Jdi na obsah Jdi na menu
 


Josef Fojtů - Průvodce po Pulčínských skalách

9. 11. 2013

Průvodce po Pulčínských skalách

Josef Fojtů

Dráha ze Vsetína do Bylnice byla vystavěna v dvacátých létech tohoto století. Později byla vybudována odbočka z Horní Lidče do Púchova a úsek ze Vsetína do Horní Lidče byl rozšířen a upraven na dvojkolejnou dráhu. Dnes je to trať Hranice – Púchov. Jedeme-li touto drahou z Púchova ke Vsetínu, uvidíme po levé straně dráhy za zastávkou „Lidečko-ves“ známé Čertovy skály. Leží na úpatí hory zvané „Vrchkopec“. Čertovy skály jsou mnohem menší svým rozsahem než blízké Pulčínské skály, které však není z vlaku vidět.

Kdy by chtěl navštívit Pulčínské skály, může jet vlakem do zastávky Lidečko. Nesmí si ovšem oplést zastávku Lidečko-ves a Lidečko. Ve směru od Vsetína je nejdříve zastávka Lidečko. Lidé jí také říkají „Lomensko“, protože tam až do začátku 16. stol. stávala obec Lomná, která byla zničena. Cizí návštěvník bude překvapen tím, že uvidí na této zastávce jen hory a lesy. Po Lidečku není ani památky.

Se zastávky sejde dolů na hlavní silnici, která vede ze Vsetína do Vlárského průsmyku. Po pravé straně bude mít řeku Senici, která se vlévá u Vsetína do Bečvy. Půjde proti vodě asi 10 minut. Po levé straně bude mít jeden železniční přejezd a za chvíli druhý. Pod tímto druhým železničním mostem začíná silnice, která vede až do obce Pulčína ke škole. Je dlouhá 4.200m. Od vlaku, který přijede od Vsetína po 15. hod., jede do Pulčína autobus. Před večerem je těžko jít do Pulčína, protože tam není noclehárny. Jsou tam však pěkná místa pro stavbu stanů. Autobus jede také do Pulčína z Val. Klobouk. V tomto případě je nutno čekat u zmíněného mostu. Nejlépe je jíti pěšky. Z nádraží Lidečko může být pěší turista pohodlně za 1 a ½ hodiny pod skalami. U mostu, kde začíná silnice II. řádu vedoucí na Pulčín, asi po 20 krocích odbočuje vedle potoka lesní cesta, dost dobře udržovaná. Nejdřív se přejde Dřevěný můstek a pak téměř po rovině stále vedle potoka, až se přijde asi za ½ hodiny k hájence. Kousek pod hájenkou je lesní školka. Hájenka je dřevěná starší budova, nepříliš veliká. Nedaleko ní je několik dřevěných, dnes opuštěných stavení pulčínských pasekářů, odstěhovali se do pohraničí.

U hájenky se rozděluje potok na dva prameny a proto mají i hory dvojí údolí. Oběma údolími vede cesta. V hájence „u Konečných“ je možno se zeptat na další cestu, ale pozor na psa! Proto bude lépe se moc neptát, ale obrátit se na tu cestu, která vede do pravého údolí. Odbočka je kousek pod hájenkou a začíná dost příkrým svahem. Pravé údolí je to, které máte po pravé ruce, když dojdete k hájence a stojíte proti směru toku. Asi 200 – 300 kroků od hájenky přijdete zase na rovnou cestu a uvidíte první skály. Ještě kus před hájenkou, po pravé straně, je vidět veliké skalisko, ale k tomu nechoďte. Uvidíte dost jiných. Ty skály nad hájenkou se jmenují „Pět kostelů“. Budete-li mít dosti času, můžete si na ně vystoupit ze zadní strany. To ještě nejsou vlastní Pulčínské skály. Ty se nám objeví, když odejdeme od „Pěti kostelů“ a pokračujeme po cestě podél potoka, až vyjdeme ven z lesa, na pastviny. Po levé straně již uvidíme vlastní Pulčínské skály. Když vystoupíme od potoka po příkrém svahu až k samotným skálám, uvidíme na jednom balvanu pamětní desku vsetínských turistů Šedlbauera a Cedidly.

Postavíme-li se tváří k pamětní desce, tak máme po pravé straně Ludmilinu skálu.“ Pulčíňané jí říkají „Trtol“. Můžete si na ni vylézt a podívat se dolů, kam skočila podle pověsti Ludmila. S koženou podešví nechoďte na skály, abyste nespadli za tou Ludmilou. Nejlepší je gumová podešev, ta neklouže.

Po levé straně pamětní desky je začouzené místo pod převislou skalou. Tam se schovávají turisté před deštěm, s ohněm. Dříve tu táboříval cikán Štěpán Hrčka se svou rodinou. Za okupace byla celá početná rodina zlikvidována a jejich místo pod skalou zabrali turisté. Jistě se nespokojíte pohledem na skály zespodu, ze žabí perspektivy, ale budete mít snahu vystoupit až nahoru. Máte tři možnosti. 1. Od pamětní desky přímo nahoru je značkovaná cesta. Pulčíňané jí říkají „hore žlebinů“. Je to taková „žlebina“ mezi vyššími skalisky po obou stranách. Tato skaliska se táhnou nahoru v délce asi 200 m. Na samém vrchu na nejvyšším skalisku je vytesáno asi pět schodů. Jsou to pozůstatky hradu, který v tomto místě stával. Jeho existence je historicky doložena. Při podrobnějším zkoumání tohoto míst uvidíte, že vrch skály je vodorovně upraven lidskou rukou a po boku jsou ve skále záseky podobné schodům, na nichž asi začínaly hradby. Také čtvercové otvory, ve skále vytesané ve stejné výši, nasvědčují tomu, že tam byly kdysi zapuštěny trámy. Hrad nebyl nijak obsáhlý. Nebylo tam tolik místa. Bylo to opravdové sídlo pro loupeživého rytíře. Když sestoupíme se schodků dolů, vejdeme do úžlabiny, která asi tvořila hradní příkop. Vystoupíme-li z tohoto příkopu směrem severním, vyjdeme po několika krocích na „Zámčiskovou cestu“. Je to cesta, kterou se dříve jezdívalo na hrad.

2. Kdo by se bál výstupu „hore žlebinú“, může se na „Zámčiskovou cestu“ dostat po pravé straně skal po obecní pastvině a podívá se na skály zespodu.

3. Mohutnější zážitek bude mít však ten, kdo půjde Zámčiskovou cestou, vlastně na ni, lesem, po levé straně skal. Uvidí ohromné, až 30 m vysoké skalní stěny pískovce, které se místy naklánějí nad chodník, takže člověku jde mráz po zádech a zdá se mu, že je pod těmi skalisky příliš bezmocný.

Nejvyšší skalisko pod samými schody se nazývá „Zbojnický kostel“. Pod Zbojnickým kostelem v lese jsou sesypány kameny, zarostlé kopřivami a lesní travou. Mnohé z nich jsou však čtverhranné. Je na nich vidět, že je člověk otesával a použil na stavbu. Ty kameny, které spadly na druhou stranu skal na obecní pastvinu jsou již upotřebeny na pulčínských stavbách.

Na Zámčiskové cestě se zdá, že už je skalám konec. Mnozí lidé také dále nejdou a tak vlastně viděli jenom část krásných skalních útvarů. Kdo chce vidět všechno, musí postupovat po „Zámčiskové cestě“ dále mladým lesem, nejdříve mírně do kopce; potom cesta zahýbá doprava a mění se jen v chodník. Tam si můžete přivonět k větvím voňavé jedle, která je tu vysázena. Ale nelámejte! A když tudy půjdete ke konci léta, uvidíte kapradě vysoké 2 m (kapraď samec – Aspidium filix mas.). Ještě asi 100 kroků příkrého stoupání a jste na nejvyšším bodě Pulčína – na „Hradisku“. Slovo „Hradisko“ by svědčilo, že má toto místo něco společného s hradem. Univ. prof. Em. Šimek z Brna vykonal na Hradisku archeologický výzkum a zjistil, že tam nejsou zbytky po zděném hradě, ale že lid využíval skalních útvarů k ochraně před nepřáteli. Doklady o práci prof. Šimka jsou na Hradisku dodnes. Uvidíte tam několik vykopaných příkopů. S Hradiska je krásný rozhled na daleké okolí – hlavně k jihu a k západu. Je vidět pásmo Vizovských hor, téměř celý okres valašskokloboucký, Vsetínské hory a někdy také Hostýn. Krásná podívaná je odtud zrána, když vychází slunce, ale také večer, před západem slunce. Na Hradisku stávala do nedávna dřevěná věž - „triangl“ - ale častým vystupováním četných turistů a nepřízní přírody, byly žebříky poškozeny, takže bylo nebezpečno lézti nahoru.

Když se pokocháme pohledem se skal „Hradiska“, půjdeme dále. Po vrchu Hradiska vede cesta. Uděláme po ní asi 50 kroků směrem k severu a v pravém úhlu se obrátíme doprava. Není tam žádná značka, jenom nepatrných chodník „v borúvčí“. Počátkem července tu bývá dosti borůvek. Ale s velkou nádobou sem nechoďte. Museli byste mít dlouhou dovolenou, než byste nasbírali 10 litrů. Borůvky nestačí zrát pro mnohé zájemce. Za války se borůvčí vyžínalo a sušilo a prodávalo na čaj. Tak tím chodníkem „v borúvčí“ sejdete dolů do „Skalního města“. Starší název je „Izby“. Jsou to ohromné balvany, vysoké až 12 m a mezi nimi chodníky. Vypadá to opravdu jako zkamenělé město. Procházejte všemi uličkami, abyste uviděli sídliště nějakých turistů, kteří mají jednu jeskyni ve „Skalním městě“ upravenou jako chatu. Nápis praví, že se jmenuje „Vlčí“. Jsou to zřejmě kandidáti revmatismu, proto se u nich na nocleh nepřihlašujte.

Na úpatí „Skalního města“, „u Hrubčének“ mají na obecní pastvině turisté ze Vsetína spolkovou chatu zvanou „Hawaj“. Ale k ní až nechoďte! Špatně by se vám „drápalo“ nahoru. Když si člověk ve Skalním městě dupne do země, slyší mohutné zadunění, jako by stál nad nějakými sklepeními. Tento úkaz si lidé vysvětlili tak, že vznikla pověst o propadlém hradu. Skalní město je státní přírodní rezervace. Skály jsou pokryty mechem zv. rokyt tamaryškový a perovitý, kapradím, ve skalních skulinách roste osladič obecný (Polypodium vulgare), ve velkém množství terčovka zední, modrý hořec aj. V podzemních děrách mají svůj pelech jezevci, kuny lesní a skalní, lišky aj. Občas tam vichřice zláme některého lesního velikána, ale ten dlouho na zemi neleží. Chudí lidé ho po kouscích odnesou domů a spálí. Kdybyste chtěli vidět místo zv. „Propadlý hrad“, museli byste vyjít od chaty jeskyně „Vlčí“ směrem na sever, asi třicetiletým smrkovým lesem. V nevelké vzdálenosti od Skalního města je skupina skal zvaná „Propadlý hrad“. Před padesáti lety byly tyto skály holé a době viditelné, ale kapitalističtí majitelé neměli smyslu pro krásy přírodní; vysadili v těchto místech smrkový les a tak zakryli tuto podívanou. Skály zarůstají stromovím, takže pohled na ně se dnes nezdá tak mohutný. Jsou tak přirozeně maskovány.

Od „Propadlého hradu“ se hleďte zase dostat na cestu, která vede po vrchu „Hradiska“. Nejlépe bude, když se vrátíte na místo, odkud jste šli do Skalního města. Na jedlích a na skalách tam uvidíte modrou značku, která vede do další zajímavé části skal. Je to na opačné straně než Skalní město. Asi po 80 krocích přijdete ke „Kazatelně“. Je to na ní napsáno bílou barvou, na dolní straně. Vypráví se, že se ve skalách ukrývali Čeští bratři a kněz jim s této kazatelny kázával. Tato skála dostala však jistě název podle svého vzhledu. U Kazatelny uvidíte jedle, které vyrostly v její blízkosti tak, že se o ni opírají a člověk si myslí, jestli by se Kazatelna nesvalila, kdyby tam té jedle nebylo. Několik kroků pod „Kazatelnou“ je „Jeskyně“. Žebř do ní jsme vlastnoručně vyrobil v roce 1949. Dnes už zaň neručím. Ale opatrně můžete sestoupit do jeskyně a budete překvapeni, protože uvidíte jen tmavé a mokré skalní stěny. Jeskyně či vlastně jenom puklina, je dlouhá 30 m, dle odhadu. Neznámý pisatel „Kratičkého popisu Půlčinských skal“, nalezeného v pozůstalosti prof. J. Válka, z doby před r. 1900, píše o této jeskyni: „Dříve tam byl žebř a pročež snadněji se důle sestupovalo; nyní jest (před 1900 – red.) tam pouze klada, takže jako po nakloněné rovině důle sestupujem, neopomenuvše vzati s sebou louč co svítivo. Sestoupivše důle, zpozorujeme, že se nacházíme jako v nějaké chodbě asi přes metr široké a 1 a ½ m vysoké. Vzduch jest chladný a vlhký, pročež jest se dobře zaopatřiti. Na zemi se a tam ubíhá před námi žabka neb mlok zemní. Klenutí a skuliny obývají netopýři. Dlouho však chodbou tou nejdeme, an přijdem ku křižným chodbám, které snad klikatě vedou a snadno by jsme zblouditi mohli; zároveň však vzduch není zde dostatečně čerstvý a tak vracíme se raději zpět.“ Pod jeskyní jsou svislé skalní stěny, dosti vysoké. Směrem západním je ještě jedna jeskyně asi 30 m od té veliké vzdálená. Tato má však menší vchod, proto není nápadná. O jeskyních se proslýchalo mezi lidem, že prý vedou až na Slovensko. „Kratičký popis Půlčinských skal“ se také zmiňuje o tzv. „Kožuří díře“, je k ní možno dojíti „pustíme-li se podél potůčku od hradu k severu.“ O té vypravují lidé – píše se dále – že ještě před 20 lety (asi kolem r. 1889/90 – red.) mohl člověk pohodlně dovnitř vejíti, čehož také pasáci za deštivého počasí, aneb když jim studeno bylo, používali, dělavše si tam oheň. Nyní (před 1900) sotva kdo po břichu tam vleze. Název má od množství netopýrů ušatých (Plecotus auritus), kterým zde „kožuři“ říkají.“

Za Kazatelnou směrem severním je množství všelijakých skalních útvarů. Je na nich vidět zřetelně stopy mořské činnosti. Od jeskyně dolů, směrem západním a severozápadním je ještě veliká spousta skal. Nemají žádného zvláštního jména. Jsou všelijakých tvarů a táhnou se v několika pásmech s Hradiska dolů, v délce až 300 m. Nového na nich neuvidíte nic, proto je nebudete všechny objevovat. Je to domov lišek a jezevců. Nikdo tam tuto zvěř nevyhubí, protože ji nelze vykopat. O těchto končinách můžeme opravdu říci, že tam „lišky dávají dobrou noc.“

Když jsme se už unavili pohledem na takové množství skal, vyjdeme směrem severovýchodním od jeskyně na cestu, která vede vrchem „Hradiska“ a téměř po rovině vysokým lesem vyjdeme ze skal. Státní les, bývalý šlechtický, panský, je označen mezníky a snadno poznáte, octnete-li se v selském lese. Porosty v selských lesích nejsou tak stejnoměrné. Tento selský les se jmenuje „Obecní lúka“. Je zajímavo, že dnes není ani obecní, ani to není louka. Jen na jednom místě „Obecní lúky“ je nevelká lesní lučina, na níž slunce překrásně hřeje. Toto místo využili Vsetíňáci a postavili se tam soukromou chatu nazvanou „Dakota“; patří p. Synkovi ze Vsetína a pobývají v ní v létě i turisté z Ostravy.

Když jsme došli na okraj státního lesa, tak se dáme doprava po cestě, která vede k východu. Za pár minut jsme z lesa venku u „Pulčínského pískoviště“, kde se kope žlutý písek. Odtud můžeme jít dvěma směry do obce Pulčína. Buď s kopce po úpatí Hradiska nebo po rovině polní cestou. Doporučuje se však vystoupit ještě na „Rozpuklý kopeček“, který je přesně na východ od pískoviště. Je na něm malý lesní chlum a chudá políčka. Z tohoto kopce je pěkný rozhled na východ; za pěkného počasí je vidět také Vysoké Tatry. Nejhezčí podívaná je odtud ráno, při východu slunce.

Od pískoviště vede cesta do lesa k severu, až do Zděchova. Je tam pěkný turistický hotel, k němuž je od skal asi 1 a ½ hod. chůze. Hned vyjdeme-li z pulčínského lesa nad obec Zděchov, uvidíme v dálce vysoké hory. Jsou to Beskydy; i pouhým okem poznáme kapli na Radhošti, Kněhyni, Smrk a Lysou horu. Po horském hřebenu nad obcí Zděchovem možno pokračovat směrem na Makytu, vysokou 920 m. Z Makyty se dá přejít Papajským sedlem na Javorníky.

Cesta na Pulčínské skály není nikterak namáhavá a je ji možno každému vřele doporučiti. Pozná krásný přírodní kout našeho kraje a kromě toho se může rekreovati na krásném horském zdravém vzduchu. K lepší propagaci Pulčínských skal by prospěla výstavba turistické útulny, kde by mohl návštěvník najít ubytovací možnosti a vydatnou stravu, neboť při skalní tuře dobře vytráví.

 

Zprávy Okresního muzea ve Valašských Kloboukách, 1958, č. 1, str. 53-58.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA