Jdi na obsah Jdi na menu
 


Childe Haroldova pouť - zpěv třetí

20. 11. 2010
 

Childe Haroldova pouť

George Gordon Byron
Překlad Eliška Krásnohorská 
 
Zpěv třetí
 
1.
Jsi matce podobna, ty jedináčku
v mém domě i v mém srdci, Ado moje?
Tvůj modrý zrak se usmál beze mráčku,
když jsem se loučil, - ne pln nepokoje,
jak dnes, však s doufáním. – Kol do příboje
vlá větru dech, jenž mrazí, jehož hlas
již pouští s výše různé svisty svoje.
kam pluji, nevím! Dávno minul čas,
kdy rodný břeh v můj zrak stín kouzlil nebo jas.
 
2.
Tož opět na vlnách, tož opět v šíru!
Jak oř, jenž jezdce zná, tak poskakují
si vlny se mnou. Pozdrav buď jich víru!
Jen rychle dále, kamkoliv ať pluji!
Nechť jako třtiny stěžně pokyvují
a vítr plachtou mete strhanou,
jen dál! Jak býlí skal, s nímž vítr bují,
jsem vržen v moře, v pěnu zmítanou;
dál! kam mě vlny rvou a bouře odvanou!
 
3.
Já v mladších dnech jsem o poutníku pěl,
jejž vlastní kletby stíny světem hnaly;
zpěv počatý jsem teď si připomněl,
jej nosím s sebou, jako vítr valí
mrak před sebou. Ta píseň v sobě halí
dum dlouhých vrásky, vyschlých slzí sled,
jichž odliv zprahlou stopou žití kalí,
v níž těžký kročej ploužících se let
poušť žití přechází, kde v písku žádný květ.
 
4.
V dnech mladých vášní, slastí, žalů, - snad
mi v srdci, v harfě struna přetrhla se,
snad obé jektá; marný as to chvat,
bych zapěl, jak jsem zpíval v zašlém čase.
Přec, ač to charý zpěv, lnu k němu zase,
že odvyká mě únavnému snění
mých žalů sobeckých, že v jeho hlase
kol mne se rozestírá zapomnění;
tenť pro mne půvab v něm, ač pro jiné ho není.
 
5.
Ne věkem, osudem kdo záhy stár
v tom světě bolu vznikl v žití hloubi,
že nic mu není divem již, ni svár
ni láska, strast ni vada cti a chlouby,
a nemůže mu krutým ostřím zhouby
žal v srdci rýt: ten ví, proč utíkají
se dumy do samot a tam se snoubí
se zjevy vzdušnými, jež přebývají –
ač dávno – nezměnny ve svatém duše taji.
 
6.
Duch tvořit chce a v žití vytvořeném
žít vroucněji a proto v lepý tvar
své snění odívá, i jest mu věnem
ten život smyšlený, jejž dal si v dar.
Čím jsem? aj, ničím, ty však nejsi v zmar,
ó, duše mého myšlení, - já žitím
jdu s tebou, vidím neviděn, svůj žár
s tvým dechem spájím, proniknut tvým bytím,
a v bědě shroucených svých citů tebou cítím.
 
7.
Teď zmírni se, má mysli! Dlouho temně
jsem dumal, až mi v mozku vlny bijí,
a vlastní bouří unaven vře ve mně
vír divý planenů a fantasií!
Své srdce v mládí nezkrotiv, teď piji
ze zřídel jedových. Jest pozdě as!
Jsem proměněn, - jen síla nepomíjí,
jíž snáším, čeho nepřemohl čas;
vzdán bez žaloby v los, jím hořkých plodů kvas.
 
8.
Dost o tom, co již pominulo; ta zvěst
ať němou pečetí se uzavírá!
Chilď Harold, dlouho vzdálen, zas tu jest, -
hruď plnou ran, jichž pocitu se vzpírá,
ran nezhojených, ač jimi neumírá.
Čas, jenž vše mění, též jej měnit umí;
tvář, duši, leta jeseň obestírá
a v mysli oheň, v údech sílu tlumí, -
neb čarná žití číš jen z kraje bujně šumí!
 
9.
Svou vypil přenáhle, až zbyl jen u dna
mu pelyněk; on zas ji naplnil,
kde půda světlejší a čistší studna,
i mněl, že zdroj to stálý. Klam to byl!
Neb řetěz neviditelný se vil
kol něho na vždy, v živou krev se smáčel
ran nespatřených, v maso jich se ryl,
ač neřinčel, přec mučivě se vláčel
vždy za ním v každou dál, kam toužil a kam kráčel.
10.
On chladně navrátil se v lidský ruch,
jist, že již klamům žádným nepovolí
ten pyšně utužilý jeho duch
a mysl pevná, jíž nic nezabolí,
a v nížto slast i žal již nezápolí.
Dlel v davu nepozorován a sám,
by žeň svou sbíral s myšlenkových polí,
jak druhdy, kdy spěl k cizím končinám,
kde klene příroda i Bůh svých divů chrám.
 
11.
Leč kdo zří růži kvést a netouží
ji utrhnout? Kdo kráse lepotvárné
zrak bádavý v líc jasnou pohrouží,
by necítil, že srdce nesestárne?
Kdo vzhlédne do chmur s slávy hvězdně žárné
a na sráz nepožene, nad nímž svítí?
Vír závratný jel ve své kruhy čárné
zas Harolda, ten v času proud se řítí,
však čistší metu má než v bouřné vesně žití.
 
12.
Leč poznal, že se nepřizpůsobil
žít s hejnem lidí, s nimiž k málo spolným
spěl cílů; neschopen, by podrobil
svou mysl jim, ač býval terčem bolným
dům vlastních v mládí; zvyknuv býti volným
se vzpouzel dáti nad svým duchem vládu
těm, proti nimž se bouřil; nejsa zdolným
ni v zoufalství, jsa hrd i v krutém pádu,
znal v sobě samu žít; prost lidí a jich řádu.
 
13.
Kde čněly hory, přátele tam zřel;
kde hřmělo moře, tam jen doma býval;
kde blankyt nad žhavým se pásmem skvěl,
tam s vášní smělou na pout vycházíval;
poušt, prales, propast, rozpěněný příval
mu byly soudruhy, jich sdílný hlas
mu známěni než rodná mluva zníval;
tu zaměňoval za přírody vzkaz,
jejž na jezera hlaď psal zlatě slunný jas.
 
14.
Jak Chaldejan on zkoumal hvězdný svět;
jejž bytím zalidnil tak zářných tvorů
jak jeho jas, i zapomínal hned
vad lidských, země té i zemských sporů.
Tam kéž by duch směl létat bez úmoru
a šťasten být! Však hrouda v hroudu zchvátí
žár nesmrtelný, v závistivém vzdoru
mu k světlu bráníc, kam on lne, chtě skláti
jho, které od luzných jej nebes výšin zvrátí.
 
15.
Však stísněn býval v reji lidských sídel,
mdlý a přec klidu prostý, znuzený,
jak divý sokol zastřížených křídel,
v los lepší, v šíro volné zrozený.
Pak náhle stesk jej vznímal plamenný
jak ptáka jatého, když prudce buší
v klec hrudí, zobcem svým, ač zraněný
své peří zkrvácí; tak spjatou duši,
jež marně touží v let, ten žalář ňader kruší.
 
16.
Chilď samovyhnaný zas dál se bral,
prost nadění, však s menším v srdci želem;
že marně žil, tu pravdu s sebou vzal,
a vše že skončil na tom světě celém.
Však zoufání má úsměv na rtu chvělém,
nechť divoký, - jak v lodi tonoucí
rej plavců, pitka jich, kdy s jasným čelem
zřít chtějí v smrti tvář jim kynoucí, -
a vzdor má veselost ni v zkáze nemroucí.
 
17.
Stůj! Veleříše prach tu kryje zemi,
zdeť zemětřasu kořist pochována!
Zda neční s dobytými korouhvemi
tu pomník obrovský ni slavobrána?
Ne, prostá pravda jen tu v obdiv dána:
čím byla, zůstane zas půda ta;
žeň klasů z rudé vláhy požehnána…
A jest to vše? Toť celá odplata
tvých ran, ó, vítězství, jež žalos knížata!
 
18.
Chilď uzřel Waterloo, ten hřbitov charý,
hrob Francie, kde v jedné hodině
ta moc, jež dává, odňala své dary
a sláva prchla v tábor sokyně!
Zde naposled vlál orel k výšině,
spár krvavý pak zaťal v puklou pláni,
šíp svorných národů v své slabině…
V zmar žil i pracoval chtíč panování;
sám v zbytcích řetězu, jejž rozbil svět, se sklání.
 
19.
Toť odveta! Nechť úzdu hryže Gal
a soptí: jest však země volna nyní?
Zda spolek národů jen bojoval,
by padl jeden král a zpýchli jiní?
Jak! Porobu věk osvěty-li činí
svou modlou zase bídně sklíženou?
Lva porazivše, měně-li jsme vinni,
v hold vlku kloníce plec shrbenou?
Ó, zkoumej, nežli vzdáš svou chválu nadšenou!
 
20.
A ne-li, neplesej, že despot padl!
Pak marně pláč ryl vrásky v líci vnady,
pláč pro květ Evropy, jenž dávno zvadl,
rván zhoubcem tím, jenž deptal její sady,
a marně leta smrti, robství, zrady
svět zřel i přerval shodou vzbuzených
svých množstev! Tam jen sláva prosta vady,
kde myrta věnčí meč – meč takových,
jak ten, jenž z rukou plál kdys Harmodiových.
 
21.
Bylť půlnocí zvuk plesu hlaholil,
ves Brusel shromáždil se v zábavě,
květ rytířstva i krásy zápolil
svým leskem v sterých světel záplavě;
sta srdcí bila blaze, jásavě,
a hudba rozkošná když létla v sály,
zrak v zraku lásku zvídal střídavě,
jak při svatebních zvonech oči plály,
v tom slyš – zvuk zaduněl ja temná hrana v dáli!
 
22.
Zda slyšíte? Ne, to jen větru šumy
či po dlažbě hluk vozů mate sluch!
Jen k tanci! ať se radost neutlumí,
ať bdí až do rána ten mladý kruh,
jenž letmo stíhá slastných hodin ruch!
Však slyš! zas rána bouřná, jak by hřměla
ji s mrakův ozvěna kol v noční vzduch,
blíž, hlubší, děsnější, než dříve zněla…
Již do zbraně! To byl – to byl jen výstřel z děla!
 
23.
A prorockým jej sluchem smrti stihl
brunšvický vévoda, jenž v okně stál;
on první z plesu rozrušen se zdvihl,
a kruh když veselý se pousmál,
že strašný hrom ten blízkým se mu zdál:
ten zvuk on příliš v paměti měl svojí,
jenž otce ve hrob krvavý mu sklál
a pomstu vzňal, již krev jen upokojí;
on spěchal do pole a padl přední v boji.
 
24.
Ach! Jaký sem i tamo teskný chvat
a co tu slz, co zoufalého chvění!
Tu líce bledly, které dosavad
své krásy chválou kvetly v sladkém rdění;
co mladých srdcí v náhlém odtržení
žal smrtný svíral! Kdo by mohl sčítat
ty vzdechy dusné! Žhnoucí při loučení
zda zraky ty se budou kdy zas vítat,
když noc tak luznou zří v tak hrozné jitro svítat?
 
25.
V spěch oři sedláni; tu koňstvo hned
a vozů chrastících i jízdy davy
ven o překot se proudem hrnou v před
a rychle v šiky válečné se staví;
ráz na ráz duní z dálky hrom ten řvavý,
a blíž – tu buben víří na poplach,
dřív budě vojíny než úsvit plavý,
kdež měšťany zve v houfy temný strach,
rtem sirným šeptaje: Již jdou! již jdou! toť vrah!
 
26.
A nápěv Cameronů, zvoucí v boj,
zpěv Lochjelský, s hor Albynských jenž zníval,
až slyšel nepřátelských Sasů voj,
ten pibroch drsně noci mír teď zrýval;
však dech, jenž v dudy horalské se vlíval,
hruď horalů dmul v divý, hrdý vzněl
a v rozruch smělý, jehož zdrojem býval
zpěv čackých zvěstí, starých tisíc let,
jenž slávu Evanů, Donaldů kouzlil zpět.
 
27.
A nad nimi les Ardenský se chvěl,
kol zrosen pláčem přírody, pln hoře,
ač to, co duše nemá, zná-li žel…
Vál „s bohem“ rekům, jdoucím v ranní zoře,
by před nocí jak tráva po prostoře
kdes lehli na trávě, než pode travou
v máj příští zarostou, - až vroucí moře
té živé odvahy, jež s vůlí žhavou
a s nadějí jde v boj, - stlí zchladlé smrtí dravou.
 
28.
Den zřel je v jarém proudu žití včera
a večer v čarokruhu krásných děv,
znak boje zahřměla jim půlnoc šerá,
jim svitlo jitro v zbraň a v korouhev,
den v děsně nádherný pak bitvy zjev!
Mrak bouřný skryl je, - ten až protrhne se,
luh, lidské hlíny krou se obestřev,
svou hlinou zas ji stlačí, k hloubi střese;
vrah, přítel, jezdec, kůň – v rov rudý uzavře se.
 
29.
Jim k poctě struny vznešenější znějí!
Však jedno jméno zní v mé písně lad,
že s ním jsem rodem sloučen příbuzněji,
a předku jeho že jsem křivdil snad,
i rekův slavojas žeť pěvci svat,
byl z nejlepších! Kde lily smrtné střely
déšť nejsmrtnější do prořidlých řad,
tam v šlechetnější hrudi neutkvěly
než ve tvé, Howarde, ty mladý orle skvělý!
 
30.
Pláč srdcí zoufalých ti v paměť kanul, -
můj není ničím, bychť i plakat znal!
Leč když jsem pod svěžím tam stromem stanul,
jenž kýval živ, kde tys byl žití vzdal,
a kolkolem kdy zmladlý luh se stlal,
pln slibné úrody, když vesny květ
své dílo rozkošné kol prostíral
a život jara vzrušil ptactvo v let:
mně zhaslo vše, co dal, v tom, čeho nedá zpět!
 
31.
Má mysl spěla k tobě, k tisícům,
z nichž po každím zbyl jen průlom děsně tklivý
v jich rodech. Kdo těm smutku dědicům
dá zapomnění? Padlých neoživí
vřesk polnic slávy, - u bran rajské nivy
jen archanděl je lásce sirých vrátí!
Ó, slávy útěchou stesk zádumčivý,
žár touhy horečný se neukrátí,
a slavný jména zvuk ji v prudší hoře zchvátí.
 
32.
Stesk nezmírá, nechť úsměv mdlý mu vrácen;
strom dlouho schne, než padne neživý,
loď žene dál, kdy stěžeň s plachtou skácen,
krov, nežli klesne, v plísni šediví;
nechť cimbuří sňal vichr bořivý,
zdi vetché v základu přec nepodryje;
mříž trvá, kdy již vězeň práchniví,
den kmitá z chmur, nechť bouře slunce kryje;
tak srdce puká v nás, však puklé dále žije.
 
33.
Jak troska zrcadla když násobí
svým každým zlomkem odlesk, jenž v něm hráv
týž obraz tisíckrát ti zpodobí,
tím vícekrát, čím víc se rozpadává:
tak srdce, jež své vzpomínce se vzdává,
plá ztříštěné a dlouho tichne, stydne,
bdí bezkrvé a v stesku neustává;
kol vše kdy stárne, ono, nepoklidné,
vše tajíc, nezjeví svých citů stopy vidné.
 
34.
Sám život v zoufání jest zaklíčen,
jed sílí jej; toť kořen plný šťávy,
jenž mroucí větve sytí. Umřít jen, -
toť málo, nic; však život svými právy
i z nejtrpčího plodu žalu tráví,
byť měl chuť jablek od Mrtvého moře,
v nichž popel uvnitř, byť měl jádro z lávy!
Měř věk svůj radostmi: jeť chvil jich spoře, -
važ chvil těch za leta: oč více let – dá hoře!
 
35.
Kdys pěvec žalmů leta lidská sčetl,
dost bylo jich, - a pravdou tvá-li zvěst,
ty závistníku, jenž jich tolik smetl,
ó, Waterloo, tož jich až příliš jest!
Řeč milionů krvavý tvůj křes
vždy hlásá, uslyší-li vnuci, díce:
„Zde, národů kde spolek v silnou pěst
jel meč, též naši stáli bojujíce!“
Toť mnoho již, ba vše, co nepomine více.
 
36.
Muž největší, ne nejhorší, zde klesl,
on, jehož duch, jsa z protiv upředen,
tu v nejvyšší, tu v malý cíl se nesl
týmž úsilím, vždy v krajnost zaveden.
Však středem jda, ty v dnešní ještě den
bys měl svůj trůn, - či nebyl bys ho vztýčil!
Vzdor zplodil pád i zdar tvůj nejeden;
i dnes bys pýchou císařskou se líčil
jak hřímatel, jenž kdys byl světy třasem zklíčil!
 
37.
Dřív zemi jals, teď ona tebe jala,
však chví se přec, a jména tvého zvěst
tak nikdy lidských duší nevzrývala,
jak teď, když v niveč, v posměch slávě jest,
jež kořila se tobě na počest,
tvým pychům lichotíc, ans bohem býval
sám sobě kdys – a v záři šťastných hvězd
i říším ztrnulým, jichž úžas ctíval
tě zmámeně a všem tvým činům chválu kýval.
 
38.
Ó, výš neb níž než člověk vždy jsi cítil,
tu válčil s národy, tu couval zpět,
tu šíji králů za podnož si chýlil,
tu víc než prostý vojín snášel běd,
tu trůny klál, jim velel, řídil svět,
však neznal zuzdit vášně své, - jen říše!
Ač v lidské duše hluboký měls hled,
jen vlastní nepoznals, a nedbals v pýše,
že osud, pokoušen, rve první hvězdy s výše.
 
39.
Však důstojně jsi čelit znal dnům zhouby
jak samorostlý filosof i rek;
ten klid – nechť moudrost, chlad či hrdost v hloubi,
toť nepřátelům žluč a pelyněk!
Když celým hejnem číhal záští vztek,
chtě s posměchem tě zdrceného zříti,
tvůj mužný zrak se usmál samoděk!
Nechť Štěstěna se milce svého štítí,
on stojí neskloněn vším zlem, jež naň se řítí.
 
40.
Taks moudřejším než v zdaru, jenž tě vnadil
tvou sebeláskou, abys lidem všem
i jejich snahám nerozvážně zradil
své pohrdání; cit měl pravdu v něm,
však chybils, okem vyznav je i rtem
a kopav nástroje k tvým zdarům činné,
až na tvůj pád se zdvihli jedním dnem!
Toť bídný svět, jenž v zisk i ztrátu kyne;
to poznals též, i ti, jichž let se za tvým vine.
 
41.
Snad kdybys byl jak věž stál na předhoří
byl čněl neb klesl sám: ten zpupný mrav,
ten hrdý cit by těchou byl ti v hoři;
však stupněm k trůnu byl ti lidí dav,
jich obdiv – tvé to zbraň, tvůj zlatohlav.
Být Alexandrem byl tvůj cíl, - však nebyl
on Diogen, jenž purpur na se vzav,
co cynik v koruně se lidstvu šklebil;
svět není pouhý sud, bys tak se uvelebil.
 
42.
Leč klid jest peklem činorodé hrudi!
Toť zkáza tvá! Jeť oheň sálavý
a duše vzruch, jenž dál ji z mezí pudí
a k touhám nemožným ji rozžhaví,
kde není cest, však cíl tak lákavý!
Ten pud-li vznícen, nic ho neudusí;
štve stále víc, a nic ho neznaví,
než klid; onť horečkou, on vříti musí,
ten přeosudný žár, a běda, kdo ho zkusí!
 
43.
On dělá blázny, kteří blázní svět
svou nákazou! Hle, světoborci v zbroji,
sekt, soustav tvůrci, pěvců, věštců květ
I státníků, - všech, kteří v duších brojí
a stejné vzpruhy štvou v nich ku odboji!
Jsou šašky těch, jimž vtipem svým se svítí;
jim závidí se, - sotva za to stojí
jich los! Jen pohled v to, co hruď jich cítí,
by odnaučil svět, chtít vládnout neb se skvíti.
 
44.
Jich dech jest bouří, vichrem žití jich,
jenž vznáší je, by naposled je skácel;
vždy přec jich tužbou, snem jest boj a pych,
že kdyby prudký den jich doburácel
v klid soumraku, jich život by se ztrácel
v žal chmurný, v nudu, v smrt, jak uschlá kleč,
jak došlý plamen, jenž se zatalácel
a zhasl, neb jak zrezavělý meč,
jenž sám se užírá, neslavný povaleč.
 
45.
Z hor vznešené kdo stoupá ústraní,
zří na vrcholech nejvíc chmur a ledu;
kdo lidstvo předčí nebo podmaní,
ten pozná nižších zášť, jež plna jedu.
Nechť výše slunce slávy vládne hledu
a země s mořem dole rozestřena,
však poblíž sněžné skály jen, a v střed
chmur hromových leb vichrem obnažená
mní v třesku ran: Toť cíl, - všech klopotů to cena.
 
46.
Dost toho již! Svět pravé moudrosti
jen v nitru vlastním jest neb na tvém klínu,
ó, přírodo, a ve tvé leposti!
Hle, břehy tvého velebného Rýnu!
Krás božských sdružení! Tu v sadů stínu
luk svěžest září, tu se pod ostrohem
zdroj vine k lesu, zlaté pole k vínu,
a pusté hrady s vchů dýší „s bohem“
z těch šedých zdí, jež zmar svým tklivým věnčí slohem.
 
47.
Zdí zbytek ční, jak vyšší duch se vznáší,
ač hynoucí, přec nižším nepodlehlý, -
prost pánů, - v něm jen vichry zvůli páší
a mraky, když se v tajný sbor tam sběhly.
Kdys býval mlád i hrd; tu větrem šlehly
kol věži prapory, dol bitvou hřměl,-
v prsť krvavou však zápasníci skřehli,
v prach setlel prapor, brány znak se stměl, -
a vetché hrazení již nedočká se střel!
 
48.
V zdech pod cimbuřím oním sídlely
kdys moc a vášne pánů loupeživých,
již branné tvrze vzdorné drželi,
v nich útky strojíce svých činů mstivých,
však s pýchou větších reků slávy chtivých.
Co schází, by ty klaté dobrodruhy
zval velkými list kupných dějin lživých?
hrob nádherný? Neb širší činů kruhy?
Týž plál v nich vůle žár, tak smělý též a tuhý.
 
49.
V jich půtkách panských, v krvavých těch rejích
co statných činů zašlo v nepaměť!
A láska, davší znak svůj štítům jejich
i hrdě milostnou vždy průpověď,
v kov srdcí žehla, v plátů skutou zeď.
Ten zápal v divé sočení kdy zbloudil,
boj, zkáza, krev mu byly za oběť
hrad mnohý, v nějž se něžný rozpor vloudil,
pak zřel, jak zrudlý Rýn kol ssutin jeho proudil.
 
50.
Však ty, ó, řeko štědrá, jásavá,
jež na svých vlnách neseš požehnání,
ros břehy věčných vnad! Kéž zachová
jen člověk tvůrčí poklady svých strání
a nepokosí ozdoby tvých skrání
zlým ostřím rozbroje! Kdo dol ten libý
tvých sladkých vidí vod, má luzné zdání,
žeť nebe na zemi! A kdy as, kdy by
též mne tu šálil ráj? – Být Lethe, - to ti chybí.
 
51.
Tvé břehy zrylo bitev na tisíc, -
ty zašly, zpola i jich pověst šerá;
smrt kupila svých šiků víc a víc:
Kde jsou? kde hroby jich? kde stopa která?
Tvé vlny smyly krev, jež tekla včera,
vše beze skvrny zas, a slunnou září
se na nich blýskotá hra světel sterá…
Však černá paměť s jasem vším se sváří,
jí nezhltí tvůj proud, jak nezdolným se tváří!
 
52.
To Chilď se pravil, obcházeje břeh,
a cítil s pohnutím, že kol tak milo;
zpěv ranných ptáčků zvučel v úvalech,
v nichž snad i vyhnanství by sladkým bylo.
Nechť vážné vrásky hoře v skráň my vrylo
a nitro místo v ohnivější cit
se s přísnou rozvahu již utišilo,
prost radostí však nebyl jeho klid,
ač jasníval mu tvář jen krátký jejich kmit.
 
53.
Však neunikla dosud z lásky sítí,
nechť vášně věk se v prach již rozpadá;
jeť marno s vynuceným chladem zříti
v zrak úsměvný, a srdce omladá
vstříc mladé přízni zas, nechť uvadá
mu omrzením svět! To cítě, tušil
v svých sladkých vzpomínkách, že znovu dá
mu přilnout drahá hruď, v níž cit by vzrušil,
jenž jemu na srdci kdys v něžné chvíli bušil.
 
54.
A nechať divno při muži to takém,
on naučil se dětskost milovat
v tom útlém květu, s bezbranným tím zrakem
a s první něhou! V čem as tolik vnad
a co tak změnilo té mysli chlad,
jež lidmi pohrdala, kdož to poví?
Leš stalo se to; nechať málo snad
klid samotářův růstu citů hoví,
když hasl každý žár, v něm stále plál ten nový.
 
55.
I byla něžná hruď, jak již tu rčeno,
s níž mocnější jej páska snoubila,
než sňatek svěcený; jen volnost věno
té čisté, pravé lásky chránila;
zášť smrtná proti ní když brojila,
tím víc ta nebezpečí sílila ji,
jichž nejvíc žena kdy se hrozila;
ta láska vzrůstá i zde v cizím kraji,
a také pozdravy k ní z hloubi srdce vlají.
 
Hrad na temeni Dračí Skály
ční nad vinutý, valný Rýn,
jenž tokem širým proudí k dáli
a vinohradů vlaží klín,
hor stinných paty, sady zkvetlé
i role, jež tak výslunny,
v nich města bílá jako světlé
těch svěžích luhů koruny!
Oč kratším by však Rýn se zdál,
s mým kdyby tvůj naň pohled plál!
 
Tu veské dívky modrooké
dlaň plnou květů nesou v dar,
kol hladiny jdou rychlotoké,
k níž hrady kynou z ranních par;
zdi temnošedé, chmurné srázy
se v jasnou zeleň halí kol,
a pyšné klenby s výše zkázy
sem k loubím révy hledí v dol.
Jak by ten kraj se rozeskvěl,
tvou ručku kdybych jímat směl!
 
Ty lilie mně darované
ti posílám, ač zvadnou spíš,
než na ně milý zrak tvůj vzplane,
však ty jich skon jim odpustíš,
neb celoval jsem je tak jemně,
že s okem tvým se potkají
a duši tvoji zvábí ke mně,
když uvidíš, jak zmírají;
s tím květem v Rýně zroseným
jsou srdci tvému dány mým.
 
Hle, kypí řeka, lepě plyne,
ten klenot okouzlených niv,
a kolikrát se v běhu vine,
vždy krašší vítá krásy div;
hruď nejpyšnější roztouží se
zde prožit slastně celý věk,
a nikde v světě nevrátí se
již přírodě ten luzný vděk,
jímž Rýn i mně by rájem vzplál,
jen kdyby zrak tvůj naň se smál!
 
56.
Blíž Koblence se v kruhu svěžích polí
pne jehlanec, jen malý, bez ozdob,
jenž půvabné ční hůrce na vrcholi;
tam dřímá rek, jenž klesl v časný hrob, -
náš nepřítel! Však do pozdních buď dob
ctěn Marceau! Vojínové jako děti
proň plakali; vždy roste z jeho stop
žel Francie, ač jest mu záviděti
smrt za vlast, jejíchž práv ctná obrana ji světí.
 
57.
Mělť krátký, mužný, slavný žití běh;
dva sporné voje v bolu oň se shodly!
Nuž nechť i cizí poutník v luzích těch
se za statného ducha poklid modlí.
Bylť rekem svobody, - a málo prodlí
v tom světě takých! Nikdy nepokalil
své moci mstitelské, jak bitci podlí,
již znectili meč volnosti! On halil
svou duši v běl, - a svět se slzami proň zalil.
 
58.
Tam Ehrenbreitstein zvolna klesá v rum,
zdi podkop začadil; hrad ku odivu
z nich strmí, hrd, čím byl, když oheň pum
a kulí odrážel se na tom zdivu;
hrad vítězství! On prchat v dálnou nivu
vždy zklamaný roj nepřátelský zříval.
Však zničil mír, co ušlo války vlivu;
tím holým krovem vniká letní příval,
ač déšť byl železný v něj po věk marně hřmíval.
 
59.
Buď krásný Rýne, zdráv! ač krokem volným
se poutník loučí v sladkém váhání
s tvým půvabem, jenž luznš duším spolným
i samotnému kyne dumání!
A má-li věčný sup kdy ustání,
jenž duši rve, tož v také přírodě,
jež v drsnou tvář si kouzlí usmání,
smír k divokosti, výsost k lahodě,
jsouc zemi souzvukem, jak jeseň pohodě.
 
60.
Buď zráv! buď zdráv! ač marno „s bohem“ dáti,
neb nelze s tvým se loučit obrazem!
vždy barvy tvoje v duši budou pláti,
a zrak-li toužný, nutkán příkazem,
se odtrhne, tož s vroucím výrazem,
jenž v rozchodu tím sladší dík ti vzdává!
Byť mohutnější zjevy měla zem,
jí nikde v jeden háv se neutkává
táž krása, něha, zář i zašlých věků sláva!
 
61.
Tvá plýtvající květem, příští žeň
měst bílých lesk a vodstva jasné spony,
tvých propastí se tmící prohlubeň,
zdi gotické a vrchů lesné sklony,
skal hroty, vížek pitvory, z jich clony
se pnoucí jako v posměch lidské pýše;
a v krajích těch lid úsměvný jak ony,
kde štědrost tvá mu kypí z plné číše,
si kráčí poskokem, kdež upadají říše.
 
62.
Rýn uniká. Hle – Alpy nade mnou,
tvé paláce, ó, přírodo, jež halí
lbi sněžné v mračnou výši tajemnou,
kde věčnosti trůn božský lepý vzpjaly –
však ledový. Tam vzrůstá a se valí
strž děsná, sněhový ten hromoklín.
Tím rozpoután, však zlekán duch náš malý;
hle, země – zdá se – vniká v nebes týn,
a marný člověk jen zbyl dole, schoulen v stín.
 
63.
Však než těm obrům vkročím pod vrchole,
hle, místo ctné, kde není marno dlíti;
toť Murten, hrdé, vlastenské to pole,
kde bitvy trofej příšernou lze zříti
a přec se za výbojce nezardíti.
zde zástup Burgundský – houf kostí těch
sám sobě v pomník určen po věk čníti;
tak nepohřben-li stihne Stygu břeh,
skřek zazní zděšený z úst bludných stínů všech.
 
64.
Kdež Waterloo se jako Cannae skví,
tož Murten Marathonu v bok se staví;
zde slávy bezvinného vítězství
si vydobyly mužných srdcí davy;
to byli bratři, občané to praví,
již neválčili za neřestný spor
dvou chtíčů knížecích snad o državy,
ni nehlásali, právu na úkor,
práv králů božství snad, jak Drakonský chce vzor.
 
65.
Sloup osamělý v zdi vetché stojí,
dnů zašlých šedé, truchlé znamení,
jak troska věků, vzniklých ve příboji,
i zírá s divým vzhledem zmámení
jak živý tvor, kdy žasem zkamení,
však smyslu nepozbyv. Tak trčí směle,
div, že ho nesklá vánku zachvění,
kdež pýcha jeho dob – teď vymizelé
Aventicum svůj rum v kraj podmaněný stele.
 
66.
A zde – buď svatým sladké jméno kněžky –
zde Julia svou mladost oddala
kdys nebesům, a žal svůj nesouc těžký
si na otcově hrobě zoufala.
Ó, marně v slzách milost vzývala:
soud sklál ten život, s nímž byl její spředen;
s ním, jehož nespasila, skonala!
Hrob jich byl bez pomníku, nepohleden,
však jedno srdce v něm a duch i popel jeden.
 
67.
Však to jsou činy hodné památek,
ta jména nevadnou, nechť proudem doby
svět zapomíná říší počátek
i skon, jich podrobitele i roby.
Však výsost velebná, jež duše zdobí,
ta přežije dni vrátké bolů svých
a nesmrtelná planouc nad jich mdloby,
zří v slunce líc, jak tamo alpský sníh,
čist nade vším, co níž těch výšin bělostných.
 
68.
Tu v křišťál Lemanského jezera
jak v zrcadlo jas hor i hvězd se dívá,
těch dálných výšin tichá nádhera
své ladné barvy v záři hlubin vlívá.
Žel, příliš četný všední dav tu dlívá,
bych nepobouřen velebnost tu zřel,
však v brzký poklid samota mě vzývá
zpět k dumám drahým, jimiž duch můj vřel,
než k stádu v ohradu mě styk s ním uzavžel.
 
69.
Žít lidí vzdálen není zášť k nim chovat;
k nim hodit se – toť nekaždému v dar,
i není zlobou mysl utajovat
až do hlubin, - sic v náhlý přejde var
a překypí, nás dadouc v lup i zmar
svých vlastních pohrom, tak že rozželeni
si kupíme jen nezdar na nezdar.
Kdež křivdu za křivdu svět bídný mění,
an každý zápasí a žádný silen není.
 
70.
Pak lítost lety našimi se vláčí,
snad za okamžik trestajíc, a krev
se rozplyne ným všecky v hořkém pláči,
noc zatemní nám příštích věcí zjev
a život zvrátí v útěk, jejžto hněv
Štve mocí temných. Plavec loď svou vhostí
přec ve přístav, nechť bouřný hrozí řev;
člun zbloudilcův jen v živlů zuřivosti
vždy dále, bez kotvy, se řítí do věčnosti.
 
71.
Sám tedy býti – zdaž to není líp,
a k zemi lnout jen pro ty zemské nivy?
Hle, modrý Rodan víří jako šíp,
a jezero jej z čistých ňader živí,
jak máť, kdy miláček jí dovádivý
a krásný v loktech nechce ztišen spát,
křik jeho zlíbá v poklid konejšivý.
Zdaž není lépe žitím tak se brát
než v hejně souzeném: být rváno nebo rvát?
 
72.
Já nežiji jen v sobě, částkou však
jsem všeho kol; mně v horských výších kvete
cit blahý, leč mě mučí trýzně tlak
v měst šumu; to jen v přírodě mě hněte,
že v řetěz, v nějžto lidský život plete,
co článek zpurný vměstnán býti mám,
ač křídlo duše vzpínám rychloleté
a v blankyt hvězdný, v moře, v horstva chrám
svou bytost vlévaje, ne na zmar unikám.
 
73.
Tak splývám u vesmír, a to zvu žitím!
Zřím za sebou tu lidnou pustinu
vřít děsem smrti, bojů vlnobitím;
v ni k hoři odsouzen, snad pro vinu,
jsem trpěl, nad ni však se vyšinu
zas čerstvou perutí, jež silou mladou
mě vznese s vánkem v jasou výšinu,
kam volnost vábí rozkošnou mě vnadou
z pout chladné hlíny, jež se na vše žití kladou.
 
74.
A duch až tomu zcela vymkne se,
co v skleslé podobě má v povržení,
a z žití hmotného se povznese,
v němž červ i muška šťastnější se cení,
až splyne živel s živlem v usmíření
a prachem bude prach: zda neroznítím
se hlubším citem v netělesném zření?
S míst drahých duchem splynu tajným žitím;
v jich nesmrtelnost již se nyní časem vcítím.
 
75.
Či hory, vlny, mračna nejsou částí
mé bytosti, jak já jsem částí jich?
A necítím k nim lásku v srdci vlásti
co čistý žár? Jak nepohrdnul bych
vším, co bych rovnal k nim? Chci rád a tich
snést nával utrpení, nežli vzdáti
se citů takých za planý snad mih
těch myslí chladných, jež se bojí vzpláti
a jichžto nad hroudu nic k výši neuchvátí.
 
76.
Však nenáleží to k mé písně tresti;
k ní vracím se i volám v oněch sluch,
jež vábí v popelnicích skryté zvěsti.
Hle, v tomto prachu plamenný žil duch,
syn země této, jejíž jasný vzduch
teď vdychuji co poutník mimojdoucí;
zde stal se tvorem, jehož touhy vzruch
se k slávě pjal! A přízrak její žhoucí
mu všechen poklid bral, by stal se nehynoucí.
 
77.
Rousseau, ten mudřec sebetrapných bludů,
ten smutnu apoštol, jenž vášni dal
třpyt kouzelý a z bolestí a trudů
snul mocnou výmluvnost - zde oddáchal
tím dechem prvně, jímž se bídným stal;
však zkrášliti znal šílení a clonil
hrou barev nebeských i blud a šal,
slov rovných paprskům on leskem slonil
zrak přemnohý, až pláč se z něho vroucně ronil.
 
78.
Žár lásky k vášně vrcholi v něm vřel
jak strom, jenž bleskem vzplál; on plamenně
se vzdušnou jiskrou vznítiv uhořel;
žít, milovat, to dvé jen po jmeně
mu rozdílno, však neplál ku ženě
ni k zjevu mrtvé ve snu, ve paměti,
leč k idealu vnad, jenž nadšeně
v něm bytoval a přeplývaje letí
v dél žhavých jeho črt, jichž matný plápol světí.
 
79.
To v Julii se v život rozeplálo,
to něhy divoké jí vdechlo pel;
to v památném tom políbení válo,
jež v každé jitro žízniv lokat spěl
z úst té, jíž přítelem jen slouti směl;
tím stykem něžným lásky zážeh náhlý
mu v hruď i mozek dravým bleskem sjel,
však víc jej blažil mžik ten všeobsáhlý,
než duchy všední vše, v čem kochat se kdy práhly.
 
80.
Žil v boji se záštím, jež vyzval sám,
i s přízní, které sám se uzavíral;
v něm podezření vztyčilo si chrám,
kam v krutou oběť lidskou rod ten sbíral,
s nímž soucit mít se v slepém hněvu vzpíral.
On šílel, - proč? Um všechen mnohdy neví
těm zjevům příčin, v něž byl žasna zíral.
Ať chor, ať bolem, - šílel bez úlevy
v té míře nejhorší, jež rozumnou se jeví.
 
81.
Však z jeho vidin vzešla věštbou hlasnou
jak z tajin Pythie ta orakula,
jež v plamen vzňala svět a neuhasnou,
než až by všecka království se ssula.
tak vzrušil Francii, jíž dříve kula
zlovláda domorodá mrzkost pout,
když chvělou, skleslou jhem ji obepnula,
až on ji s druhy vzbudil v přísný soud,
v němž útlak přílišný se vzbouřil v pomsty proud.
 
82.
Jich voj vzpjal hrozný pomník sobě samu:
rum starých názorův i k novým vznět,
jak čas je líhne. Strhnul závoj klamu,
by vše, co za ním skryto, spatřil svět.
Však dobro smísiv s kalem zla i běd,
jen trosky zůstavil, by k témuž cíli
z týchž základů z nich stavěly se hned
zas žaláře i trůny, jež v tu chvíli
jak druhy obsadit ctižádost měla píli.
 
83.
Však nepotrvá, čeho nelze snésti!
Svou sílu lidstvo pozná, poznat dá,
nechť k nadužití kdys se dalo svésti,
by krutě provádělo práva svá,
až soucit vrozený, jenž srdcem vlá,
byl vyhoštěn. Však ti, kdož náhlým žasem
z tmy procitli, již robský úmor tká,
to nejsou orli odkojení jasem!
Ký div, že v kořisti se přechvacují časem!
 
84.
Kdy bez jizvy se těžká rána zhojí?
však nejdéle ta v srdci krvácí,
a s vlastními kdo nadějemi v boji
se utkav, přemožen se potácí,
jist tich, - však nepodroben burácí
v něm skrytě vášně vzdor, až k okamžení,
jež – byť i po letech – vše oplácí;
to přišlo vždy, - to přijde; ku pomstění
či k smíru moc nám dá i volné rozsouzení!
 
85.
Ó, jasný, klidný Lemane! Tvá hlaď
tak jinaká než divé světa reje,
v nichž tonul jsem, ta dí: Ó, již se vrať
z té rmuti sem, kde čistší zdroj se leje!
Hle, plachta má jak tiché křídlo spěje
mě unést hoři… Dřív jsem miloval
řev bouře mořské, - však tvůj šepot věje
mi sladčejí, jak sestry hlas by zval
mě k vážným radostem, jichž málo dřív jsem dbal.
 
86.
Jest ticho noci kol; vše od břehu
až k horám v stínu ale jasně zříš,
vše znatelno, ač v měkkou splývá něhu;
jen černý Jura očepenou výš
se srázněji zdá pozvedat; a blíž
dech dětsky svěžích květů z břehu voní
ti živě vstříc; i kapky uslyšíš,
kdy s vesel nehybných se lehce roní,
i lučin koníka, jak „dobrou noc“ ti zvoní.
 
87.
Toť noční besedník, jenž prozpívá
svůj věk a v stálé dětinnosti hraje.
Slyš! chvílemi se z houštin ozývá
pták ze sna vzrušený, hned umlkaje.
Tam s návrší se zdá, že šepot vlaje, -
to přelud byl, neb tiše rosa v skrytu
své slzy lásky line, plna taje,
až vypláče v nich za hvězdného kmitu
v hloub ňader přírody tresť jejích krás a trpytů.
 
88.
Ó, hvězdy! nebes básně vy! Kdy zříte,
jak z listů skvoucích člověk vým čte rád
svůj los i říší los: snad odpouštíte,
že v touze po velkosti častokrát
svůj úděl předčiv smrtelný, chce vzplát
vám příbuzen! Neb kouzlo jste i krása,
tak ze mu nelze než vám lásku vzdát
a zbožnění, a vše, v čem jeho spása:
moc, štěstí, život, čest, - že hvězdou býti hlásá.
 
89.
Zem, nebe ztichly, ne však v uspání,
leč bez dechu, jak nejvíc hruď když cítí;
jsou němy, v hlubokém jak dumání.
Zem, nebe ztichly; ode hvězd, jež svítí
v mír vod, až k věnci hor, jež v dáli zříti,
vše dýše žitím v sebe vhrouženým,
v němž neztracen ni svit, ni výdech kvítí;
vše v bytí podíl má i shodu s Ním,
tenž tvůrcem všeho jest i strážcem tušeným.
 
90.
Pak nekonečna cit tě obmyká
z dům samot, kde jsi nejmíň osamělý;
hlas pravdy, jenž tvou bytost proniká
jak sebeočista; to zvuk je vřelý,
zdroj, duše hudby, jenž s tvou duší sdělí
pravěčný souzvuk, a jak v báji pás
Kyteřin, krásou obvine svět celý;
ba odzbrojil by Smrti hrozný třas,
i kdyby měla moc, by v pravdě hnětla nás.
 
91.
Ne marně dávný Peršan výše skal,
jež obzíraly zem, a hory ctíval
jak oltář svůj, by důstojně se pjal
chrám nezbudovaný; tam Ducha vzýval,
v čest jehož malicherným se mu zříval
ruk lidských výtvor. Hleď! Nechť Řek či Got
byt bůžku sloupovím si vyzdobíval, -
hleď svatyň přírody, hvězd, země, vod,
a nelpi s modlitbou jak spoután v těsný bod!
 
92.
Ruch v oblacích, - co změny v nich! Ó, noci
a bouře, tmo, jak mohutným jste divem,
a co přec něhy v nezdolné té moci,
jak v temných zraků dívčích blesku živém!
Hrot hrotu, srázu sráz tam v jeku vřivém
hrom hází v skok; - ne z jedné chmury jen:
vzplál jazyk hřmící v každém vrchu sivém,
a Jura odpovídá z chmurných stěn
rtům Alp, jež výskají mu vděk z té vřavy ven.
 
93.
To v noci jest! Ó, noci nádherná,
ty nejsi k spánku dána! Nechť mě zchvátí
tvá rozkoš divoká a nezměrná!
Chci částkou bouře, částkou tvou se státi!
zřím jezero jak sirné moře pláti
a liják na zem křepčit v blesků jas;
jest černo teď, - však třese to a klátí
co bujná radost horstvem v blesku zas,
jak rodil by mu v slast se mladý zemětřas.
 
94.
Kde Rodan v běhu rozťal pásku hor,
že podobny jsou milencům, jež dělí
hněv krutý, jehož zrývající vzdor
se nedá zblížit po život již celý,
nechť srdce puknou; duše zanevřely,
ač lásky žáry hněv ten vznítily,
květ žití sžehly a pak odumřely,
však zanechavše u své mohyly
věk zimních dnů, jež v boj a žal jen pozbyly –
 
95.
Kde Rodan v horách prorazil tu sluj,
bouř nejvalnější prostřela se na ni;
ne jedna, mnohé rej tam svedly svůj,
hrot blesku metajíce z dlaně dlani,
a z celé roty rozzuřených saní
ta nejžhavější v průlom stále vžíhá
blesk vidlatý a k trhlině té maní
jež prorval smrtelný žal, sou střelou míhá,
jak smést by chtěla vše, co v hlubině tam číhá.
 
96.
Ó, stíny, hory, blesky, jezero,
s tmou noci, se hřímáním z mračné clony –
i s duší, jež to cítí veškero:
toť dost, bych bděl! Slyš, hromů dálné stony,
jež prchají, - toť mého nitra zvony,
dům bezsenných to mojich ozvěny!
Kde však, vy bouře, cíl váš?
jste jak ony,
jež v lidské hrudi vrou? Či vznešeny
jak orli hnízdíte kdes nad hor temeny?
 
97.
Mít moc, bych vtělil, z hrudi vyprostil,
co vře v ní nejvíc, trpící a bdící;
bych výrazem se na myšlence mstil;
cit, vášně, ducha, srdce, mdlé či hřmící,
své tužby zhaslé i ty sálající,
co vím, co dýši, vše sklát v slova mih –
a slovo to být blesk: chtěl bych je říci!
Však taj mé duše, aniž hlesnul bych,
je v pochvě skrytý meč, i žiju, zemru tich.
 
98.
Vlá jitro zas, to rosné jitro, s hůry,
dech myrhy dým a líce samý květ;
svým hravým smíchem odvanuvši chmury,
plá žitím, jak by hrobů neznal svět,
den vzněcujíc! Tu duch se vžívá zpět
v chod našich osudů. A na tvém břehu,
ó, krásný Lemane, mé duše hled
jich známky čte, i zamyšleně střehu
jich památek tu kol, jak zbyly z časů běhu.
 
99.
Hle, sladký Klarens! domov lásky, něhy!
Dům vášnivých dech mladý má tu vzduch,
zde stromů kořen v lásce tkví, i sněhy
těch ledovců jsou plny jejích duh,
neb různě červánek v jich mrazný luh
tká paprsky, jež spí tam sněním ladným;
i ze skal mluví zde té lásky duch,
jíž dána skrýš tu přede světem zradným,
s tím slibným vábením i výsměchem pak chladným..
 
100.
Hle, Klarens! Stezek božská tkla se noha
té lásky nesmrtné, jež trůn zde má
nad stupni hor, i má zde svého boha:
toť život hlubší, zář to kouzelná!
Však nejen z hor těch výše nezměrná
a sluj i les jej hostí: nade květem
plá oka jeho zoře světelná,
i vlahý, letní jeho dech, jenž letem
svým jemným překoná i bouř, kdy tmí se světem.
 
101.
Vše lásce náleží: Jsou jejím stínem
hor tmavé smrky; hlahol bystřin těch
zní šepot její; pod zeleným vínem
v dol její cestka na svěží jde břeh,
kde vstříc jen jí se zdouvá vlny spěch
i šumně líbá její sled; a les,
ta houšť, kde staré kmeny kryje mech
i jaré listí, - ten tu ještě dnes
dá jí i jejím skrýš svým živých samot kdes.
 
102.
Skrýš lidnou včelami a rojem ptačím
i s drobných, pestrých tvorů stínohrou,
jichž slavopění nad slova je sladším,
když nevinně svá křídla rozevrou
v let bez bázně; ty praménky, jež vrou,
ty skočné slapy, houšť, jež haluz chýlí
blíž k haluzi, a krásou veškerou
v snu obejmuvší poupě: vše se sdílí,
vše láskou stvořeno – a k jedinému cíli.
 
103.
Kdo nemiloval, zde se učněm stane
tuch milostných a zduševní svůj cit;
kdo zná ten něžný tlak, tím víc tu vzplane;
zdeť lásky krov, a planých žalů kmit
i světský zmar je v dálce pozabyt.
Jeť lásky losem: růsti nebo mříti;
buď hasne, buď se vznáší ve blankyt
v slast bezmeznou, jež může v závod jíti
u s božským jasem hvězd, v němž sama věčnost svítí.
 
104.
V ta místa nevbájil Rousseau jen maní
děj sladké přízně; dělť mu ducha jas,
by k vášně zkoušce dal sem do ústraní
těch čistých postav byt, zdeť místo as,
kde láska rozepjala Psychy pás,
jej světíc půvabem; jeť osamělé
a čarovné i hluboké, má hlas
i vzhled i pocit sladkosti; tu stele
si Rodan lůžko své; tam trůn svůj Alpy skvělé
 
105.
Lausanno! Ferneyi! zde domov jest
jmen, která jméno vám zas odkázala;
dvou mužů, ztékajících z příkrých cest
výš nehynoucí slávy; oba vzpjala
moc duchů titanská i vznět jim dala
vnést myšlenku na smělých pochyb trosky
by útokem blesk nebi odervala, -
ač výzpytům, jež lidské snují mozky,
dá nebe v odpověď ne víc – než úsměv božský.
 
106.
Pln žáru a pln změn byl prvý z nich,
jsa v tužbách dětsky vrtkav, bohat zkumem,
duch plodný, bujně smav i vážně tich,
bard, dějepravec, mudřec, - nade tlumem
se znásobil svým všeobsáhlým umem,
vloh lidských Proteus; však smích a vtip
měl v nejvlastnější dar, jenž větru šumem
vše šikmo hnal a do všech šlehal chyb,
tu blázna povalil, tu trůny houpal v hyb.
 
107.
Však druhý z hloubky čerpal, zumně váhal,
med moudrosti co rok si snášel v úl,
žil v přemítání, vědu s prací spřádal
a na své zbrani břitké ostří kul,
v boj s vážnou vírou vážný posměch snul;
král ironie, mag, jenž soků roje
půl zbodal k zuření a v postrach půl,
tak až jej zatratili v pekla znoje,
čímž nejsnáz fanatik vždy řeší zmatky svoje.
 
108.
Však mír jich popelu, jímž odpykáno
jich zhřešení, ač zasloužen-li trest!
Nám soudit, - ortelovat není dáno;
den jistý nám o těch tajích zvěst,
už obé – naděj s bázní – s různých cest
v touž podušku se složí, míru chtivo:
v prach, jenž – toť jisto – zkáze určen jest.
A vstane-li, co prachem, znovu živo, -
tož milost přijmout jen, neb snést, co spravedlivo.
 
109.
Než zanechav děl člověka, chci z děl
teď čísti tvůrcových, a umlčeti
tu píseň, v niž jsme tolik snění vpěl,
až zdá se, bez konce že budu pěti.
Chmur šeré křídlo k bílým Alpám letí, -
tam jest mi proniknout a rozhledem,
kam stačí zrak, se nést i krokem spěti
v Alp svrchovanost, nad ledovců lem,
kde vzdušné mocnosti zve v obejmutí zem.
 
110.
Italie! Italie! Kdo zřel tě,
zří šlehat věků zář, jich hymny slyší;
z dob, Kartagín kdy ukořistit spěl tě,
až k reků, mudrců tvých slávě bližší,
jichž jména v desky tvé se zbožně píší,
trůn bylas říší, kleslých do mohyl!
Zdroj, kde svou žízeň po vědění tiší
duch lačný, aby plným douškem pil,
vždy z věčných pahorků, jež nesou Řím, se lil.
 
111.
Tak dlouho při zvěsti jsem setrval
té chmurně počaté; však pravdy dojít,
že nejsme, čím jsme byli, - poznat žal,
že nejsme, čím být máme, - srdce zbrojit
v boj proti sobě, - v zdání chladu zkojit
svou lásku, zášť, - svým strastem, vášně hrám
i snahám, žárům pyšnou masku strojit, -
skrýt, co jak tyran duchem vládne nám:
to těžký úkol jest, - a přece – jest mi znám.
 
112.
Tož slova má, jež zpěv ten skládají,
snad nevinným jsou klamem k tomu cíli,
dát barvu obrazům, jez prchají
kol mne, an mimojda je chytám s pílí,
bych svou neb jiných hruď tak přelstil chvíli.
Jať sláva žízní mládí; nejsem mlád,
mne mračný bled či úsměv málo zmýlí,
té slávy nedbám výher ani ztrát!
Nechť pomní, zapomní: sám stál jsem, sám chci stát.
 
113.
Já k světu nepřilnul, ni ke mně svět;
já nelichotil jeho vilné vládě
ni nepoklekal v model jeho sled,
ni v ohlas nekřičel, ni za ním pádě
tvář v úsměv nešklebil, že v lidském stádě
mě nemohli mít za svého; já dlel
v jich davu, nejsa z nich; byl v sálé svádě
můj názor s jejich; můj se tříbit chtěl
a sobě samu jen se podrobiti směl.
 
114.
Já k světu nepřilnul, ni ke mně týž;
však lučme se, jak čestným sokům sluší!
Chci věřit – ač jich neznám – v slova již,
jež skutky jsou; v slib, jenž se neporuší;
v ctnost shovívavou, který nerozkruší
svých bližních v léčku padlých; věřím zvěsti,
že upřímně žal druhův koho smuší,
že jeden – dva-li ne – čím zdá se, jesti;
že přejnost víc než zvuk a víc než sen je štěstí.
 
115.
Má dcero! jménem tvým ten počal zpěv,
má dcero! jménem tvým se končí nyní.
Já neslyším tě, nevidím tvůj zjev,
však žiji v tobě, tys mou přítelkyní,
dnů zašlých stíny zří má duše při ní.
A byť mě před shledáním losy smetly,
hlas můj se mluvčím k příštím snům tvým činí
a dosáhne ti v srdce, mé až zetlí,
co duše otcovy zvuk pravdivý, znak světlý.
 
116.
Být strážcem rozkvětu tvé duše, bdíti
nad radostí tvou dětskou, vidět živý
tvůj vzrůst a rozmilou tu chtivost zříti,
s níž věci poznáváš, jež jsou ti divy;
brát si tě na klín, v obličej tvůj tklivý
smět tisknout otcovské své políbení:
mně, zdá se, toho nepřál osud mstivý,
ač mi to vrozeno, - a tak-li není,
tož nevím, co to jest, však podobné to chvění.
 
117.
Ač zášť co povinnost ti k duši víží,
vím, že mě budeš milovat; ač zděsí
tě jméno mé co kouzlo, na němž tíží
jen zoufání a tužeb zmar se věsí,
nechť třeba hrobem odlouzeni jsme si, -
víru, že mě budeš milovat; ač snad
mou krev ti vystřebati z čisté směsi
by stálo za úsilí: marný chvat!
To přečká život, - vždy mě budeš milovat!
 
118.
Ty dítě lásky, v hořkost zrozené
a v křeči kojené, - toť živly pravé
jsou otce tvého, tebou zděděné
a k tobě shluklé kol! Však méně žhavé
tvé budou vzněty, výše polétavé
tvé naděje. Spi v sladkém zkolébání!
S hor, přes moře, z té pouti kolotavé
rád bych ti přivál také požehnání
jak to, jímž byla bys mně ty v mém odříkání.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA