Lara - úvod a závěrečné poznámky
Lara
George Gordon Byron
Překlad František Tropp
Úvod
Lara“ vyšel tiskem poprvé v Londýně v srpnu 1814. Krátce před tím vydal lord Byron — nepočítaje v to jeho prvotiny básnické „Hours of Iddlenes“ (Chvíle prázdně) a proslulou satyru „English bards and Scotch Reviewers“ (Angličtí básníci a skotští kritikové) — prvé dva zpěvy „Child-Harolda“ roku 1811, jimiž se dle vlastního doznání stal přes noc slavným, báseň „The Waltz“, „Giaura“ a „Nevěstu z Abydu“ r. 1813, „Korsara“ v únoru 1814, jsa jako
lev aristokratických salonů londýnských právě tak hýčkán přízní všech kruhů anglické společnosti, jako byl za neplná dvě léta na to, po manželském rozvodu svém s lady Byronovou, roz. Milbankeovou, těmiže kruhy nenáviděn a zlehčován. Stál tehdy na vrcholu své tvůrčí činnosti, která mu byla spíš zdrojem zábavy než vyčerpáváním sil.
Arci díla, jako třetí a čtvrtý zpěv „Child-Harolda“, „Manfred“, „Kain“, „Země a nebe“ a „Don Juan“, jehož poslední zpěvy vytištěny krátce před úmrtím básníkovým v březnu 1824, měly tehdy teprve vyjíti.
Nicméně jest pro způsob tvorby jeho v oné době příznačno, že „Nevěstu z Abydu“ napsal za 4 noci, „Korsara“ za 13 dní, „Vězně Chillonského“ (vyšel r. 1816) napsal, jak známo, v Ouchy u Lozany ve Švýcarsku, kde ho na cestě s přítelem, básníkem Shelleyem, zdržel po dva dny déšť, — za jedinou noc, „Laru“ pak, jak praví v jednom ze svých dopisů, háje se proti výtce, „že jest báseň těžce pracována,“ psal přicházeje domů z plesů a maškarád, něco přes měsíc — „za svlékání se před spaním.“
Básník v té době tvořil tak lehce, že se přátelé jeho obávali z toho újmy pro jeho díla, pročež se autor k domluvě jich, rozmrzelý útoky svých odpůrců, zanášel nějaký čas, t. j. mezi vydáním „Korsara“ a „Lary“, i myšlenkou, vzdát se spisovatelské činnosti vůbec. Pouta toho genius Byronův na dlouho arciť nesnesl a proto s onoho zvláštního záměru básníkova na štěstí dost záhy opět sešlo.
A přece náležejí „Lara“ s „Korsarem“ k těm výtvorům básníkovým, jichž chmurného prostředí a odporu proti běžnému řádu nepřátely tvorby Byronovy do nedávna používáno jedině ku charakteristice jeho poesie! Ovšem neprávem, ježto nepřihlíženo k ostatnímu životnímu dílu básníkovu.
„Lara“ jest dle Byronova díla typ člověka-velmože, světem zhrdajícího, který stižen jakous tajemnou vinou, po dlouhé době nepřítomnosti své v průvodu pážete Kaleda domů se navrací, zůstávaje však okolí svému, byť se společnosti přímo nevyhýbal, i nadále cizím.
Naše doba by v něm shledala představitele Nietzscheova „nadčlověka“ z konce XIX. století, neb aspoň jistý druh jeho.
Stručný obsah „Lary“ jest tento:
Za slavnosti na hradě Othově, souseda Larova, host pána hradu, Ezzelin, v něm poznává osobu, jež se v cizině stala svými činy zlopověstnou. Za nařknutí to vyzve Lara jej na souboj, který se má konati následujícího dne v hradě Othově. Po výstupu s Ezzelinem Lara s pážetem svým hluboko v noci sídlo Othovo opouští (1. zpěv).
Té noci nevysvětlitelným způsobem Ezzelin zmizel; následkem toho pouští se druhého dne v souboj s Larou rukojmí zmizelého, Otho — avšak, poraněn v něm, zahoří po svém uzdravení nenávistí proti Larovi a stihá jej půhonem pro podezření z vraždy Ezzelina. Podezření to nabývá půdy také v zemi rozdvojené a oslabené domácími nésváry; proto se Lara v úmyslu, aby se buď zachránil aneb se ctí padl, ujímá vrstev lidových, nespokojených s mocí šlechticů,
vedle nichž král vladaří v zemi pouze dle jména a staví se posléz, přijímaje jich věc za svou, v čelo povstalců.
Hned však první vítězství, za vůdcovství Larova dobyté, oslní povstalce tak, že se rozkazy jeho více neřídí; stihají je proto pohromy, takže na konec hlouček udatných, řadících se ještě kolem Lary, bojuje jen o to, aby si voji Othovými proklestili volnou cestu k hranicím a mohli tudy uniknout do ciziny.
V bitvě o to nastalé, sbor Larův jeho přičiněním nad řadami nepřátel nabývá již vrchu, — když v tom Lara zasažen šípem klesá v bezvědomí zpět do sedla. Vítězství přívrženců Larových obrací se po jeho pádu v porážku jich. Těžce raněný Lara zatím mimo bojiště pod lipou, kam ho byl Kaled s koně snesl, v náručí tohoto dokonává. Teprve po smrti Larově shledáno, že nad mrtvolou jeho omdlelý Kaled, jenž hrob vůdcův se zdráhal opustit a památce jeho později posvětil celý svůj další život, — byl ženou.
Pravda sic, že Lara není prost vad v koncepci; tou jest ku př. episoda 1. zpěvu (odst. XII. a XIII.), kdy Lara po půlnočním výkřiku o pomoc nalezen omdlelý na dlažbě své síně. Neníť mezi ní a ostatním dějem spojitosti, pročež jest zbytečnou; v básni schází bližší udání o předběžném životě hrdinově, důvod náhlého zmizení Ezzelina, tak jako příčina jeho zasáhnutí do děje, vytčení původu Kaledova a leckterá jiná podrobnost.
Než o to tu v první řadě nejde, poněvadž dle všeho básníkovi byly domnělé nedostatky prostředkem zamýšleného účinku, jímž se — v době romantiky — též neminul. Jest karakteristické, že právě tato stránka básně, zvláštní ono pološero a těžkomyslnost, jež osoby v ní jednající opřádá, následovníky Byronovy od prvních dob jeho působnosti lákala k napodobení.
Naproti tomu nebylo nikdy příčiny k tomu, aby báseň jako umělecké dílo a plod myšlénkových úvah původce její, stavěna byla v ceně proto níž, že životní názor, jí projevovaný, jest chmurný a pessimistický. Doby, kdy podobného cos o Byronově tvorbě bylo — jak známo i u nás — bez rozpaků do světa hlásáno, máme již šťastně za sebou. Přes
to ani dřív tvrzení takové před střízlivým rozumem obstát nemohlo proto, že předem nelze zavrhnout žádný filosofický system, o životní zkušenost se opírající a že pessimismus také žádnému ze světových básníků, příkladně Danteovi neb Shakespearovi vytýkán nebyl, neboť jest sloučen s jich osobností a tvoří z valné části i podklad jich velikosti.
Pessimismus básníka a pohrdání jeho vším malicherným a nízkým, tak zvaný „světobol“, není však v Larovi jako vůbec v žádném díle básníkově pouhým záporem dobra; Byron zůstává i zde průkopníkem svobody a šťastnější budoucnosti lidstva, nepřítelem všeho násilí, velebitelem krás přírodních, nadšeným zastancem pravdy v poesii i životě a představitelem ryzosti a ušlechtilosti citu, u něho vždy hlubokého.
Jen umělec toho druhu mohl stvořiti dvojici Lary a Kaleda s úmrtní scénou (zpěv 2. oddíl XVIII. až XXIII.), jež náleží k nejlepšímu z toho, co napsal. Dle souhlasného úsudku kritiky vylíčena jest tu blížící se smrt s jistotou a věrností, poslední chvíli odpovídající, avšak sdružena zároveň s myšlénkovou energií, láskou a takovým mistrovstvím vypravovatelským, že scénu onu lze klást po bok všemu, co světová poesie v tom směru dokonalého vytvořila.
Podobně lze se vysloviti bezmála i o každém jednotlivém odstavci Lary, ať se týká povahopisu reka básně neb Kaleda, výstupu s Ezzelinem (1. zpěv), souboje, příprav k boji, ať jde o politický stav země před povstáním neb boj sám.
Žádný není zbytečný, každý z nich vyvolává dojem nesrovnatelný s účinkem četby jiného díla menšího básníka, zavdává látku k přemýšlení a posunuje děj nezadržitelným spádem ku konečnému rozuzlení.
Jest ostatně známa úsečná barvitost, bezprostřednost citu, případnost a smělost Byronova výrazu a rýmu, neméně než myšlénková bohatost, kterou každý verš jeho oplývá. Odpadky myšlének jeho stačily by dobře na literární slávu dvou i tří jiných menších básníků. Proto jest překlad z něho obtížnější než překlad díla každého jiného autora, poněvadž doslovnost by vyžadovala vlastně dvojnásobný počet veršů. Opatrným výběrem slov ovšem docílí se téhož
účinku i v českém rouše.
K ocenění realnosti tvorby Byronovy stojí za zmínku, že povahopis Larův v prvním zpěvu (odst. III., VII. a j.) obsahuje některé autobiografické rysy básníkovy a že páže Kaled snad jest totožný s tajemnou Thyrzou básnických prvotin Byronových, která za páže přestrojená v době jeho universitních studií byla v jeho službách a dle všeho ještě před r. 1811 zemřela.
Lara jako celek nevykazuje sic místa slunné krásy a usměvavé lahody, kterou Byron zvláště při líčení ženské krásy hýří; za to uchvacuje smělostí myšlének a silou líčení, vrývaje se v mysl pro vždy.
Pro nás Slovany je Lara památný tím, že poesie Byronova na prvé básnické duchy slovanské XIX. století působila především tímto dílem. A Mickiewicz podléhá vlivu jeho zvlášť ve „Wallenrodu“, Słowacki v „Lambrovi“, M. J. Lermontov v „Izmailu-bejovi“. Náš Mácha doufal se zbavit Lary, jak sám se přiznává, „Mnichem“, jenž zůstal ovšem nedokončeným. Uvádím pouze příklady nejvýznačnější a na první ráz, ač každý v slovanské poesii obeznalý
najde příkladů mnohem více. Stačí však již to. Proto připisuji tento překlad památce velkých věštců slovanských[1].
V Zábělé, dne 1. září 1909.
Frant. Tropp
Poznámky
K názvu básně vůbec dlužno poznamenat, že jméno Lara jest španělské a že místní neb vývojový popis, vztahující se k ději neb hrdinovi básně, nemá za předmět ani určitou zem, ani jakýs určitý věk.
Lara slouží zde za jméno rodu i panství dle zvyku ve středověku, který časem obojí stotožňoval, zejména v době strannických bojů.
Lord Byron ostatně kdesi poznamenává, že si pod Larou představoval velmože, jehož moci podléhala větší neb menší část Moree (Pelloponesu); představa ta by aspoň odpovídala nedostatku ústřední vlády a úplnému téměř rozvratu vnitřních poměrů v Řecku po celý středověk.
K zpěvu prvnímu čís. I.:
Slovem originálu „serfs“, „slavery“, jež přesně značí otroky půdy, — raby, — nevolníky, nevyrozumívá se ona pod lidskou důstojnost stlačená třída lidí ve Španělsku, jak by se dle názvu zdáti mohlo, neboť nevolníků v našem slova smyslu ve Španělsku nikdy nebylo.
Nicméně užil básník významu toho k vytknutí odvislosti od smyšleného reka básně a proto překládám — „poddaný“.
K zpěvu druhému čís. XXIV.:
Událost, v tomto oddílu líčená, byla básníku vnuknuta popisem smrti, či spíše pohřbu vévody z Gandie. Zpráva, již o tomto zajímavém a zvláštním případu podává Burchart, jest v podstatě následující:
Osmého dne měsíce června kardinál z Valenzy a vévoda z Gandie, oba syni papežovi, večeřeli pospolu u své matky Vanozzy poblíž chrámu sv. Petra ad vincula (v Římě); zároveň s nimi účastnilo se i několik jiných osob hostiny.
Pozdě v noci, když byl kardinál bratru připomněl, že jest na čase, aby se navrátili domů, do apoštolského paláce, oba vystoupili na koně neb muly s malým průvodem a jeli pohromadě až k paláci kardinála Ascania Sporzy; tu se vévoda ke kardinálovi vyslovil, že zamýšlí před návratem domů dopřát si ještě někde návštěvy pro zábavu. Propustil proto celou svou družinu mimo svého štolbu či komorníka a jakousi osobu v škrabošce, jež se k němu přidružila mezi
hostinou a která v předchozí době víc než celý jeden měsíc skoro denně jej v apoštolském paláci navštěvovala; vyzdvihnuv tuto osobu před sebe na mula, jel s ní směrem k židovské ulici, kde se odloučil od svého sluhy, nařídiv mu, aby tu na něho do určité hodiny čekal s tím, že se sluha, kdyby se nevrátil, může do paláce apoštolského navrátit i bez něho.
Na to vévoda umístil člověka s maskou za sebe, odjížděje, aniž bych věděl kam. Než této noci právě byl zavražděn a hozen do řeky.
Sluha jeho po odchodu pánově byl rovněž napaden a smrtelně zraněn, a stav jeho, přes veškerou péči, jíž se se mu dostalo, byl takový, že nebyl s to srozumitelně vyprávěti, co se pánovi jeho přihodilo.
Následkem toho, že se vévoda do paláce nevrátil, byli sluhové jeho ráno valně znepokojeni a jeden z nich vzhledem k tomu učinil papeži sdělení o večerní vycházce jeho syna doloživ, že vévoda až dosud není doma.
Papeže zpráva ta nemálo poděsila, než týž se zároveň vyslovil, že má za to, že vévoda, zlákán byv nějakou nevěstkou, by u ní strávil noc, nechce patrně za jasného dne opustit její dům a vyčkává k návratu až večer. Vida se však večer ve svém očekávání zklamán, byl velice sklíčen a počal se různých osob vyptávati, nařídiv jim, aby se k němu za tím účelem dostavili. Mezi těmito osobami byl jakýs muž s příjmím Giorgio Schiavoni, který složiv dříví z bárky na břeh, vytrval přes noc na palubě, hlídaje svou loď.
Tázán, zdali nespozoroval, že předešlé noci byl někdo shozen do řeky, odvětil, že viděl dva pěší lidi, jak vyšli z ulice a opatrně se rozhlíželi, není-li někoho na blízku. Nepozorujíce nikoho, vrátili se a krátce na to přišli jiní dva a jali se ohlížeti opět týmže způsobem jako oni první; neshledavše nic podezřelého, dali znamení svým společníkům a v tom se k nim přiblížil již muž, sedící na bílém koni, který měl za sebou mrtvolu, jejíž hlava a ruce splývaly po jedné
straně koně, kdežto nohy po druhé straně jeho. Ti dva první muži mrtvolu podpírali, aby zabránili její spadnutí.
Tak došli k místu, kde kal z města se vpouští do řeky, načež oni dva, obrátivše koně ohonem k vodě, chopili se mrtvoly za nohy a ruce a vší silou jí mrštili do řeky. — Muž na koni se jich ptal na to, zdali mrtvého vhodili do řeky, načež odvětili: Ano, pane (Signor si). On se na to podíval po řece a spozorovav plovoucí plášť na povrchu její, tázal se, co se to černá na vodě, načež oni mu dali za odpověď, že to jest plášť a jeden z nich hodil po něm kamenem,
následkem čehož plášť se potopil.
Úředníci papežovi pak se ptali Giorgia, proč to neoznámil guvernéru města; na to týž odvětil, že viděl za svého života více než sto mrtvol na témž místě vrhnout do řeky, aniž by se byl kdo po nich sháněl, a že proto věci této nepřikládal žádné důležitosti.
Na to vyzváni rybáři a námořníci, aby propátrali řeku; ti následujícího večera našli v řece tělo vévodovo v úplném oděvu s třiceti dukáty v měšci. Byl proklán devíti ranami, z nichž jedna šla krkem, ostatní byly na hlavě, po těle a údech.
Když byl na to papež zpraven o smrti svého syna a dozvědě se, že byl týž jako nečistota vržen do řeky, odal se nepokrytě svému bolu, uzavřel se do pokoje a hořce plakal. Teprve po mnohých poradách a domluvách podařilo se kardinálu ze Segovie, který se ještě s jinými dvořany papežovými za dvéře síně jeho dostavil, přiměti papeže, aby je k sobě připustil.
Od středy na večer až do následující soboty papež ničeho nepojedl a nespal od čtvrtku ráno do téže doby následujícího dne. Na konec pak přece, vyhovuje prosbám svých dvořanů, počal se ve svém žalu ovládati, maje na zřeteli pohromu, již by jeho vlastní zdraví utrpěti mohlo, kdyby i nadále se oddával smutku.
Roscoe Lev X., sv. I., str. 265—268.
[1] Lord Byron, plným jménem George Gordon Noel Byron lord of Rochdale, narozen 22. ledna 1788 v Londýně, zemřel 19. dubna 1824 v Missolunghi. „Laru“ přeložil také do češtiny a r. 1885 vydal Č. Ibl.