Lara (1885) - zpěv prvý
Lara
George Gordon Byron
Přeložil: Čeněk Ibl
Praha, tiskem a nákladem Dra Ed. Grégra 1885
Zpěv prvý.
1.
Veselo rabům v širém Lary panství,1)
otroctvo téměř necítí pout manství;
z vyhnanství samovolného se pán
po dlouhé době vrátil nečekán,
však nezapomněn; v hradě ruch a spěch,
na lících jas a láhve na stolech,
a na cimbuří vlají prapory;
u krbu šumí hlučné hovory,
v dál oken malbou proráží a plá
hostinných polen záře nezvyklá;
a rety, jazyk samý zvuk a hles,
a zraky samá radosť a ples.
2.
Pán z Lary domů navrátil se zas:
proč přes moře se Lara vydal as?
Osiřev záhy, takže nepoznal
té ztráty dosah, svým se pánem stal; -
stal dědicem se žalu, říše té,
jež z hrudi lidské poklid srdce rve;
a nebyl, kdo by zdržel, zjevil v čas
cest tisícerých ke zločinu sráz;
tu, kdy mu nejvíc bylo třeba rádce,
tu Lara jinoch stal se lidu vládce.
Zbytečno, marno stopovati běh
mladosti jeho drahou zmatků všech;
nedlouhou cestou proběh‘ jeho ruch,
však dlouhou dost, by polo zničen tuch‘.
3.
A Lara v mládí z vlasti vyšel zdráv;
leč od těch dob, co s Bohem! rukou máv‘,
stop jeho bledl znak, až z památky
již jeho zbyly sotva pohádky.
Byl otec mrtev, man pak o Larovi
jen, že tu není, spolehlivě poví;
zpráv neslal, nešel, mnohé domínky
jdou z chladné víc než teskné vzpomínky.
Hrad sotva znívá jeho zvyklým jmenem,
tlí obraz jeho v rámu začazeném,
nevěstu jeho jiný ztěšil muž,
mláď zapomněla, staří v hrobě už;
„přec ještě živ!“ dí dědic nedočkav,
že sobolí vzít dosud nesmí háv.
Pochmurným vděkem sterý tady štít
nejdelší, slední zdobí Larů byt;
však jeden chybí v práchnivící řadě,
ten byl by vítán v gothickém tom hradě.
4.
Posléze přišel náhle sám a sám,
zkad nevědí, proč, hádať sem a tam
jim netřeba, jeť spíše na podiv,
ne tak, že přišel, jako že ne dřív.
Za průvod jeho panoš jedinký,
cizího zjevu, v létech mladinký.
Minuly roky, rychleť uplynou
těm, kdo na cestách i kdo doma jsou;
však nedostatkem novin z jiných pásů
ochábla peruť líně mdlému času.
Zří, poznávají, nicméň zdá se všem
přítomnosť klamnou neb minulosť snem.
On žije, nesprch‘ jeho mužství květ,
ač dotknul se ho čas a úpal běd;
nechť jakýchkoli dopustil se chyb,
svým pestrým lósem zpraven možná líp,
ač jich-li nezapomněl; drahně let
ni zlé ni dobré o něm neslyšet;
svým jménem ještě může vznést‘
otcovskou pověsť, poděděnou česť.
Duch jeho v mládí vysoko se pjal
a rozkoší jen klesl v hříchů kal;
leč neztvrdnul-li dosud během jich,
nedlouhý žel můž taký smazať hřích.
5.
On vskutku změněn, brzo shledali,
že již to není onen bývalý:
to čelo zryté vášní písmo nese,
však v jeho rýhách vášeň zašlá čte se.
Znáť hrdosť, však ne oheň mladých let,
zhrdání chválou, chladný tváře vzhled;
chování pyšné, pohled takový,
z dna duše myšlénky že vyloví;
a na jazyku uštěpačný jed,
žihadlo srdce, které zžíhal svět,
jimž kolem sebe jako v žertu žáhá,
a ten, kdo uštknut, k ráně znáť se zdráhá.
To jevilo se při něm, ba cos víc,
než slovem zvučí, nebo značí líc:
ctižádosť, sláva, láska, všech to cíl,
však málokdo jen jehož vydobyl,
již nezdají se hrudí jeho vlát,
ač nedávno tam ještě žily snad,
a marně chtěl by divák sledovat
jakýsi hrubá k nepopsání cit,
jejž bledou tváří časem blesknouť zřít.
6.
Po minulosti ptaní neměl rád,
ni neříkal, co poušť má divých vnad
v těch dalných krajích, kudy kráčel sám,
a jak by chtěl se zdáti – pranic znám:
leč zda moh‘ oko zření zavírať
neb zkušenosti z lidí nesbírať?
Co shléd‘ však, to se zjevit vyhýbal,
jak nestálo by za to, aby znal
to cizinec; dél naň-li naléhají,
víc čelo schmuří, slov tím méně mají.
7.
Ne bez radosti, že jej vidí zas,
ve schůzích vřelý všech jej vítá hlas;
jsa urozený, spřízněn s velmoži,
on pánů zemských řadu rozmnoží;
účastník besed pánů veselých
zřel smíchem, vzdechem prchať život jich;
však jenom zřel a nijak nesdílel
společnou radosť neb obecný žel;
za čím se nesla jich všech naděje,
byť lichá často, za tím nespěje;
ni hodností proň dým, ni krásy přízeň,
ni statků hmotný zisk, ni soka trýzeň.
Jak tajemný by kolem něho kruh
blíž jíti bránil, sám byl sobě druh;
jakási přísnosť z oka jeho zírá,
k níž svévolně se nikdo nedotírá,
a bázlivci, co na blízku mu jsou,
si mlčky šepcí bázeň vzájemnou;
a laskavější, skrovni na počet,
řkou s moudrými: „Jest lepší než má vzhled.“
8.
Podivno – v mládí samý život, ruch,
plál po rozkoši, boji jeho duch;
bojiště, žena, moře, vše, co číš
blahosti skýtá, vede k hrobu blíž,
po řadě zkusil, vše tu vyčerpal;
odměnou radosť byla mu neb žal,
ne krotká, všední prostřednost; neb cit
tou silou hleděl myšlénky se zbýt,
bouř srdce jeho zřela v pohrdání;
té duše úchvat nad nebe se nes‘
a ptal se, rozkoš tam-li větší kdes?
K zámezí poután, otrok krajností,
jak procitnul jen z té sna divosti?
On nepoví – však pociť klnouti,
že spráhlé srdce nechce puknouti.
9.
Dřív knihou jemu pouze lidé byli,
teď knihy, zdá se, obzvláště mu mily.
V rozmaru náhlém často mnohý den
se všeho styku dálí samoten;
tu k němu zřídka sluzi volaní
do noci dlouho slyší bez spaní
krok jeho rychlý temnou klenbou znít,
kde mračných podob jeho předků byt.
Ti slyšeli, však sobě šeptají:
„to mezi námi nechť se utají –
zvuk slov míň zemský, nežli jeho hlas.
Ať smějí se, kdo pochybují as,
leč viděl mnohý – co, sám ani neví,
však něco víc, než jsoucího se jeví.
Proč na děsnou leb zraky utkává,
již vzala mrtvým ruka rouhavá,
a jež mu pořád u knihy se bělá,
jak mimo něj vše odstrašit by měla?
Proč nespí on, když jiné pojal klid?
Proč nerad hudbě, nechce hostě mít?
Ne v pořádku vše, zdá se, - leč kde vada?
Snad leckdo věděl – však slov dlouhá řada
by byla, a pak, ten byl moudrý dost,
by víc než domněnkou svou vědomost
dal znát. – Leč kdyby chtěli – “ u stolu
tak Larův lid si mluví pospolu.
10.
Jest noc – a Lara u skelného toku;
tam shlížejí se hvězdy ve hluboku;
tak voda klidna, zdá se neplynout,
a přec jak štěstí prchá její proud,
čarovně obrážeje ve své tůni
nesmrtná světla, na nebi co trůní.
Břeh jeho vroubí husté křoviny
a nejvábnější včelkám květiny;
Diana také vila u věnec,
své lásce skyť by takých milenec.
Ta břehu zdoba; vlny lesknou jako had.
Vše klidno tak a ticho, zem i vzduch,
tu nepolekal by tě snad ni duch;
vždyť v takém místě, v takovouto noc
nekráčí ráda nižádná zlá moc!
Pro dobré jenom také chvíle jesti:
tak Lara mínil nemoha ji snésti,
a ku hradu se mlčky navracel;
zjev taký nemoh‘ pozorovať dél:
zjev ten mu jinších připomínal dob,
čistější luny, blankytnějších zdob,
častějších nocí blažších nežli teď,
a srdcí – ne – ne – bouře nad ním sleť,
on nepocítí hrubě její vztek –
však na posměch mu také noci vděk.
11.
Své samotářské přešel síně práh,
stín jeho dlouhý podél zdi se táh‘:
tam podobizny z časů bývalých,
ten celý zbytek vin a cností jich,
krom jakés věsti a těch chmurných kob,
kde křehkostí jich, vad a kostí hrob;
na chlubné stránce k tomu sloupce půl,
pochybný výklad kde se k věkům ssul,
kde dějin péro chválu, hanu píše
a lží jak pravdou, však víc do lži dýše.
Rozjímal chodě, paprsk měsíce
skrz temné mříže líbal dlažice,
na porouchaný klenby padal kryt,
a sochy svatých zasáh‘ jeho kmit,
co nad gothskými okny klečely;
ty za přísvitu i obry zvěčšely,
a zdály se jak prodchlé životem,
však ne jak žitím, jaké hostí zem;
kadeře jeho černé, temné čelo
a péro, co mu s chocholu se chvělo,
jak strašidelné jsouce příznaky,
ves hrobu děs v něm staví před zraky.
12.
Dvanáctá bila – všechno dřímalo,
kahánce světlo tmou jen kmitalo-
Slyš! hlaholy kés u Larově síni –
zvuk – hlas – zvolání – hrozný výkřik nyní!
vzkřik pronikavý, táhlý – ticho zas –
zda v ucho spící vnik‘ ten šílný hlas?
Zaslechli, vstali, a do chvějných ruk
pochodně vzavše, pádí tam, kde zvuk
zval pomoc jejich, v spěchu zděšení
chopivše meče prosté řemení.
13.
Chladný co mramor, na němž natáh‘ tělo,
bled jak ten paprsk, co mu líbá čelo,
tu Lara ležel; jemu na blízku
meč polotasen, jejž mu ze stisku
ne přirozený, zdá se, vymknul třas;
však peven byl až do posledních čas,
vzdor posud hleděl z pomračených řas;
bez smyslův an tak ležel, na rtu žil
přec krvechtíč, byť s hrůzou smíšen byl;
tam hrozba jakás polo vyřčená,
kás mroucí pýchy kletba pohřbena;
spůl uzamčeno oko, chová však
i ve své mdlobě zápasníka zrak,
jejž často jevil pohled jeho bdělý,
teď u poklidu strašném poutkvělý.
Jej zdvihnou – nesou; - tich! hle, on dých‘ –
a mluví, nach zas rdí se na lících,
ret očerveněl, oko, tuchlé sic,
se divě koulí z důlků stoupajíc,
úd každý chví se, koná službu zas,
leč slovům není rodné řeči ráz;
zřetelna, jenže cizí, tolik znáť,
že jiný země hlaholů těch máť;
a taká byla též, i mněla dojíť k uchu,
jež neslyší jich, nemůž přáť jim sluchu!
14.
Přichvátal panoš, zdá se on jen sám
že s dosahem slov slyšených je znám;
lze čísti z tváře, čela jeho změn,
že jím by zvuk jich nebyl vyložen,
ni Larou přiznán – překvapen však míň
než ti, co kolem pána plní síň,
on nad Larův se k zemi nahnul týl
a řečí svou as vlastní odvětil.
I slouchá Lara zvukům těm, jež luzny
se tišíť zdají, plašiť sen mu hrůzný –
ač snem-li bylo, co tak zmohlo hruď,
v ním nemá místa idealní rmuť.
15.
Cokoli snilo jeho třeštění,
neb oko zřelo, má-li v pomnění,
to srdce jeho na vždy v sobě skrylo;
obvyklé jitro novou svěžesť lilo
v ten těla otřes; nešel pro útěchu
ni ku kněžím, ni k lékařskému cechu,
a v pohybu i řeči brzo týž,
jak dřív, zas plní času chvíle již, -
neméně směvný, nevíc čelo níží
než obyčejně; teď kdy noc se blíží,
míň vítána snad, Lara nezjeví
to manům žasným, jechžto záchvěvy
řkou, míň že jejich zapomenut děs.
V trnoucích kupách (sámť by každý kles‘)
se uděšení plíží rabové
kol osudné té síně hradové;
vlající prapor, dveří vrzoty,
šust čalounův a podlah praskoty,
okolních stromů dlouhé, temné stíny,
let netopýra, píseň Meluzíny,
co vidí, slyší, vše jich mysl děsí,
kdy na zdi šedé soumrak věsí.
16.
Lekání marné! chvíle tajemná
se nevrátila, nebo Lara zná
se zapomnělým stavět, že tím víc
užásá čeleď strachy zmírajíc –
Paměť-li zašla smyslů návratem?
Nezradí slovo, pohled, pohyb v něm
cit jakýs, jenž by hlásal bezděčný
ten choré mysli záchvat horečný
Byl sen to? Zdaliž jeho mluvil hlas
ty divé zvuky? spánek co s nich střás‘,
byl jeho výkřik? jeho byl-li zrak,
co poděsil je? jeho skleslé tak
to srdce mdlobné, jehož tolik snášel muk,
tak zapomenouť, u diváků všech
kdy dosud hrůzou stajuje se dech?
Či dokazuje ono mlčení,
že přehluboko vryto pomnění
neshladitelno v hlodném tajemství,
jež jenom účin jevíc v hrudi tkví?
Ne u něho tak, v ňadrech pohřbil vše,
povrchní divák nepostřeh‘ by zde
růst myšlének, jichž nedořekne ret;
tyť slova dusí chtící povědět.
17.
V něm přepodivné smíšeniny zjev,
jenž budí lásku, vnuká záští hněv;
o taji jeho různo mysli jdou,
ve chvále, haně vždy ho vzpomenou:
zamlklosť jeho dává látku řečem –
postřehnouť hledí osud jeho v leččem.
Čím byl? čím tak jim neznámý je ten,
jenž u nich známý má jen rodokmen?
Svých nenávistník? Tvrdí mnozí přec,
že k veselí jich nebyl smutlivec;
však souhlasí, že pozorován blíž
směv jeho mizel pod úštipkem spíš;
směv ten mu po ret jenom šel, ne dál,
nespatřil nikdo, by se okem smál;
i něhou mluvil časem jeho hled,
v tom srdci nebyl od přírody led;
leč tekou slabosť duch-li okázal,
jak pýchy nehodnou ji plašit dbal,
se zatvrzuje, jak by nelibý
mu jedinké byl výkup pochyby,
jež v poloviční jiných úctě žila;
to pokání si hruď ta uložila
za křehkosť, kterou kdysi klidu zbyla
tak bdělé hoře duši pohání
ku zášti za vše lásky kochání.
18.
V něm bylo vžilé pohrdání vším,
jak byl by zvrt‘ se lós mu nejhorším;
v tom dyšném světě stál on cizincem,
z jiného světa zbloudilý duch sem;
hloubálek chmurný, který tvořil schvalná
si nebezpečí, jež ho byla dalná;
nadarmo dalná, nebtě památkou
jich polo blažil, půl hněť mysl svou;
víc lásky schopen než zem udílí
rozencům smrtným za jich podíly,
snem dobra častým pravdu předháněl,
až mládí zmar trud mužství v patách měl;
na léta myslil, ježto promrhal,
an za vidinou lichou byl se hnal;
schopnosti zmařiv hodné lepší snahy,
s trpkostí hleděl na spoustu své dráhy,
na niž svou zlobu vášní nasil žár
a lepším citům nechal boj a svár;
tak divě přemítal své bouřné žití,
leč k sebehaně dosud hrd se cítí,
zve přírodu, by hanbu sdílela,
vše chyby, vady klada do těla,
jež dáno duši na obtíž a zkázu,
by posléz bylo kvasem zeměplazu;
konečně zlé a dobré tak si zmáť,
že činy vůle za osud chtěl brát;
jsa nad sobectví vznešen obecné
znal dobru jiných obětovať své,
ne ze soucitu však ni z povinnosti,
leč z jakés divné mysli zvrácenosti,
jež s tajnou pýchou klonila jej k činům,
do nichž se lidským nezachtívá synům,
a týž mu popud v zkoušky hodinu
zaváděl ducha stejně k zločinu;
tak nad ty lidi, s nimiž dýchať spolu
odsouzen, vznášel se neb klesal dolů,
a zlým či dobrým vyniknouti práh‘
nad všecky, s nimiž smrtný sdílel prach;
se toto štítě jeho stavěl duch
daleko světa trůn si ve svůj kruh;
ztad chladně hleděl na ruch lidí všech,
krev jeho, zdá se, mírnila tu běh –
o kéž tou lednou hladkostí vždy tekla,
kéž nevzplála v něm nikdy žárem pekla!
Sic jednou stezkou s jinými se bral,
jak ostatní se jednať, mluviť zdál,
ni náhlou vzpourou rozum urážel,
ne v hlavě, v srdci mátohu svou měl;
a zřídka zaběh‘ v myšlénkách neb řeči,
by pohoršil sluch nebo pohled něčí.
19.
Vší tajuplnou mraznou tváří tou
a nezjevnosti snahou patrnou
znal (ač-li nebyl přírody to dar)
do jiných srdcí zarývať svůj tvar:
to nebyla snad láska – ani zášť –
ni myšlénce co dává slova plášť;
leč kdo jej viděl, marně nezřel as,
a jednou spatřiv ptal se po něm zas;
a s kým on mluvil, ten ho pamatoval,
a slova, byť i lehká, v mysli choval:
nevěda ani proč a jak a zač
se myslí k němu vinul posluchač;
kdo jednou s ním se střetl pozdravem,
vtisk lásky nebo záští zůstal v něm;
ať sebe kratší byla doba ta,
v níž přátelství a soustrasť pojata,
neb odpor, nechuť v kom se zrodily,
s té chvíle v hloub se ňader zaryly.
Proniknout nemoh’s jeho duše stav,
leč podivu-li svému byl jsi práv
tu shledal’s, že se ku tvé přivinul,
a přízrak jeho s ní již nesplynul!
chtěj nechtěj účasť v hrudi jsi mu přál,
tak pro sebe tě rázem zaujal;
boj marný vedla mysli tvojí síť,
duch jeho nedal sebe zapomníť!
20.
Je slavnosť: k ní se dostavuje vše
co bohatství a urozenost zve,
rytíři, paní, vítaný též hosť
v hrad Othův Lara přišel na slavnosť.
Hostí se davem třese zářná síň,
kvas dobře daří se a ples ne míň;
a v jarém tanci krásek skočný řad
řetězem šťastným pojí vděk a lad;
těm mladým srdcím, útlým rukám blaze,
co v ladných tlupách střetly v té se dráze:
ta podívaná s čela vrásky hladí
a staří kouzlí s úsměvem sen mládí,
a mladosť chvil těch krátkých nedbajíc
té slasti nese jásot hrudi vstříc.
21.
A klidně vesel Lara přihlížel,
tvář jeho lže, smutnou-li duši měl.
Kde láska mihla lehkým se mu krokem,
jenž echa neměl, rád ji stihal okem:
o blízký pilíř opřen, jak by sniv,
pozorně zíral ruce založiv,
a neznamenal upřený ten zrak
co k němu hleděl vážně zkoumav tak –
zle hrdý Lara snes‘ by taký zkum:
posléze stočil k těm se pohledům –
tvář neznámá; však jej hledat zdá,
jej jediného; temná, pátravá
naň hleděla, až posud nezřena,
že cizinec to, vnějšek znamená.
Konečně střet‘ se obou zraků sled,
smělého zvědu, něma žasu hled;
v Larově oku zjevno pohnutí,
jak nedůvěra v tamto hlednutí;
po tváři cizincově blesklo víc,
než davu čísti lze z těch přísných líc.
22.
„Toť on!“ kdo cizincův ten výkřik slech‘,
dál ozvěnou jej šeptal v spěch.
„Toť on!“ Kdo že to? druha ptá se druh,
až hlasnější jdou zvuky v Larův sluch;
obecný podiv, co tak šíro lét‘,
by málokdo snes‘, ni ten zvláštní hled:
však Lara nehnut, nezměnil se v líci,
a překvapení zprvu v oku dlící
teď to tam zdá se, - oko nesklopiv
kol rozhlíží se, ačtě jako dřív
neznámý hleděl, až se přiblíživ
s potupným zvolal, pyšným posměchem:
„Toť on! – co dělá zde? Jak přišel sem?“ –
23.
To příliš Larovi, by prominul
otázek takých zpupnou jenom půl;
jen brvy stáhnuv, přezíravci čelí
spíš mírně pevný, nežli vzdorně smělý,
a hlasem chladným odpověď spěl dát:
„Mé jméno Lara, až tvé budu znát,
buď jist, že splatím odpovědí kalou
takého pána dvornosť nenadálou.
Jsem Lara, víc-li mohu sloužiť čím,
k otázce stojím, masky nenosím.“
„K otázce stojíš! neníliž kdo – hleď –
tvé srdce jemuž dlužno odpověď,
ač uniklo by rádo ucho tvé?
A neznámým tak považuješ mne?
Viz přec! snad paměť tvá se navrátí,
dluh její nelze tobě smazati,
ne, zapomenout věčnost nedá ti!“
Jej Larův měří pohled pátravý,
leč v oku jeho pranic nepraví,
že znal by tvář tu či znáť chuti měl –
s pochybným hledem hlavou zavrtěl,
a neuráčiv odpovědi dát
obrácen zhrdně pryč se mínil brát,
však cizinec mu přísný kynul stát:
„Slovíčko! stůj, bys komu odvětil,
jenž tobě roveň, kdybys šlechtic byl,
leč jaký byl’s a jsi – nech mraků, pane,
lži slovo snadno bude překázané –
leč jaký jsi, on tebou zhrdá, směv
tvůj nemýlí ho, neděsí tvůj hněv.
Čí nejsi-li ten? jehož činy – “
„Ať
jsem kdokoli, dál nechci poslouchať
žalobců, jak ty, slov tak divokých;
nechť, komu vážna, dovyslechne jich
a bez odporu přijme báj, již ret
tvůj schopen as, tak slušně počav hned.
Buď Othu vzácen dvorný hodovník,
své smýšlení mu povím i svůj dík.“
Tu hostitel se žasna vložil sám –
„Cokoli spolu vyrovnať jest vám,
to není čas ni místo vhodné dosť
slov rušiť válkou schůze veselosť.
Pan Ezzelin cos má-li zjevit snad,
co hraběte má Lary ucho znát,
zde nebo jinde, jak se shodnete,
na celo zítra sobě řekněte;
já, pane, za tě ručím, neb’s mi znám,
ač z dalných zemí vrátil jsi se sám,
jak hrabě Lara téměř cizí nám;
a podle rodu soudě Larova,
mním, statně že též on se zachová,
že bezúhonné krvi své jsa práv
podstoupí, rytířský co káže mrav.“
„Na zítřek tedy, vece Ezzelin,
zde pravdy projev buď nám udělín:
svůj život sázím, dýku svou, to svědč,
že nepromíchám nepravdou svou řeč!“
Co na to Lara? Duše jeho celá
ve hlubném náhle rozjímání tkvěla;
všech shromážděných na něj míří oči,
kol něho, zdá se, mnohých řeč se točí;
však zmlklý jeho ret, zrak, zdá se, těká
pryč v zapomnění – dál – dál, – do daleka –
Ach, tato bezradnosť o vše kol
vzpomínky značí přehluboký stvol.
24.
„Nuž zítra! ano zítra“! kromě těch
od Lary nikdo slov již nezaslech‘;
dál v líci jeho žádné vášně zjev,
ze šíra oka nešleh‘ žádný hněv;
přec pevného cos bylo v jeho hlase,
čím odhodlanosť tajná jevila se.
Vzal plášť a lehce v úklon shýbnuv týl
ten shluklý kolem zástup opustil,
a jda kol Ezzelina, za odvet
jen úsměv dal mu na hrozivý hled,
ne radosti to ani pýchy směv,
jež povržením vzteku dává jev;
toť úsměv muže, jenž si vědom jest,
co učinit chce, neb co může snést.
Značíliž mír? či poklid poctivých?
Či ve smělosti sestaralý hřích?
Žel! přepodobno si to vespol tak,
že nelze věřit v lidskou řeč ni zrak;
ze skutků poznáš pravdu jediné,
již trudně zvídá srdce nevinné. –
25.
A zavolav si páže Lara šel,
hles, pokyn panoši jdou za povel,
ten jediný mu z dalných končin druh,
kde pod jasnějším žíří sluncem duch;
pro Laru opustil kraj rodný rád,
své službě oddán, usazen, ač mlád,
zamlklý jak ten, jemuž sloužil vděk,
se věrným jeví nad svůj stav i věk.
Ač Larovy on země jazyk znal,
v něm rozkaz jeho zřídka slýchával,
však letí, krom a hlas se jasní hned,
domovským slovem Larův dýchá-li ret.
Ten zvuk mu jako rodné hory mil,
svůj dalný ohlas v ucho jeho ryl.
Příbuzných, přátel připomínal hlas,
jež pro přítele ztratil na vždy as:
svět nemá proň teď vůdce jiného;
ký div, že zřídka vzdálen od něho?
26.
Zrůst jeho štíhlý, temně útlé rysy,
jež přiosmáhlo rodné slunce kdysi,
paprsky svými ušetřivši tvář,
v níž bezděčný se často rděla zář,
však taká ne, co projevuje zdraví,
kdy všechen srdce žár se do ní taví;
brž tajné strasti nádech chorobný,
v horečné chvíli jenž se tamo rdí;
ten oka zážeh s nebe blesk se zdál,
jak elektrickou myšlénku by plál,
ač dlouhé brvy černé zornici
mírnější dávaly vzhled truchlící;
leč trudu míň, než pýchy bylo tam,
neb smutek byl-li, nechtěl býti znám.
Bav jeho věku bavem jemu není:
mladické kousky, pážat dovádění;
tkví po hodiny na Larovi zrakem,
jak všeho zapomnělý v zření takém,
a pána vzdálen chodí samoten;
otázek nemá, stručný odvet jen;
kás cizí kniha jeho zábava,
les procházkou, nad potok sedává
se všeho straně, čím zrak vábíván
i srdce, zdá se žít, jak jeho pán.
On družstva nezná – země dal v podíl
jen hořký dar mu, že se na ní zrodil.
27.
Cos miloval-li, byl to Lara, však
jen v úctě, skutcích jeho lásky znak;
pozornosť němou, onu jevil péč,
co přání stihne než je vyřkne řeč.
Přec hrdosť jevil každý jeho čin,
duch v něm, jenž nesnes‘ býti pohanín;
jsa horlivější nad otrocké páže,
jen skutkem slouží, pohled jeho káže,
jak míň by Lara než on sobě přál
té služby, které ze mzdy nekonal.
Lehké mu práce dával velitel,
by nes‘ mu meč, neb třmen držet šel,
neb loutnu ladil, neb dle přání sed‘
a v starých řečích dávné knihy čet‘:
však nikdy, by se míchal s čeledí,
k níž poddajně ni pyšně nehledí,
a zdrženlivosť jen jeví vznešenou,
z níž zříť, jak všichni lhostejni mu jsou;
buď jakýkoli jeho stav a rod,
jen Larovi se uklánět mu vhod,
ne sestupovat k lidem služebným;
vyššiť as rodem, zvyklý lepším dním.
Ta ruka nemá sprosté práce znak,
k té hladké tváři žensky bílá tak,
že spíše jeví druhé pohlaví;
však myšlénka ta hned se zastaví,
strůj vidouc jeho, divě pyšný hled,
jakého v oku ženy nevidět,
a skrytou prudkosť, kterou zrodil as
v tom útlém těle horký zeměpás;
ta slovem arci z hrudi nevyráží,
leč marně skrýt ji jeho hled se snaží.
Má jméno Kaled, ač dí temná báj,
že jiné měl, než opustil svůj kraj;
to jméno někdy k uchu jeho letí,
byť sebe hlasněj, on přec neodvětí,
jak neznal by ho, neb zas vyplašen,
jak rozpomenout skočí na zvuk ten,
krom prones-li jej známý Larův hlas,
neb tu bdí vše: sluch, oči, srdce v ráz.
28.
Hodovní síně hlédnuv ve prostor
všem nápadný ten náhlý zočil spor,
a slyše kolem, jak se diví lid,
že smělec onen taký jeví klid,
jak žasnou, Larova že mohla česť
urážku takou od cizince snésť:
zbled‘ mladý Kaled a zas rděl se hned,
tvář ve plameni, popelavý ret,
a srdce rosa padá na čelo,
jež tím se ledným potem skrápělo,
co vyvstává, kdy mdlobná ňádra klesnou
myšlének tíží k uvážení děsnou.
By jsoutě věci, jež musíme snít
a konat, rozum dokud neprocit:
cokoli myslil Kaled, stačilo
mu zamknout ret, by mozek mučilo.
Na Ezzelina hledí, k rytíři
až mimojdoucí Lara namíří
ten úsměv kosý, jejž kdy Kaled shléd‘,
jak poznával by cos, ve tváři zbled‘;
v tom pohledu čte paměť jeho víc
než jiným praví Larův zrak a líc:
v před skočil – oba za chvíli ti tam,
a v síně každý jak by zůstal sám;
všech na Laru tak upřený tkvěl zrak,
s tím výstupem všech cit se smísil tak,
že v sloupoví když jeho temný stín
pochodně září zašel obrážín,
každému srdce bije prudčeji
a prsa dmou se, jak kdy vzbouzejí
se ze snů děsných; ačtě lichým znám,
přec pochybu, strach rodí taký klam,
nebť zlé vždy pravdou nejbližší je nám.
I odešli, však Ezzelin tu dák,
tvář zamyšlená, velitelsky stál,
leč nedlel dlouho, dříve hodiny
i jemu ruku stisk‘ pán hostiny.
29.
Dav odešel, šli hodovníci spat,
i hosť i dvorný hostitel se klaď
zas na obvyklé lože to, kde slasť
uléhá a po spánku vzdýchá strasť,
a zemdleného bojem života
člověka jímá sladká dřímota;
zde naděj lásky, zloby leží lesť,
sopečné záští, slávychtivá česť:
nad každým okem peruť zapomnění,
a žití stichlé v hrobní klid se mění.
Můž‘ lepší jméno lože spánku mít?
Hrob noci, obecný ten lidem klid,
kde slabosť, síla, nepravosť i ctnosť
se na znak kácí v nahou bezzbrannostť;
okamžik šťastná bezvědomím hruď
procitlá zří jen smrti strach a rmuť,
a před spaním tím právě nejsladším,
jež nejméň snů svým kryje přímračím,
bojácně prchá, ačtě každý den
většími strastmi vzchází podílen.