Skalní útvar Mlčačka u Provodova
Milí přátelé skal a skalek, než vrhneme se k hlavnímu témati dne, skalnímu útvaru Mlčačka u Provodova, nezbývá než poopravit mylnou informaci, jež jsem poskytl v souvislosti s poutním místem Maleniska. Vskutku, ve vodní kapli již nenaleznete fotokopii zdejší Madony Provodovské, kterak jsem onehdá uvedl. Je zde úplně jiná Panna Marie. Zrovna dokrmila a nyní si cudně zakrývá kojící zařízení pacinkou. Ježíšek je napapán, má baculatou tvářičku a tváří se velmi spokojeně. A neb sám ještě neví, že je vlastně Ježíšek, jistě si nasyceně říhnul a chystá se spinkat. Možná i spáchat čin ještě méně božský. Nemějme mu to za zlé. Za několik let bude muset, před tímto úkonem, nejprve odehnat sběratele relikvií s lopatkami. Tito pak budou za pár století upáleni coby kacíři. A jejich úlovky prohlášeny za falza. Ježíš Kristus byl natolik vznešený, že přece nemohl chodit na záchod! To však jen na okraj. Prostě na Provodovskou Madonu se budete muset kouknout do kostela. Měl by být otevřen minimálně v neděli. To jsou zde mše. Snad i po celé víkendy. Alespoň kolem poledního. Informace není nijak zvlášť podložená. Každý tvrdil něco jiného. Kdo najde kostel zavřený, musí se vyšplhat po křížové cestě. Nahoře v kapličce pak fotokopie obrazu skutečně je. Raději jsem se kouknul dvakrát. V temné to místnosti nebyla příliš vidět. Je-li kostel otevřen, můžete si poříditi brožurku o zdejším poutním místu. Za 30 Kč. Aspoň budete vidět, že jsem nekecal a historii vylíčil zcela pravdivě. . Nebo pohledy. V sakristii je údajně možno zakoupiti i fotky již několikrát zmiňovaného obrazu. A Provodovské oplatky. Než jsem si onoho nápisu všimnul, již vhodil jsem mince za brožurku do kasičky. Dostat zpět nešly, tak oplatky vyzkouším příště. V budoucnu, než začnu hýřit, řádně si prohlédnu celou nabídku.
A tím jsme vyčerpali nová data ohledně Maleniska. A nyní vrhněmež se na skalní útvar Mlčačka. Název tento prapodivný je odvozen od faráře Mlčka z Pozlovic. Když L.P. 1704 vrhli do kraje kuruci, tento uchopil těch několik málo předmětů z drahých kovů a vzácných rouch, jež na faře nalezl a spolu se svými ovečkami prchl do hor. Kuruci nalezli již jen značně ohmataný železný křížek, pocuchanou bibli a několik nezaplacených účtů. Ba ni kapku mešního vína! No nenašňuplo by vás to? Také jali se prohledávati okolí. Bezvýsledně. Ani se nedivím. Najít tento skalí útvar není prací na jedno válečné tažení. Zejména stavili-li se v hospůdce pod Maleniskem. Jak se tam tedy dostat? Těžko. Nejprve chtěl jsem nakresliti orientační plánek. Prase aby se v něm vyznalo. Je tam tolik nejrůznějších cestiček a pěšinek. Nejlépe půjdete-li od Maleniska k hradu Starý Světlov po zelené značce. Kdo se chce projít po křížové cestě, může od horní kapličky Panny Marie pokračovat dále hřebenovou pěšinkou. Po (údajně) dvou kilometrech se dostane tamtéž. Jest to poměrně výhodné. Není třeba se škrábat nejprve do kopce křížové cesty a pak do dalšího před zříceninou. Pod hradem je rozcestník. Zde se vydáte vlevo. Vede tudy nějaké cyklotrasa. Po několika metrech je zde další odbočka. Opět vlevo. Poměrně výrazná lesní cesta. A po té budete pokračovati na rozcestí. Je u něj odpočívadlo s nápisem Lesu zdar. Či nějakou podobnou ptákovinou. Cesta se zde roztrojuje. Vy pošmárujete pěkně rovně. Po dalších několika metrech je další křižovatka. Půjdete patrně po nejvýraznější cestičce. Vpravo, dolů ze svahu. A tato vás dovede až k Mlčačce. Zní to složitě. Ve skutečnosti je to ještě složitější. Dole pod Malenisky je poměrně solidní mapka. Když ji nebudete brát na 100%, snad pomůže. Ty s nejmenším smyslem pro orientaci mohu dovést. Horolezci zde mohou horoloziti. Skoby zde nějaké jsou. Však nikde v odborné literatuře zmínku jsem neobjevil. Kolik cest a jaké obtížnosti netuším. Skály jsou však v lese. Takže poměrně vlhké. Viz můj zadek. Kdo si umí tak dobře sednout, nalezne zde poměrně solidní skluzavku. Jen nepříliš pohodlnou. Dlouhé jsou cca 17m s nejvyšší výškou 8 m. Jsou pokračováním luhačovických vrstev, jež vytvořily i nedaleký Čertův kámen. Pískovcové. Jedna ze skalek při ideálním osvětlení připomíná lebku. I napadlo mne, kam se vlastně poděly ony cennosti, jež pan farář Mlček tak hrdinně zachránil před uherskými návštěvníky? Pověst o tom mlčí. Nebo skutečnost tuto zamlčel pan František Müller. Kněz to provodovský. Jež zkazku tuto zaznamenal. Poe si vymyslel zlatého skarabea. Zde nebyl ni obyčejný hovnivál. Jen mravenci. Naštěstí nijak bojovní. Asi ti hodní od Ferdy. Kousli mne snad jen dvacetkrát. A pergamen s instrukcemi jsem též neměl. Při mém štěstí by se na něm objevilo přiznání, že velebný pán již drahnou dobu před nájezdem prohrál i ten nejmenší měděný kalíšek v mariáši. Edgare Alane, tys mi to zavařil. Neměl jsem opouštět krajinu poesie a vrhat se na prózu. To by mne maximálně strašili černí ptáci vyřvávající „Nevermore!“
Mimochodem, výše zmínil jsem provodovského faráře Františka Müllera. Tento nejen sesbíral místní pověsti, ale zabýval se též minulostí zdejšího poutního místa a Provodova jako takového. V roce 2004 vyšly reedice. A jsou vskutku zajímavé...
Kdo by se chtěl podívati na další obrázky z Mlčačky, nechť nahlédne zde.
A ti, jež se ještě nestihli seznámiti s poutním místem na Maleniskách, mají též možnost.