„Dobrý den, pane. Co tu děláte?“ „Jdu nahoru, na skaly.“ „Hmmm, nejste vy Vojtěchův tatínek?“ „Čoveče, to nevim. Ale asi ne.“ „Tak to budete Pavlův tatínek!“ „Ani to ne..“ „Ahááá! Tak Karlův!!!“ „Ani Karlův…“ „A kdo teda jste?“ „Úplný cizák, průchozí, túrista.“ „To je divné.“ „Copak?“ „Že nejste ničí tatínek.“ „To já nevím. Třeba jsem tvůj.“ „NÉÉÉ!!!“ „Ale určitě bys mě za taťku chtěl, že jo?“ „VÁS??? Rozhodně NE!“ Zbožňuju tyhle upřímné parchanty. „Dáte mi kousnout?“ Cpu se tatrankou. „Tu máš celou.“ „Kdybyste měl ještě čokoládu, tak bych vás možná i chtěl.“ Ježišmarjá! Není to vskutku nějaký synátor? Chlapeček jeden roztomilý! „Nevíš co dělala maminka tak před sedmi lety?“ Čokoládu jsem však neměl.
Po prolezení skalami u Držkové zbývalo ještě dosti času na prohlídku skal Vrzavých. Téže u Držkové. Oficiálně v katastru Kašavy. Kterak jest možno se tam dostati? Půjdete po silnici Držková – Kašava. U hájenky za dědinou pak zahnete doleva na polní (lesní) cestu. A pak pořád nahoru. Pokud nechcete hledati hájovnu, spatříte po levé straně bílý baráček. Tuším č.p. 76. Možná je to i ona… Kolem před ním zahnete na cestičku směřující do kopce. Projdete po několika metrech projdete kolem rekreačních chat. A nahoru a nahoru a nahoru. Stoupání jest pěkně strmé. Funěl jsem jak ježek. Cesta se postupně ztrácí. Těsně před vrcholem je možno na pravé straně spatřiti několik volně ložených balvanů a skalek. A jste prakticky na místě. Zahnete-li nyní doprava, projdete kolem těchto útvarů a dostanete se na větší lesáckou cestičku. A té se držte. Na vrchol to již není daleko. Je třeba se však pořádně dívat. Po levé ruce se u cestičky budou válet sic velké, poměrně však nevýrazné a snadno minutelné balvany. To jsou již vrcholky Vrzavých skal. Je třeba sejít dolů a můžete se kochat.
Zadní skály u Držkové jsou parádní. Skryté v lesích působí za úsvitu vyloženě tajemně. Přední skály jsou překrásné. Malebné. Vrzavé skály jsou úplně fantastické. Já jsem z nich zcela chvácen. Však též schizofrenní. Skály oplývají obrovský množstvím nejrůznějších geomorfologických jevů. Dutiny tafoni, pukliny, pseudoškrapy a celá řada dalších jevů jež eroze a zvětrávání stvořila. Je zde též nejedno trampské tábořiště. Když jsem se díval na internet, zmiňují se všichni pouze o jednom. Ono to vskutku je jeden velký tábor. Ohniště je patrně pod každým (byť velmi malým) skalním převisem. A nejen pod převisy. Většinou kousek od skály. Stoupající kouř, teplota ohně a jiné s tímto spojené jevy vykouzlily na stěnách fantastické abstraktní díla. Co by jinde uniklo pozornosti je zde zvýrazněno. Jakoby kouřem odstínováno. Střídají se černé zakouřené plošky s červenými ohněm vypálenými. Mezitím někdy i jasně zelené ostrůvky posledních přeživších lišejníků. Či co to je za zelenina. Kde není toto, objevují se nejrůznější kresby. Jednorožec, ryba (?). Jakou v Altamiře. Projdete-li se těmito skalami je to jako navštívit unikátní galerii moderního abstraktního umění. Nebo paleolitické tábořiště lovců mamutů. Psychedelickou kombinaci světa tisíce let zaniklého a moderního. Úchvatné. Fascinující. Dokonalé. Na druhou stranu se jedná o přehlídku barbarství a primitivity. Doklad, kterak tito trampíci, chataři a jiní milovníci přírody dokáží naprosto dokonale zničit takto úžasnou lokalitu. Ukázku lidské omezenosti. A oni se tím ještě chlubí. Na internetu je možno nalézti desítky vyprávění o romantických táborácích pod skalním převisem. Nejraději bych tyhle kurvy pověsil a pěkně vyudil nad těmi jejich ohníčky. Ale to by zase nevzniklo tak dokonalé umělecké dílo. Jak z toho ven? Že by vytvoření umělecko-sociální rezervace Vrzavé skály? Však již dosti úvah.
Kterak zpět do Držkové? Možno se vrátit. Nebo pokračovat po oné lesní cestě. Po několika metrech končí. Jste na louce. Pokusíte se pochodovat přibližně vlevo. Pak s pomocí mapy a boží narazíte na turistickou značku. Možno po ní jíti buď do Držkové nebo (s několika změnami turistických tras) do Hošťálkové. Já zvolil Držkovou. Je to mnohem blíž. Kdo by se chtěl po této trase vypraviti v časném předjaří, nechť vše pečlivě zváží. Chodníček byl dokonale pokryt ledem. Všude kolem kvetou kočičky a jen ta pitomá cestička je zcela zledovatělá. Možno si na něj sednouti a jet až dolů. Nebo se pokusit nalézat kousky bláta vedle něj. Nebo se probíjet nízkým, neprůchodným smrkovým lese. Po několika pádech na zadek, byl jsem již natolik promočen a špinav, že jsem zvolil první variantu. A jakž takž po prdelce doklouzal. Spatřiv mne psi v dědině, začínali výti a skrávati se v boudách…