čertovky. A má prý problém. Nalézti je nemůže. Již celý den se prý bloncká po pasekách. Páleníkových. Na pasekách vskutku skály nerostou. Na Páleníkových už vůbec. Možná jsem se již zmiňoval. Snad se budu i opakovati. Však opakování je matkou moudrosti. Kdo zastaví se u hostince na Trojáku, spatří v dáli zajímavé skalní útvary. Je to však zároveň poslední okamžik, kdy je může uviděti. Pak až do nich vrazí čumákem. A silnice z Trojáku do Hošťálkové se pod kopcem poměrně výrazně stáčí vlevo. Na první pohled je možno se domnívati, že skály tyto leží úplně někde jinde. Jakoby vskutku někde u Páleníkových pasek. Kdys jsem je tam též marně hledal. Ale to jsem byl mlád a nerozumný. Jak tedy k nim? Stačí se dostat na autobusovou zastávku Pod Kadlůbkem. Ta se najde poměrně snadno. Je to na ní napsáno. A z ní se vydati po cestě směrěm na Vsetín. Kdo jde právě z tohoto směru, vrátí se. Možná 100 metrů. A po sto metrech se zabočí na místní komunikaci. Doprava. Neb je zdejší křižovatka poměrně nepřehledná, je naproti ní umístěno ono kruhové zrcadlo pro motoristy čočkovitého tvaru. Čert ví, jak se ten pazmek označuje odborně. Bylo zde od pradávna. Je zde stále. A snad tu tedy ještě chvíli zůstane. Po této silničce se pokračuje dále. Pořád jako by po hlavní. Postupně zmizí asfalt. Několikrát se budete domnívat, že jdete špatně. Skály vskutku odnikud vidět nejsou. Několikrát se proto vrátíte. Otážete se na cestu. Naštěstí ji zde všichni znají. Pořád se tam někdo courá. Dokonce i ze Vsetína! Nedejmež se odradit. Napsal bych i kilometráž. Ale a) ji neznám a b) jen by vás mátla. Člověk stále vyhlíží aspoň malinký šutrík, prd vidí a připadá mu to, jakoby ušel již nejméně 10 km. A přitom to budou tak dva. Možná tři. A je to venku. Odhad bez záruky. Několikráte jsem byl poučen, že jdeme již moc dlouho a tudíž chybně. Tak daleko býti nemohou. Cesta se neustále kroutí. Po oněch (snad) třech kilometrech narazíme na rozcestí. Ve tvaru písmene X. Plus mínus. Takové zmrzačené X. Deformované X. Kteréžto je rozděleno na polovinu potůčkem. Pokud se nemýlím, dřívě žádný tok nespatříte. Po levé ruce bude lavička. Někdy je i patrná. Po cestě je však lavek víc. Kousek od lavičky je na zemi naplaven písek. A jím vede pěšinka na kopec. A touto pořád výš a výš. Pak snad již skály spatříte. Pokud ne, vraťte se na lavičku, dejte sváču a zkuste to znova. Skály Čertovy jsou tvořeny čtyřmi útvary. Pěkně seřazenými od největšího k nejmenšímu. Sám bych je lépe neposkládal. Zvou se Král, Tulák, Kapucín a Panenka. Na Krále a Tuláka se dostane i malé v horolezectví neškolené dítko. Beru zpět. Dírko se dostane všude. I jeho starostlivá mamča by se nahoru pohodlně vysoukala. Na Krále i vetchý kmet. Ani já moc nemrčím. Na Tulákovi je více místa. Možno i poležet. Na Kapucína je již zapotřebí něco zkušeností. Chce to dítko již postarší. Asi desetileté. Ono to jde v pohodě nahoru. Dolů je to již horší. A na Panenku lézti nedoporučuju. Není na ní moc místa k sezení. Vskutku nepohodlná skála. Ale pozoruhodná. Podíváte-li se ze svahu pod ní, připomíná něco zcela jiného. Domnívám se, že jméno Ptáček by bylo příznačnější. Ptáček na bříšku dokonale popisný. I když možná... Jsme to ale nedovtipa! Tak to bylo myšleno! Trochu mi připomíná práce mého sochařského oblíbence Maria Kotrby. Nikoli zobrazeným předmětem. Spíše celkovým dojmem a atmosférou. Paráda! Mimochodem zde máme jistý terminologický problém. V literatuře a na internetu se obvykle píše Čertovy skály u Hošťálkové anóbrž Skály pod Tisovým. Pouze na jedněch internetových stránkách objevil jsem informaci o zmatení pojmů. Skály pod Tisovým údajně leží jinde. Jako odkaz autor uvádí nějaké starší mapy. Odkaz na jeho stránky však nemám. Zapomněl jsem, zasklertotizoval, neuložil. Starý, nemocný, roztržitý člověk. Blbec. Na mapový odkaz jsem si však kliknul. Tehdy. Kdysi. A vskutku by to tak mohlo být. Pokud by sem náhodou zabloudil, nechť mi dá vědět. Znovu se mi ony stránky nalézti nepodařilo. Kdyby aspoň ty mapičky byly. Však již tomu je několik let. A já si řádně nepamatuju co bylo včera. Však proto následné informace musím uváděti jen jako teze s ručením omezeným. Čertovy skály u Hošťálkové nejsou Skalami pod Tisovým. Leží i na jiném kopci. Vylezete-li si na Krále či Tuláka, vytvoříte pomyslnou přímku spojující vrcholky všech útvarů, spatříte na protějším kopci další malé skalní výchozy. Možná nespatříte. Sám jsem o nich dosud neměl zdání. Nyní kolem nich vyrubali něco stromů. Můžete je vidět i z onoho rozcestí tvaru X. Po pravici budete mít kopec s Čertovkami, vedle něj vede polní cesta, pod ní teče potůček. Nad ním je další polní cesta (ne příliš patrná) a nad ní v lese na kopci se objevují šutry. A to by měly být ony Skály pod Tisovým. Aspoň kterak si vzpomínám na obrázek z mapy. Bylo by to i logické. Leží vskutku na svahu kopce Tisový. Dokonce na jeho severním svahu. Jak je někde uváděno. Někde se naopak uvádí – na západním svahu Tisového. To by bylo lepší. Kdyby onen kopec s Čertovými skalami byl vskutku Tisový. Že tomu tak není se může přesvědčiti každý majitel mapy turistické. Ani nemusí speciálku shánět. Na těchto však nemůže šplhati ni horolezecká přípravka. Možná trošku. Malinko. Lehký trénink. Odborných prací v nichž by se kdo zabýval zdejšími skalmi moc není. Terminologii kdys vytvářel lid domorodý. Dnes nomenklaturní tradici pokračují horolezci. A neb na ty pidiskalky na Tisovém as lozit nebudou, upadly v zapomnění. Naopak Čertových skal je jako máku. Je třeba je nějak rozlišovat. I mohlo tedy dojít ke spojení těchto pojmů...