Jdi na obsah Jdi na menu
 


Korzár - zpěv prvý

Korsár

 
George Gordon Byron
 
 
 
Přeložil: Čeněk Ibl
Praha, tiskem a nákladem Dra Ed. Grégra 1885

 

Korsár
 
„I suoi pensieri in lui dormir non ponno.“
Tasso, Gerusalemme liberata, canto X.
 
 
Zpěv prvý.
„ – nessum magior dolore
Che ricordarsi del tempo felice
Nella miseria-„
Dante
 
1
Kde modravého moře jasný proud,
tu dech tak volný, mysl nezná pout;
kam vlna šplýchá, větřík dovívá,
naší se říší kraj ten nazývá.
Toť naše panství, jemuž nejsou meze –
však naše vlajka poslušnost si veze.
A život náš se během nese vln,
hned bouřný, klidný, a vždy slasti pln.
To, rabe tupý, nepojme tvůj duch,
jenž na vlnách by vzdutých chřad‘ a tuch‘;
ni tvůj, ty pane vilný, zženštilý,
jejž bavy nebaví – sen nesílí. –
Ty jediný to naše žití znáš,
kdo prostřed šírých vod se rozplesáš,
a na té dráze, po níž není stop,
necítíš jásaje ni hrůz ni mdlob;
jen pro boj sobě blízkým toužíš boj,
nebezpeč jiných tobě slasti zdroj;
co skety leká, vábí tebe blíž,
kde slaboch klesá, ty se vypneš výš
do hloubi ňader růsti s odvahou.
Bez bázně smrť nám – zhyne-li též vrah, -
tať hlubší jenom úklid našich snah;
přijď smrť kdy přijď – my život lapáme –
zda morem, bojem ztracen, - nedbáme.
Nechť, kdo se plazí, hynutí jsa rád,
se v loži choulí věku svůj domírat,
dech dušně lapá, chabou třese hlavou –
nám lože smrti svěží stláno travou.
Kdy duše jiným ujde vzdech a vzdech,
skok na skok volný náš uletí dech.
Nechť, kdo se jiným hnusil za živa,
v zlacené jimi hrobce setlívá,
nám přímých slz, byť skrovných soucit vzdán,
kdy nad námi se zavře oceán.
Nám místo nářku jen kvas bujarý,
památku naši slaví poháry.
A stručný nápis v horkém dni tom čísť,
kdy dělí se, kdo zbyli, o kořisť,
vzpomínka truchlá všem jde na paměť,
že dí: Jak padlý rek by jásal teď!
 
2.
Tak z Pirátova zněla ostrova1)
u strážných ohňů píseň kolová.
Tenť ozvuk byl, co chvěl se ode skal
a drsným uším těm se zpěvem zdál.
U tábořících v zlatém písku rot
hra, pitka, hovor, dýk se brousí hrot,
zbraň volí si – tať statných odměna –
zří klidně krev, jíž čepel třísněna.
Člun opravují, vesla řídí v běh,
co k snivým toulkám jiné láká břeh.
Ti plachým ptákům pílí poléciť,
ti v slunce roztahují sáklou síť;
ti činu chtivým okem zírají,
zda jaké lodi dálka netají,
a mnohých strastí vzpomínají zde,
i táží se, kam příští lup je zve.
Což na tom, kam? To starost vůdcova,
ten, vědí, marných plánů nechová.
Leč, kdo ten vůdce? V mořském pokrají
jmě jeho hrůzou – víc se neptají.
K nim nepřichází, leda poroučet,
slov málo má, však bystrou páž i hled.
On nemíchá se v jejich veselí,
však úspěch má a ten je přátelí.
Rtům jeho nikdy neplní se číš,
jej ona přejde, obsah netknut, týž.
A strava jeho – známo, jakou má,
nejsprostším z druhů ta se sprostou zdá:
kořinky zemské, nejčernější chléb,
a v létě sotva přepych, co dá štěp,
mu opatřují krátký skromně kvas,
čím eremitův stůl by nezhrd as.
Však požitkův an jeho nedbá půst,
tou zdrženlivostí zdá se duch mu růst.
„Tam k tomu břehu!“ – Plují. „To se staň!“
Stalo se. „Za mnou v řad!“ – a lup jim v dlaň.
Tak jeho zvuky rázné jako čin,
a každý poslouchá jak otce syn;
kdo vůli jeho přec dbá vyzvědět,
na toho pohrdavý upře hled,
úsečným slovem jej pak odbývá
a další odpovědi nemívá.
 
3.
„Hle, plachta! plachta!“ . Slibný čekám zob.
Ký národ – vlajka – co dí teleskop?
Žel, není kořisť – plachta vítaná:
krvutná vlajka na větru si vlá.
To naše loď – loď domovratná. – Věj,
větérku, libě! Zakotvit jí přej,
než tma ji stihne, nebo vichrů rej! –
Mys objela; jak hrdě pluje blíž!
Hle, naše zátoka ji vítá již.
Jak slavně jde svým sličným během v před!
Peruti bílé rozepjavši v let –
ne vrahů prchat – jako bytosť živá
vodami kráčí, v zápas živly zývá.
Kdož nevydá se boji, záhubě,
by vládcem se vznes její palubě?
 
4.
Zachřestí řetěz přes bok klenutý,
loď kotvíc víří, plachty svinuty;
se břehu zírá zahalečný dav,
jak se zádi člun sestupuje v plav.
Již mužstvo v něm – a v souhlas tepou vesla,
až na mělký se písek loďka vznesla.
Buď zdráv! Buď vítán! zní tu s obou stran,
až ruky stiskem každý dovítán.
Tuť úsměv, dotaz, odpověď jde v ráz,
a srdce družný slibují si kvas.
 
5.
Šíří se zprávy, a dav roste z nich,
šum hlasů slyšet, hlučný zvoní smích,
v to něžnější se mísí zvuky žen –
miláčků, mužů, přátel plny jmen.
„Ó, zdrávi-liž? ne po zdaru se ptáme –
leč uzříme je? – slechnem‘ slovo známé?
Kde bitvy řev a vlny zuří jek,
z nich zajisté se každý bil co rek –
jen kdotě živ a zdráv? Necht‘ starosť naši
jich spěch nám s očí slíbá, odeplaší!“
 
6.
„Kde vůdce náš? Proň máme novinu,
co nutí zkrátit slasti hodinu,
jež upřímná, byť krátká, příchod teď
náš vítá – Hned nás, Jene, k vůdci veď.
A napřed nes mu naše pozdravy!
Pak teprv se jak sluší návrat oslaví!“
Po skalné stezce vyvýšují kroky,
kde strážná věž se dívá do zátoky,
divokým kvítím, hustém po klestí,
kde každý pramen dýchá svěžestí
ze žuly trysknuv proudný stříbrojas
hrkotá – blýská žízniti zve vás.
A výš a výše přes útesy skal
skok jejich smělý k vrcholu se dral.
Slezeny balvany – Blíž u sluje
ký osamělec moře sleduje?
Zamyšlen stojí na meč podepřen,
s nímž řídký prožil odpočinku den.
„Toť on! to Konrád – zde – jak zvyklý – sám
Jdi, Jovane, ať účel náš mu znám.
Zří bárku – rci, že zprávy vedou nás,
jež k uchu jeho donesti je čas.
My počkáme, až ty se navrátíš:
znáš jeho zvyk, kdo nevolán jde blíž.“
 
7.
Šel ohlásit jich pánu svému Jan –
vyslechnut mlčky, pokyn rukou dán,
jsou zavoláni. K jejich pozdravení
jen ukloní se – na rtech slova není.
„To psaní, vůdce, dal nám řecký špeh,
jenž o hrozícím nebezpečí slech‘.
Ať co chce dí, my zpraveni, buď jist,
že“—„Ticho“, řeč jim krátí, „sem ten list!“
Rozpačni obrátí se, šeptají
domysly různé sobě potají.
Pokradmu střehou oka jeho stav,
by z něho vyčtli jaký obsah zpráv.
On, jak by uhod, hlavu odvrátil –
snad starosť, dojem v tom, snad pýchy díl.
Čte písmo. – „Slyš, mé psací desky, Jene!-
Kde Gonsalvo?“ – „Na lodi zakotvené.“ –
„Nechť setrvá tam! – ten mu neste vzkaz;
sám přijdu pozděj – Vy se vraťte zas!
Noc dnešní ještě k podniku zve nás.“ –
„Noc dnešní ještě? –“ „Hned jak skončí den:
tuť bude vánek chládkem občerstven.
Kabátec – plášť můj – zbývá chvilka jen –
svůj zavěs roh – viz, aby rezu prost
mé pušky zámek hrál mi věrně dost.
Ať meč můj zbroušen, těsná rukojeť
ať volněji mi k ruce padne. Hleď,
by mně to zbrojíř na kvap upravil
posledněť víc mne meč můj unavil,
než nepřítel. V čas dbej, ať pálí dělo
by prodlení nám prošlé povědělo!“
 
8.
Poslechnou a se spěšně berou zpět
přebrzy zas v ten pustý vodní svět!
Však není nářků – s nimi Konrád jest,
a kdož by ptal se, kam on chce je vést?
On, ten muž samot tajuplný, on,
jenž zřídka jevil smích a nikdy ston,
jehožto jméno všem je postrachem,
že před ním z druhů nejsmělejší něm.
Všech sprostné srdce tak v své moci má,
že byť se chvělo, proň i život dá.
Jaké to kouzlo vládne tlupou tou,
že divocí tak před ním krotci jsou?
A jaké pouto s ním je váže as?
To mysli síla, čárný ducha ráz,
dovednosť, úspěch, vzácné nadání,
jež slabochy svou vůlí pohání.
Ač zástup jeho mnohý proved‘ čin,
sám původcem on všeho bývá jmím.
Tak pod sluncem vždy bývalo a jest,
že z práce mnohých jeden mívá čest.
Tenť přírody běh. – Nehaň, nesuď pak
velkého muže služný ubožák.
Ó, skvělých pout těch znaje trapnou tíž
jak lehkým bídák cítil by svůj kříž!
 
9.
Ne rekům roven, jichžto dávný druh
byl démon duchem, tělem polobůh,
se málo Konrád v obdiv stvořen zdál,
zpod černých brv jen zvláštní oheň plál.
Ne herkulský, ač statný jeho zrost
se nezvyšoval ničím nad všednost;
však pátravěji kdo naň pohleděl,
číms nevšedním se připoutána mněl;
čím to? se táže. Marně, divná věc.
že v záhadu tu nelze vniknout přec!
Osmáhlou tvář a čelo vysoké
mu tmavé stíní kudry divoké;
a podhrnutý často jeví ret
myšlénkou hrdou již zná zadržet.
Ač hlas má jemný, klidný zrak, přec ruch
jest uvnitř, jejž tajit umí jeho duch.
Líc výrazná se rdí a bledne hned,
že přivábený brzo zmýlí hled:
Jak by tam v hloubi srdce jakých cit
se k vědomí dral dosud neurčit.
Tak možná bylo – Kdož to tvrdit můž?
Bylť příliš uzavřen ten divný muž,
jen málokdo se odvážil
v to pronikavé oko patřit dýl.
Kdo na něm utkvěl pohled všetečen
mu srdce zkoumat, dbáti tváře změn,
chytrákův záměr rázem pronikal,
že zahanben se rychle zpátky bral.
Znalť Konrád vnikať v duše tajiny,
že před ním sklopen i hled nevinný.
Konrádův úsměv – ďáblův úsměšek,
jenž budí bázeň, rozžehuje vztek;
hněv mračivý kdy v něm rozhostí,
tu prchla naděj – s Bohem milosti!2)
 
10.
Jest málo zjevna z venčí smysl zlá,
vnitř – uvnitř – tam zlá myšlénka si hrá.
Vše změny láska zjeví – Nenávisť,
lesť, ctižádosť jen s úsměchu lze čísť.
Kdy přes moc bledne líce, chví se ret,
jest jediný to mocné vášně sled;
kdo poznať by ji chtěl a posoudit,
sám klidný držeť by se musel skryt.
Pak z rychlé chůze, ruky zaťaté,
ze tváře k nebi okem upjaté
z pomlky smrtné, v níž se bázeň chví,
zvědný-li kročej neblíží se k ní;
pak z posuňků, jež tvoří srdce tluk,
kdy z citů zašlých čerpá nových muk,
z těch citů, na čelo jež víříce
vyrazí mrazem, žárem na líce;
pak – beze chvění cizinče-li zřít
to můžeš – děsný znej té duše klid;
viz osamělou jak tu útrobu
let dlouhých muka vede ku hrobu,
patř! – leč kdo muže spatřil, jaký ten,
by jeho duch byl světu projeven?
 
11.
Však nebyl Konrád určen přírodou
být loupežnické rotě vojvodou.
Než s lidmi v boj a s nebem dal se v spor,
byl skutky svými dávno jiný tvor.
Jej porušil svou školou světa klam,
že moudrý v slovech, v činech blázen sám,
se sklonit neznal mužný jeho pych;
jmín hlupcem však i podle cností svých;
těm snostem klnul co zla příčině,
ne zrádcům, zradivším jej zlosynně.
Netušilť, že dar lepším lidu dán
na dárci samém bývá požehnán.
Již z mládí klamán, nerad vídán byv
zanevřel na svět, lidem k hrůze živ,
hlas hněvu mněl být svatým rozkazem,
by jednotlivců křivdy splatil všem.
Znal sebe špatným – zdálo se mu však,
že kolem něho ještě horší brak,
a nejlepším co pokrytcům on lá,
že skrývají, co smělec na jev dá.
Že v povržení lidem, ví; však ví
též, každé srdce jak se před ním chví.
Samoten, cizí, divoký tu stál,
tak od lásky, jak nenávisti dál.
Necht jménem rmoutí, činem budí žas –
jím zhrdať nesměl, kdo se před ním třás‘.
Zašlápneš červa –, ale váháš v před,
než svité zmije spící zbudíš jed;
červ svíjí se a mstivých nemá snah,
had zahyne-li, hyne s ním i vrah;
na svého škůdce pokutou se vrhne
a v jednu s sebou záhubu jej strhne.
 
12.
Zlým naskrz nikdo není – měkčí cit
i v jeho srdci čilým tlukem skryt;
jiným se Konrád smával, že jsou blázni
dětinských, marných vášní nejsou prázni;
však jedna vášeň i naň dotírá,
hruď svou on marně lásce zavírá.
Ba láska byla, láska neměnná,
jen pro jedinou věrně cítěná;
ač denně vídal tváře jatých děv,
vždy chladně míjel jejich sličný zjev;
nejednu krásu choval v zajetí,
však žádných vnad se nestal obětí.
Tak pravé lásky něhou miloval,
že tříbila ji zkouška, sílil žal;
ji nepozměnil žádný země pás,
ba divů div, jí neznavil ni čas.
Lesť zmaří-li se, selže naděje,
přec šťasten, ona kdy se usměje.
Hněv jeho před ní nikdy nevzplane,
ni neprojeví mysli ztýrané.
Přichází vesel, klidně odchází,
jí tajno hoře jeho nesnází.
Ta něha, ničím jež se neměnila,
v lidech-li láska – tatě láskou byla.
Odsoudiť můžeš jej co zlosyna,
však jeho láska – ta jest nevinna.
Ta ze všech jediná mu zbyla cnosť,
jí nezhasila sama nepravosť.
 
13.
Okamžik stanul – až těch mužů kvap
za první záhyb zašel nad úžlab.
„Podivné zprávy! – mnohé tuhé dni
jsem zažil – proč ten, tuším, poslední?
Zlá předtucha mne jímá – leč ne strach,
mne váhat neuzří ni druh ni vrah!
Čin smělý sic – však jistší záhuba,
zde vyčkat, až nás meč jich porubá.
Však můj-li záměr chrání Štěstěna,
nám nade hrobem mnohý zasténá.
Nechť spí tam – jejich pokojný buď sen!
Jich nikdy nevzbudil tak zářný den,
jak vzplane tuto noc! Jen větře duj,
by váhavce ty mstné zhřál oheň můj!
Teď k Medóře – ó srdce mé! Ten tluk –
kéž její dlouho chráněno tvých muk!
Vždy byl jsem staten – marná chlouba – viz,
vždyť bránit se a bodat zná i hmyz.
Ta všední mužnosť, rovný úděl zvěře,
co ze zoufalství rekovnosť svou béře,
ká cena jí? – Výš naděj má šla, hoj!
družiny hrstku s přemocí vésť boj.
Já dlouho vodil je – ne v marnou seč –
teď nezbývá než dáť se v nebezpeč.
Tak budiž – mnetě zemřít nesmutí,
leč tak je hnáť, zkad není prchnutí.
Můj lós mi dosud malou činil strasť!
jen pýcha zuří, že je hnána v pasť.
To můj-li cvik? má lesť? na jeden hod
moc, naděj vsadit, život, neživot!
Ó sudbo! – sobě, bloude, klň, ne jí!
Ta spasiť může tě – sebe později.“
 
14.
Tak hovořil si, až byl nahoře,
kde skalní věž a sídlo Medoře.
U brány stanul – šlechtě zvuků druh,
jež divojemny nepřesytí sluch;
ty oknem sladce do dálky se hlásí,
takouto píseň pělo ptáče krásy:
 
Píseň
 
1.
To sladké tajemství v mé duši hloubi
nevyjde světu na odiv,
krom srdci tvému kdy se moje snoubí,
pak tiše chví se jako dřív.
 
2.
Tu v prsou nevidný plam věčný hoří,
hrobní to lampy tuchlý svit,
jej ani zoufalství mrak neumoří,
ač sotva znáť ten slabý kmit.
 
3.
Ó nezapomeň! – jda kol mého hrobu
vzpomeň si, čí tam kosti jsou.
Ty kdyby zapomněl na věrnou robu,
té muky ňádra nesnesou.
 
4.
Slyš slední – unylé – mé touhy hlásky:
cnosť nemůž‘ hanit smrti žal;
vše, čeho žádám, jest, za tolik lásky
bys jedinkou mi slzu dal!“
 
On prošel branou – chodbu proběh‘ v dél,
do síně vkročil, an se dozvuk chvěl
„Medóro moje! smutna píseň tvá –“
„Kdy Konrád dalek, můž býť veselá?
Kdy ucho tvé jí není na poslech,
zpěv zradí duši mou, můj snivý vzdech.
Zvuk vždy mně v souhlas mluví se srdcem,
v mých prsou neklid – třeba ret byl něm!
Co nocí probděla jsem osamělá!
Má duše strachem o tebe se chvěla,
a zemdlená kdy víčka sevřel sen,
hned vánku dech se měnil v bouře sten.
Já loď tvou zřela prostřed divých vln,
a děsných předtuch procitlý duch pln.
Tu k strážnému jsem ohni spěla v čas,
by za hlídky míň bdělé nevyhas‘.
Bezesné oči k hvězdám pro útěchu
šly – vzešlo jitro – po tobě ni slechu.
Ó jak mně prochvěl tesknou hrudí mráz
kdy truchlým zrakům den svit marný zas!
Já dívala se v modrou moře dál,
však darmo hled můj přídy vyzíral.
Až – bylo půldne – vzplula plachta bílá –
leč jásání se mému neblížila.
A přišla jiná – posléz tvá to byla!
Kéž ty dny zašly! Rci, miláčku, chceš
kdy radostem se míru těšiť též?
Jsi víc než bohat; mnohý nezveliž
tě dům, bys poklidu v něm přál si již?
Ty víš, ne z nebezpečí bázeň má,
já třesu se, jsouc tebe vzdálena,
ne o své žití, nýbrž dražší tvoje,
jež lásky prchá, dychtivo jen boje. –
To divné srdce – tak se ke mně tulí,
a válčí s přírodou, s svou lepší vůlí.“
„Ba věru divné – dávno změněno;
šlapáno červem – zmijí pomstěno,
Mou beznaděj jen moje láska chrání,
a s hůry sotva zákmit smilování.
Mou neodsuzuj světa nenávisť;
z ní můžeš nejlíp cit mé lásky čísť.
Tak sloučen svazek jich, že na obrat
již nemám tebe, lidstvo mám-li rád.
Leč neboj se! Vše časy bývalé
mé důkazem ti lásky na dále.
Teď, Medóro má! síliž útlou hruď;
hned půjdu zas! – na krátko s Bohem buď!“
„Hned půjdu zas! – ó já to tušila;
tak rozkoš snů mých vždy mě šálila.
Hned zase pryč? ó na mé srdce poď!
Vždyť sotva vjela do zátoky loď;
jí družka schází; rovněž její lid
před novou prací má se zotavit.
Má lásko, ty s mou slabostí si hráš,
chtě zoceliť mne v příští rozchod náš.
Však nepohrávej tolik s bědou mou,
ten žert mi vráží dýku do prsou.
Ne, nemluv, miláčku! poď ke stolu
mnou schystanému; sednem pospolu;
ó snadného tvých hodův úkolu!
Hleď, nejlepší jsem plody sčesala
a nejista kde vázla, vybrala,
což oku nejchutnější. Na úkoj
tvé žízni našla nejchladnější zdroj.
O chutný sorbet byla též má píle –
viz, jak se perlí v sklence sněhobílé!
ty hroznů šťavou hruď si nejaříš
jsa nad moslema, kdy se zjeví číš;
nemysli, že chci kárať; ráda vidím,
že libuješ si, co je postem lidím.
Buž poď! stůl hotov; lampy stříbrojas
buď bez strachu, že sirokkem by zhas‘.
Pak na kratochvil ve spolku svých děv
ti zatančím a probudíme zpěv.
Má kytara, jíž nasloucháš tak rád,
tě v spánek ukonejší. Pakli snad
tě poslech trudí, z Ariosta přej
o krásné Olympii čísti děj.3)
A kdybys pryč chtěl, horší bys pak byl
než ten, jenž slib jí daný porušil.
Ba horší reka, jenž kdys Ariadnu
byl na ostrově pustém nechal vnadnu –
ty smál jsi se, když k tomu kraji zrádnu
za jasna hleděli jsme s těchto skal.
Já žertovala, ačtě strach mne jal,
z mých slov: „Tak opustí mne Konrád as!“
A strach můj sklamán – hle, tys přišel zas!“
„Zas dívko má, ba často, často zase,
pokud mi život, naděj nevzala se.
Však zdvojenou čas nyní perutí
nám rozchod nese – není vyhnutí.
Proč? – kam? – teď povídati marná věc,
kdy kruté s Bohem! čeká na konec.
Rád vše bych řekl, kdybych pokdy měl;
neboj se – nejde strach nám z nepřátel.
Zde četnější teď stráže zůstanou
pro náhlý útok dlouhou ochranou;
ty neosamíš – nechať pryč tvůj pán,
žen, dívek tvých ti stálý okruh dán.
A tím se těš – až shledáme se zas,
že bezstarostné blaho sloučí nás.
Slyš – troubí – Jovan znamení dal rohem –
jen políbení – ještě jedno – s Bohem!“
 
Vzkočila, vstala, v náručí jej spjala,
na jeho ňadrech usedavě štkala,
až hruď se jemu žalem rozdouvala.
Nemůže zříť v ty oči blankytné,
z nichž ani slza pro bol nekmitne,
vlas její dlouhý na prsa mu pad‘
vší divokostí rozpoutaných vnad.
Div, že to srdce bije, v němžto ryzí
tkví obraz jeho, že tam cit až mizí.
Slyš – dělo houklo – slunce zapadá –
zvou neúprosně na loď Konráda.
I zas a zase tiskne v náručí
té děvy útlé hoře nejprudší.
Chvěl mu se krok, an k loži mdlobnou nes‘,
zřel v drahé líce – jakby sledně dnes.
Víť – na zemi že ji, jen ji že měl,
políbil čelo chladné – odešel.
 
15.
„A odešel?“ do náhlé samoty
zní často dotaz plný děsnoty.
„Ó krátké těchy zašlá chvilko ty!
Jak pusto teď!“ – Jde k bráně usednout
a dlouho nestaven slz řine proud.
Bezděky kane bohatá řas vláha,
ret němý „s Bohem“! zalkati se zdráhá;
všeť v osudném tom slově: slib a víra
i zoufalost a naděj žije, zmírá.
V to bledé líce vryl se taký žal,
že čas ho nikdy odtud neodvál.
Velkého oka, modro láskyjemné.
zmraženo hledem do práznoty temné
až – ó jak dalek – on se zamihnul,
jí zrak se zamžil, strhán, v slzách plul,
ty skvěle kanou s dlouhých, černých řas,
jež smutku rosou zvlhnou častěji as.
„Šel – zašel“ – ruky chvat se k srdci hne,
pak prosebně se k nebi vzhůru pne;
tam na hladinu mořskou nese hled,
a plachtu zří – a zrak se kalí hned.
Do brány kráčí – v duši smrtnou tíž
„to není sen – jsem opuštěna již!“
 
16.
Se skály k skále neoblomný v před
spěl Konrád, ni se jednou neohléd‘.
Však chvěl se, kdykoli mu stezky vrat
na oči stavěl, co teď nezřel rád:
nad srázem osamělý, milý byt,
jenž první jemu s moře pozdrav skyt‘.
A ona – dumná hvězda pustiny,
jejížto lesk mu plane jediný –
ne nesměl patřiť, nesměl mysliť na ni –,
hrozící zkáza nedává mu stání.
Přec jednou stanul skorem na vahách –
tak obraz blahý touhou jeho táh‘;
však ne – nechť vůdce piratů má cit,
on ženským nářkům nesmí povolit.
Tam vidí loď, zná přejemný větru dech –
i rázem byl zas pánem citů všech.
Krok urychlil – a slyše shon a křik,
jenž od lodi jda, jemu k uším vnik,
popilné pozvy, břehu šumoty,
signály, výskot, vesel tepoty,
plavčíka vida lézti na stožár
a kotvy vzhůru, plachtám větru dar,
vlající šátky, jimiž na pozdrav
poutníkům mořským mává těsný dav,
a nade vším ten rudý praporec –
sám žasne, jak moh‘ v srdci změknout přec
Žár ve zraku a v prsou divokosť,
on cítí sebe, že zas pánem dosť.
I skočí – letí – na pokraj až sběh‘,
kde skála končí, počíná se břeh‘.
Tu spěch svůj staví, míň, by svěžesť ssál,
již večerní mu vánek s moře vál,
než aby obvyklého nabyl kroku,
a udýchán svých nezjevil se oku.
Znalť dobře Konrád davem ovládat
tím uměním, jež pýchy štít a hrad;
chod jeho byl to hrdé vypjetí,
vzhled jeho chladný – úzko hleděti,
ta vážná tvář a výsosť ve zraku,
jež dvorna dost, žert brání sprosťáku;
to spojil vše, by vládou svou byl jist:
však chtěli koho získat, bylo číst
mu v oku takou vlídnosť, že strach váz‘,
a kdy hluboký ač něžný zazněl hlas
od srdce k srdci v melodický tón,
dar jiných nezmoh‘, co tu slovem on.
Leč byla vlídnosť jeho zvyku dál,
onť poroučeť, ne lichotit se dbal;
zlých vášní z mlada ten byl účinek,
že láska míň než poslušnosť mu vděk.
 
17.
Kol něho seřaděna stojí stráž
a Jovan před ním – „Uchystán lid náš?“
„Vše na lodi již – poslední člun zvlášť
jen vůdce ždá“ – „Můj klobouk, meč a plášť!“
Opásán rázem, plášť mu lehce spjat,
meč o zem řinčí, s ramen vlaje šat.
„Zavolej Pedra!“ – Přišel. Úklonou
jej Konrád vítá, k sobě úže lnou.
„Zde důležité dsky ti podávám,
buď bedliv jich, jsou značná slova tam.
Zdvoj stráže; lodice až dorazí
sem Anselmova, zde má rozkazy.
Dle větru přízně jsem zpět do tří dnů. –
Buď s bohem zatím! já loď pobídnu.“
To děl a bratrskou stisk‘ věrnou dlaň,
pak obrátil se k člunu, skočil naň.
Zašvihla vesla, tepou ráz a ráz,
čeří se dráha, míhá se vln jas.
Dostihli lodi – na palubě on,
píšťalka hvizdne – a ruk sílí shon.
Loď za kormidlem poslušna se stáčí,
zří Konrád statný lid a chváliť ráčí.
K mladému Gonsalvu zrak s pýchou vrh‘ –
proč zaražen se zachvěl? Zhléd‘ vrch,
ach, zrak ten zasáh‘ skalní cimbuří
a vzpomínkou se bolnou pochmuří;
Medóra jeho vidí koráb snad –
o nikdy neměl ni půl ji tak rád!
Však mnoho provést do dne zásvitu,
i vymkne se hned z něžných pocitů,
s Gonsalvem do kajuty zabočil
svůj říci záměr, prostředky a cíl.
Před nimi lampa, mapy rozstřeny
s pomůckou všakou lodní uměny.
Až do půl noci pilně hovoří,
jim doba spánku oči nemoří.
Vesele zatím stály větřík vál
a sokolem loď ulétala dál;
ostrovních skupin skály objela,
přistáti pílíc než den probělá.
A brzo v šeru zjevil dálkohled,
kam galeje své mocný paša sved‘.
Vše plachty sčítají a rádi zří,
jak nad moslemy marná světla bdí.
Bezpečnou přídí Konrád minul je
i zakotvil, kde známý úkryt zve,
zastiněn zvědům hory výběžkem,
jenž pne se k výši v divném tvaru svém.
Tu vstala tlupa - - však ne od spaní,
hotova k činům v každém potkání;
a vůdce nad tůní se podepřev
poklidně mluví – ač, co mluví – krev!