Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nevěsta z Abydu

22. 12. 2012

 

Nevěsta z Abydu

Pověst turecká
 
 
Přeložil Josef V. Frič.
V Praze.
Tisk a náklad Jaroslava Pospíšila.
1854.
 
 
 
Kdybysme se nebývali
Tak nesmírně milovali,
Nerozvážně tak – a byli
Nesešli se, neloučili:
Pak by hoře nebylo
Naše srdce zhubilo.
 
Burns
 
Zpěv první.
 
1.
Znáš-li ten kraj, kde ti cypřiše s myrtou
Tak dojemný znak činů vlasti podá,
Kde luňáka vztek a holoubků kochání
Tu a žal tě roztápí, tam v zločin bodá?
 
Znáš ty, kde cedru a révy jsou kraje,
Kde nad květem květným vždy slunce ti hraje;
Kde křidélka zefírů od tížící vůně
Omdlévají nad sadem růže kvetoucí;
Kde citron s olívou jsou plody kynoucí,
Kde slavíků hlas vždy tak půvabně stůně:
Kde záře nebes a pozemský klín
Se krásou potýká, ač světlo a stín;
Oceána kde purpury nade vše temné,
Kde panny jak růže, jež víží, jsou jemné,
Kde všecko tak božské, krom ducha lidského?
To východní vlast; kraj slunce jasného -
Ach možno mu k činům svých dítek se smáti?
Jak milence kvil, jemuž „S Bohem“ jest dáti,
Tak divé srdce jsou, jež v prsou ztajují,
Tak divé zvěsty jdou, jež si vypravují.
 
2.
Obklopen hejnem nevolníků,
Udatných zbrojných bojovníků,
Z nichž každý hotov, na kynutí
Buď před pánem co stráž se bráti,
Buď chránit jeho spočinutí,
Kmet Giaffir drží divan svůj:1)
Temná myšlénka zdá se hráti
V hlubinách oka starého;
Ač tvář Moslema pravého
Jen zřídka mysl prozrazuje,
Jež tajně v nitru mu pracuje,
Dnes marně skrývá nepokoj.
Máť oko dobře vycvičené,
Vše skrýt: krom pýchy nezlomené;
Dnes však to dumné zkabonělé čelo
Se zdálo jevit víc než samo chtělo.
 
3.
„Vyprázdněte síň.“ - Stráž zmizla jak stín. -
„Přivolejte dozorce haremu mého.“
S Giaffirem dlí jeho syn jediný,
A Nubie syn čeká rozkazu svého.
 
„Harune, zvědavých až houfy
Ztratí se branou zamříženou,
(Běda té hlavě, jenž by zhlédla
Dcerku Zulejku nezastřenou!)
Pak mi mé dítě přiveď z věže;
Budoucnost její rozhodnuta:
Však ani slova nemluv k ní,
Jen mnou buď k povinnosti hnuta!“ -
„Pašo! tys kázal a já spěchám.“
Jen tolik smí se despotovi
Odvážit otrok odpovědět;
Již spěje k věži. V tom se mladý
Však Selim k řeči přihotoví;
Nepřestav skromně k zemi hledět,
Nezmeškav hluboko se ukloniti,
Započne takto jemně hovořiti:
„Můj otče,“ vece stoje před pašetem,
Neb syn Moslemův nesmí usednout
Před otcem, byť i musel zahynout! -
„Ze strachu, aby hněv tvůj se nesřítil
Na sestru mou, buď strážce na černého,
Věz – zda vina v tom, vinou to mou,
A na mne jen snes tíži hněvu svého. -
Tak líbezně se jasné jitro rdělo,
Že – ať umdlení a starci spějí -
Já nemoh spát; a samoten být svědkem
Těch krás, jenž zem a moře probouzejí,
Jen sám naslouchat bez ohlasů vroucích
Těm citům, jež tak mocně srdce dmou,
To nudno; - buď co buď povabou mou,
Věru že nekochám se samotou.
Aj rač jsem spěl Zulejky zrušit spánek,
A pak – an víš jak lehounký mi přístup
V tvůj harem – než se stráže probudily,
Utekli jsme spolu, zažit ránek,
V cypřišů háj; tam jsme tak sladce snili,
Jakoby zem i nebe naše byly.
Tam prodleli jsme pověstí Medžnona,2)
Sadiho písní příliš zaníceni,
Až temný zvuk, jenž k divanu svolával,
Z libého náhle vyrušil mne dlení.
Tu k tobě spěl jsem a k své povinnosti:
Zulejka však tam dosud se prochází -
Ach nezuř otče – prosím nezapomeň,
Že nikdo nepronikne loubí tajemnosti,
Krom stráže, která harem tvůj obchází.“
 
4.
„Slyš synu otroka“ ozval se paša -
„Nevěřící tě matka zrodila,
A marná naděj otcova, by v tobě
Dost malý znak mužnosti spatřila.
Teď, kde bys lučiště měl natahovat,
A koně krotit, dardy přehazovat,3)
Teď, Greku dle své duše ne-li víry,
Kocháš se rač v potůčku blabolení,
A paseš na poupátek rozvíjení.
O kýž to nebe, jehož ranní zoři
Tak velebí tvé vyjevené oko,
Jedinkou jiskrou v tobě pozahoří!
Ty bys pokojně snad se na to díval,
Kdyby ten hrad se v kusy rozdrtil
Křesťanským dělem; ty jenž bys i Stambul
Rač zřel, kdyby v rumy se řítil
Před psem Moskálem, než bys ocel svůj
Jen jednou skropil kletbou Nazarenskou!
Jdi – chop se přeslice, to sluší tobě,
Nechop se meče – rukou víc jak ženskou.
Ty ale Harune – spěš k dítěti:
A slyšíš – o svou hlavu péči měj;
Tak-li Zulejka častěj vyletí,
Tam viz ten luk – má sponu – pozor dej!“ -
 
5.
Němý jak hrob tu Selim stál, ni slůvko
K Giaffira aspoň sluchu nevniklo,
Ač každý divý zhled a každé slovo
Hloub než křesťanský meč ho proniklo.
„Syn otroka! - babství se mi vytýká! -
Jiný by mi to draze zaplatil.
Syn otroka? - a kdož tedy mým otcem?“
Tak divé to myšlénky v nitru kryl,
A blesky nad nenávist divočejší
Vybuchly, hned zas bázlivě hasnoucí;
Kmet Giaffir uskočil, když naň pohlednul,
A četl co byl hněv jeho horoucí
Dokázal: on tam četl vzpouru vroucí.
 
„Pojď blíže hochu – co – ty mluvit váháš?
Střež se, bdím nad tebou – a znám tě též;
Jsi nesmělým, ač tajně cosi žádáš:
Kdyby však brada tvá mužnější délky,
A ruka tvá pružnosti nabyla,
Zplesal bych spatřiv tebe dardu lomit,
Ač by snad proti otci mířila!“ -
 
Když rouhavé ty zvuky vyplynuly,
Tu na Selima pronikavě hleděl:
Ten však ty blesky bleskami odrážel,
Jenž směle se v zrak otce vyřinuly,
Takže Giaffira oko roztopivše
Tajemnou hrozbou svou ho uhranuly;
Čím to, že oko sklopil – neodvážil
Se vyznati, ač o tom skrytě věděl.
„Bojím se že to svémyslné klouče
Mi jednou schystá větších mrzutostí;
Již od mládí mi nevalně byl milý.
A – však ta ruka bez vší obratnosti
Sotva při honbách že se odvažuje
Podniknout s plachou srnou potýkání -
Kdež tedy by tu smělost vzal, se pouštět
V mužné o smrt a slávu bojování!
Jinak bych nedůvěřil úkazu takému:
Ba nevěřil té krvi, blízké srdci mému -
Tak blízké – ne, to nezaslech – však dosti.
Tím ostřej budu nyní nad ním bdít.
Odporný mi jak Arab, jako křesťan,
Jenž plazívá se kde by se měl bít -
Však slyš! - Zulejky hlas jak sladká hymna
Hurisek rajských vniká v ucho mé:
Ó dražšís mi než sama matka tvoje,
Ty poupě ženy nejvíc milené.
Jen všecka naděj tvá, a žádná bázeň,
Ty moje Peri! vždy buď vítaná!
Jak v poušti krůpěj zřídla odkrytého,
Ku spáse jižjiž mroucím podaná,
Je sladká ovlaženým rtům – tak ty jsi
Toužícím zrakům mým; a větší dík
Nesílají ty spasené rty k Mekce
Ku skříni proroka za zdar a znik,
Než já za život tvůj řku díkůčinění,
An žehnám tě, jak žehnal tvé jsem zrození!“ -
 
6.
Přespanilá jak ta, co první klesla z žen,
Na děsně-luzné hádě když se pousmála,
Jehožto obraz tak se vtiskl v její tvář,
Že jednou sklamaná – již sama dál klamala;
Mámící, jako ach! to přeblouznivé zdání,
Kvetoucí v snách, jež snívá srdce ztrápené,
Jenž kouzlí srdcí dvou se opětné shledání,
A v ráji snoubí duše sobě ztracené;
Tak jemná, jak památka lásky pohrobené,
Bezouhonná, jak dětské prosby šepotání,
Byla Zulejka – dcerka vůdce surového,
Jenž slzou, ač ne žalnou k ní se sklání.
 
Kdo nezkusil, jak marně slovo namáhá se
Uchvátit jednu jiskru, jenž na rajské kráse
V duhové záři skví se? - ach kdo nepocítil
Až rozkoší mu zmřelo oko zmámené,
S planoucí tváří, s tlukotem hasnoucím
Všemocnost velebnou milosti vtělené?
Aj to Zulejka – z níž na vůkol sterý
Jen jí utajený se čaropůvab řinul;
Hvězda to lásky, čirost blahodobná,
ta milojemná tvář, z níž hudby vánek plynul,4)
Tu útulnost, jenž v souzvuk slila krásu snivou -
A ach! to oko samo bylo duší živou!
 
S měkkými rukami ve kříž uloženými
Na něžně dmoucích ňader outlém rozkvétání
Tu stála – hotova na první vroucí slovo
Těch rukou rozvinouti, aby v objímání
Zulíbala Giaffira, který líbaje
Svou dcerku, započal ji žehnati.
I tulila se k němu, tak že v něm roztálo
Již napolo co zdál se hodlati;
Vždyť nemohlo to jeho srdce, třeba kruté,
Pro mír Zulejky zůstat nepohnuté!
Útulnost náklonná jej k dívce poutala -
Ctižádost ale ach! tu pásku strhala.
 
7.
„Zulejko má! ušlechtilosti dítě!
Jak drahá´s mi, to dnešní den dokáže,
An láska má tak mocně návidí tě,
Že nedbajíc na bol, že potratí tě,
S jiným ti od té doby žíti káže:
S jiným to mužem – však statečnějšího
Nezřeltě nikdo v prvních řadách seče.
My Moslemové o rod málo dbáme;
Však v něm krev jasná Karasmanů teče,
Jenž vytrvale všemu navzdor stála
Timariotů smělým houfům v čele,
A země dobývat i držet znala.
To postačí ti: velký bej Oglú5)
Že příbuzným je zasnoubence tvého;
Co jeho let se týče – marně dbát -
Nevdám tě věř za chlapce bezbradého.
Důstojné věno též ti moje péče dá:
A má i jeho moc tvým sňatkem spojená
Se bude smát, když smrtný firman dojde,
Jehožto zhledu již se druzí na smrt bojí;
My však – dokážem co ta smělost znamená,
A jaká odplata se takým poslům strojí.
Nuž, nyní jsi již známa s vůlí otcovou,
Se vším co pleti tvé je znáti potřebou:
Tvůj otec vycvičil tě konat co on káže,
Dráhu pak lásky ti tvůj nový pán pokáže.“
 
8.
Hlavinka panny sklonila se tiše;
Ač její očko bylo zrosené -
Ten pocit udušený nesměl splynout,
A měnil v bledost líce ruměnné,
A bledost zase v růže, když jak šípy
Ji perutná ta slova pronikla: -
Však to jen dívčí plachost, a co více?
 
Ty bolná perlo, proč jsi zanikla!
Tak čarovné jsou slze v oku krásy,
I láska že se chrání jejich vylíbání;
Tak sladké jsou červánky nesmělosti,
Že sama litost želí jejich zhasínání!
 
Však cokoli to bylo – nepoznal
To otec, a byť poznal, málo dbal;
Zatleskal v dlaň a zvolal na komoně,
Odkládaje svůj čibuk draze vykládaný,
A hbitě skočil v sedlo; spěl na louku,
Obklopen svými delisy a many,
By Mógrabů a Mameluků6)
Tam spatřil nebezpečné hrání
S ostrými šavlemi, a umělé
S tupými dardami se potýkání.
Jen kislar s černochami střeží
Mohutné vchody k ženské věži.-
 
9.
Měl hlavu v ruky skloněnou,
A těkal zrakem svým po vlnách, co se dmou
V blankytném temnu, a tak hravě dělí
Střelhbitým letem křivé Dardanely;
A přec ni břeh ni moře neviděl,
Ni turbany v bojové hry pohroužených
Oteckých houfů v bitvě zdánlivé,
Roztírajíc koňmo plstí složených -
Nezřeltě ostrých šavlí žasné zatínání,
Na umělé nedbaltě oštěpů metání;
Nevzrušen divokými „Ollah“ pokřikami7) -
Giaffira dcerka jen mu bloudí myšlénkami!
 
10.
Ni zvuček z jeho prsou neprodral se;
Jedinký vzdech Zulejky mysl vyslovil.
Pokojně bledý hledě skrze mříže,
Tajemné dumy v skryté hloubi snil.
Jen k němu její zraky obráceny,
Jen málo z pohledů svých vyzískaly;
Stejný byl její žal, ač ne tak divý!
Outlejším ohněm její ňadra plály.
Ty ňadra křehké, divně zbouřeny,
Jí mluvit brání, proč, to sama neví;
Musí však mluvit – a kdy započíti?
„Divno, že máme tak být roztrženi;
Nikdy jsme se tak spolu nesetkali,
Nesmíme tak se tedy rozloučiti.“
Vždy pilně střežíc jeho tuhý zrak,
Zlehounka třikrát v síni překročila:
V tom uchvátila vázu s atar-gulem,8)
Perským to vonidlem, jež rozkropila
Po podnebí a půdě mramorové:
Ty krůpěje i jeho lesklý šat
Pronikly, jakby orodovat chtěly
Za hravou dívku; on však zůstal stát,
Nezpozorovav jich, any se chvěly
Po ňadrech, jenž se mramor mohly zdát.
„Můj Selime! Jak – ještě zamračený?
To nesmí být – zaslouží to Zulejka?“
A zhlídnouc v pilném skladu sestaveny
Nejspanilejší květy od východa -
„On kdys jich milovával: snad ho pohnou,
Když mu jich teď má tužná ruka podá.“
Myšlénka ta dětinská, napolo sotva dechnutá,
A růže urvaná již, do vínku zavinutá;
Nejbližší sladký mžik již viděl spanilou
Tu trpitelku dlít Selima u nohou:
„Růžinko spěj, ukoj mi jeho utrpení,
Přines mu od slavíka sladké pozdravení.
Pro bratra mi drahého touží v dnešní noci,
Prodloužit nejsladší své zpěvy tajnou mocí;
Ač jindy jeho hlásek bývá truchlivější,
Pro dnešní noc on zkusí píseň veselejší;
A vloží kmitavou i naděj v zvuky své,
Zkolíbat aby moh ty dumy traplivé!“
 
11.
„Jakže? nepřijmeš  nebohé mé kvítí?
O pak již v pravdě krutě neblahá jsem:
Tvé drahé čelo tak mi hrozit může?
Což nevíš, v tobě jen že blažená jsem?
Můj drahý, víc jak nejdražší Selime!
Což nevíš, kdo tě nejhloub v srdci nosí?
O mluv! či já to, kterou nenávidíš,
Které se bojíš? - mluv, tvá sestra prosí.
Pojď, slož svou hlavu, chci tě vroucně líbat,
Na ňadrech mých tě v pokoj ukolíbat,
An slova má ni zpěv můj nepohnou tě,
An zvěsty od slavíka nedojmou tě.
Já vím, náš otec že je časem krutý,
Dnes však by se mohl tebou přiučit:
A dobře vím, že nemiluje tebe -
Moh bys však z mé se lásky vyloučit?
Ha! sním-li dobře – otcův plán -
Příbuzný bej snad z Karazman
Nepřítelem jakýmsi bude tvým.
Mám pravdu? Nuž u skříně přísaháno
Ti buď, kde prorok hoví oudům svým -
Přijme-li jen slib můj, an zakázáno
Je ženám přistoupiti k hrobu jeho:
Bez tvé že vůle, bez rozkazu tvého
I Sultanu odepru ruku svou!
Myslíš snad že bych snesla rozloučení,
A že bych mohla srdce rozdělit
Na půlky? Ach kdybysme roztrženi
Být měli, kde bys našel sestru svou,
A kdo by byl mým vůdcem, bratře můj?
Jak přešlý věk, budoucí čas buď svědkem,
Že ani na hodinku duši mou
Ti neodcizím: ba sám Azrael,9)
Až vyjme z toulu šíp svůj smrtonosný,
Až spustí šíp ten neodolatelný,
Jenž dělí vše – nám bude spásonosný,
Odsoudiv nás v prach nerozdělitený.“
 
12.
Aj! hnul se radostným všech citů chvěním,
A pozaplál všech vášní oživením;
Přižehnul k sobě děvu klečící:
Již zmizlo temné vytržení – zplálo
Přebujným v oku ohněm – kypící
Myšlénkou, kterou dlouho ztajovalo,
Myšlénkou vroucí v blesku svém tonoucí.
            Jak proud před chvílí skrytý
            Obrubou stínů vrbových
            Kolíbá slunce třpyty
            Na blahém lůně vlnek svých;
            Jak blesk, jenž na vysosti
            Z mrakův proráží hněvivých:
            Tak duše z hlubokosti
            Vyšlehla řasův tajivých.
Válečný komoň troubou probuzený,
Lev zbouřený zanáhlým štěkotem,
A tyran k děsné bitce vyděšený
Nevniklých nožů chybným překotem -
naposkočí k odvážnějšímu žití
Jak on, jenž zaslech' její svatosliby,
Tak že již dél co tajno nemoh' skrýti.
„Teď tedys mou, jsi navždy, navždy mou,
V životě novém, doufám nehrozivém;
Jsi mou; tvá svatá přísaha ne tvou
Jen přísahou – nás oba v ohni živém
Zasnoubila, - Ach, krásný vroucí čin to,
A srdečný! ne jednu hlavu spasil! -
Ach nelekej se – každá kadeř tvoje,
Ta nejprostější oroduje u mne,
A žádá srdečenství; ruka moje
Nejoutlejšímu vlásku, jenž ovívá
Tvé čílko jasné v kouzelných prsténcích,
Ublížit by nemohla za veškeré
Ty poklady, jež Istakar pokrývá.10)
Dnes ráno hrozily mně mraky šeré,
A výčitky se na mne sypaly,
A Giaffir skoro babou mne nazýval;
Však zbudil pohnútky, jež vyzvaly
Mne mocně dokázat své udatenství.
A otrokyně syn, již zanedbal,
Dokáže snad – neděs se – tak mne zval -
Dokáže mu snad, ač se málo chválí,
Že hrozba ani čin ho nezlekaly.
Syn jeho? snad – dík tvému příbuzenství,
Možná že ano – aspoň bodu ním.
Slib tvůj však tajemně nás poutající
Zůstaniž mezi námi tajemstvím.
Znám toho ničemníka, jenž tak smělý,
Chtít na otci tvou ruku váhající;
Hůř dobytého statku, nižší duši
U musselimů marně pohledávat.11)
A nebyl zrozen v Egrypu? podlejší12)
Nenajdeš roty v samém Israeli -
Však o tom jindy. Žádnému vyznávat
Nesmí se slib, který jsme sobě dali;
Ostatek odkryje pozdější čas.
Bej Osmana našincům přenechám;
Pro časy zlé mám bratry v stanovisku:
Já nejsem ten, jakým se tobě zdám,
Mám pomstu, zbraň a stoupence na blízku:“ -
 
13.
„Že nejsi ten, jakým se býti zdáš?
Můj Selime, tak divně's proměněný:
Za rána byls tak jemný, roztomilý,
A nyní jsi sám sobě odcizený.
Mou lásku znals tak jistou ode dávna,
Že slabší ani větší nemůž býti;
Blíž tebe stát, a vidět, slyšet tebe! -
Tu noc jen musím v nenávisti míti,
Snad proto že jen ve dne se vidíme;
Ach, s tebou žít a zároveň umírat,
Mým snům nadějným nelze mi upírat:
Ach líbat tě, když v zraky sobě zříme,
Tvé čelo, oči, ústa celovati,
Jak teď – a teď – ne víc, tím budiž dosti:
An Bože, ústa tvá jak plamen pálí,
A v celém těle tvém tok horoucnosti!
Nastoj, ten pal zachvátil již oudy mé,
Své líce aspoň příliš cítím plamenné. -
Chci chorobu tvou kojit, a nad tvým zdravím bdít.
Neplýtvat statky tvými, jen sdílet blahobyt;
Chci stát při tobě, zlehčovat ti břímě,
S nezměrným úsměvem a bez reptání;
Vše učiním: jen to na mně nežádej,
Bych zavřela tvých očí mroucí zhasínání.
To živa nedokážu. - Nuž, teď znáš
Mou duši celou; mluv, co více ždáš? -
Však Selime, ó rci mi upřímně,
Nač takových nám třeba tajemností?
Věř mi, ni v snách se toho nedomyslím -
Však buďsi; ty to žádáš – na tom dosti.
Jen to, co děls o zbraních, o stoupencích,
To nepojímá slabší mysl moje.
Myslím že Giaffir sám by slyšet měl
Můj svatoslib, že navždy jsem jen tvoje;
Hněv jeho nevnutí mi odvolání -
Však myslím že mi nechá vůli mou.
Což je tak divné moje sladké přání,
Tím zůstat co jsem dosud tobě bývala?
Kdož jiný zřel Zulejku od dětinství,
A koho má si přát by povždy vídala,
Jak tebe, společníka mé besídky,
Jenž bděls od nemluvenství nade mnou? -
Ty s žitím zňaté, ukochané sny,
Mluv proč jich déle nesmím vyznávati?
Jaká to změna: pravdu, pýchu mou,
A dosud tvou, že mám teď unikati?
Pohroužit zhledy v zraky cizinců,
Nám zákon, víra, Bůh náš zapovídá;
Co prorok vůlí svou byl stanovil,
Že by mne rmoutilo, to neuhlídá.
Ba tím jen šťastnější jsem učiněna;
Nechal mi vše, když tebe zůstavil!
Ach, byla jsem nemálo poděšena,
Zaslechnouc že mám býti odsouzena,
Zasnoubit s neznámým se člověkem:
A proč bych pravdu nesměla vyznávat?
Mluv, co mne ku přetvářce donucuje? -
Vím dobře, zdmutá mysl pašova
Nikdy ti příliš blaha nezvěstuje;
Tak často bez vší podstaty se bouří -
Bůh odvrať aby kdy měl příčiny!
A čím to, sama nevím – skrýváním
Není tak lehko mi jak bez viny.
Zdali je hříchem také ztajování -
Tak zdá se mi po hrozném v srdci palu -
Rci, Selime, dokud je čas, nezůstav
Mne v takém trapně uděšeném žalu.
Ach viz! tam již se kmitá čokodar,13)
Můj otec již se vrací od sedání;
Celá se chvím – musím se ho vystříci -
Ach proč jen, bratře, nemůžeš mi říci?“
 
14.
„Zulejko, spěš do svého útočiště,
Já mohu směle pozdravit Giaffira;
Aj teď s ním dvorně musím jednati,
O firmanech a daních žvastati,
O výpravě vojáků na bojiště.
Hrozné to došly zvěsti od vezíra,
Jenž na Dunaji skvěle hospodaří:
Až mílo řidnou jeho zbrojné řady,
Tak že si Giaurů jisté získá vděky!
Náš sultan rychlejší mu díky svaří,
Jenž odplatí mu výborné triumfy -
Však slyš teď, co ti dávám do opěky:
Až vojsko bude jídlem zaměstnáno,
Večerním bubnem k odpočinku zváno,
Pod okno tvoje přijdu do zahrady:
Zlehounka pak vyklouzni z haremu -
K mořskému břehu spolu pospíšíme;
Zahradní zdi jsou příkré; k našemu
Se rozmlouvání nikdo nepřikrade,
Tam vyzvědač nám sítě nepoklade -
A kdyby nás kdo vyrušil – mám dýku,
Již mnohým známou, mnohým uchystanou.
O Selimovi tam se dovíš více,
A mnohou zvěst ti dosud ukrývanou:
Zulejko, neboj se mne, důvěřuj se!
Že chovám klíče haremu, to víš.“
 
„Nebát se tebe, Selime, co díš?
Jen teď – když tak podivně -“
                                               „Nezdržuj se;
Mám klíč – stráž Haruna v svém žoldu mám,
Jenž těší hojnější se odměnou.
Dnes duše své ti věrný obraz dám,
A sdělím naději a bázeň svou:
Milenko! nejsem čím se býti zdám!“
 
 
 
Zpěv druhý.
 
1.
Nad Hellespontu vlnou bujně dmou
Se větry, jako v oné búrné noci,
Kde láska, jenž Leandra vyslala,
Zapomněla mu přispět ku pomoci,
Ač mladý, odvážný a spanilý byl,
Ač krásné Héry poklad jediný byl,
Ach, když tak o samotě s výše věže
Nad Sestem žár pochodně její plál,
Zbouřený vichr, poplašné pěny
A ptáků vřesk ho marně varoval;
Ve výši mrak a v hloubi přívaly,
Zlověstnou hrozbou vztekle naplněné:
Nezřeltě, aniž dbal na děsné znaky,
A tajný tlukot bázně přehlušené.
Jen hvězdu lásky viděl okem svým,
Jedinké světlo nade vše mu blahé;
Milenky zpěv jen slyšel uchem svým:
„Nedělte nás tak dlouho, vlnky drahé!“ -
Staré to věst; však láska nové budí síly,
Jará by srdce pravdu její dosvědčily.
 
2.
Nad Hellespontu divým přívalem
Se větry dmou, ženouc ho v širé moře;
A noční stín halí ty dědiny
Tak marně potopené v krev a hoře,
Ty pouště Priamových hrdých dnů;
Jen hroby zůstaly z té doby dálné,
Krom – oněch nesmrtelně luzných snů
Slepého starce z výspy, Skie skalné.14)
 
3.
A přec – ach kroky moje ty tam dlely,
A noha má ta tiskla svatý břeh,
A tělo mé se neslo proudem Helly -
Ach pěvče! s tebou těkat, s tebou lkáti,
A kreslit znova půtky dávné doby,
A blouznit jakby všecky ty pahorky
Jen bohatýrských prachů byly hroby,
A snít jakby kol místa nebajného
Tvůj „širý Hellespont“ se dosud řinul,
To dlouho buď mým osudem! Kdo minul
Jen chladně kraj ten, zradil ducha tvého.
 
4.
Nad Helly proudem noc se uzavřela,
A nad pahorkem Idy nevyplula
Až dosud jasná luna, která zřela
Na dávný předmět velebných snů pěvce:
Rek žádný s ní již sváry neprovádí,
Pastýři však ji dosud mají rádi.
Jich stáda opásají mohylu,
V níž spí, jenž Dardana byl šíp ucítil:
Mocný ten rov ze země snešené
Byl jednou k hrdým velkočinům vznítil
Pyšného Ammonovce, jenž obcházel15)
Ten hrob od národů jsa zbožňován,
Od samých králů králem světa zván!
Teď je ten osamělý rov bez jmena!
A vnitru – bytu tvého ouzká stěna,
A zvenčí – sotva cizinci je známo
Tvé jméno, kterýs jednou dřímal tamo:
Ač prach i věstný kámen přetrvává,
Však z tebe – ni ten prach nám nezůstává!
 
5.
Ach, dlouho, dlouho v dnešní noc Diána
Pastýře nepotěší, dlouho strachy
Lodníka nerozplaší, po skaliskách
An ohníkem nižádným vykázána
Tu není dráha lodím zápasícím;
Pomříti bylo světýlkům tlejícím
Kol zátoky, jednomu po druhém;
Jedinká zář v té době osamělé
V Zulejky kmitá bytu samotném.
V té opuštěné síni dohořívá
Nad hedvábitou její ottomanou,
Na nížto z perel ambrových spočívá
Moslemský růženec, s nímž si před chvílí
Čarovné její prsty ještě hrály;
Blíž něho v záři smaragdové rdí se
(Jak mohla na ten poklad zapomenout!)
Posvátný matky její amulet,
V němž divotvorné svatočtení skví se,16)
Jenž ráj dobývá, v zemských strastech sílí.
U komboloje v skvostných barvách plály17)
Převzácné listy koranu svatého;
A dál i verše zvuku pozemského,
Jichž perští pěvci času dochovali,
Kol nichž se květné rozviliny vily.
Na těchto zpěvích loutna odpočívá,
Zřídka tak němá, teď však opuštěná;
Blíž lampy, která v zlatě prolomená,
Tisíce květů čínská váza skrývá;
Iranské tkaniny tu nejbohatší,
Tam vonidla co Širaz odvádí;
Zdá se, že snešeno v té čarosíni
Vše, co jen zrak a smysl zavádí.
A přece – jakby truchlozávoj splýval
Nad vším, co vábí takou tajnou mocí.
Kde dlí ten dobrý duch, co ráje ty obýval,
Co pohledává vně, a v také děsné noci?
 
6.
V nejtemnější sobolce zavinuta,
Jak volno vzácnému jen moslemovi,
By kryla před nepřívětivým nebem
Ty ňádra, jež jsou nebe Selimovi,
Proniká lisým krokem křoviny,
Častěj se hrozíc, když od blízké pláni
Protrhne divých větrů žalování,
Až dojde chodník tišší doliny,
Kde soužený prs volněj oddychuje.
Vždy dále za svým němým vůdcem kráčí,
Ač bázeň k návratu ji ponukuje:
Jakž by se vzdálit mohla od Selima,
Jak láti mu sladkýma rtoma svýma?
 
7.
Dostihli od přírody vytesanou
Již grotu umělostí zšířenou,
Kde často její loutna zaznívala,
Kde v koran potápěla mysl svou;
V blouznění mladistvém tam často snila
O ráji, jakým as by mohl být;
Kam duše mrtvých žen po smrti dojde -
An prorok zameškal to vyjevit;
Selima tam byt jistý očekává,
I zdálo se jí, že by v blaženosti
Své rájské dlouho nevydržel bez ní,
Bez ní, kteráž mu hvězdou milostnosti!
Ach která družka dražší by mu byla?
Která by huri tak mu chlácholila?
 
8.
Od posledního svého navštívení
Nejednu změnu v grotě znamenala:
Možná že světlo lecos odekrylo,
Co noc jí temná jindy ztajovala.
Svítilna kovová neblahé záře
Vysýlala na vůkol, osvětlujíc
Neznámé předměty, jenž u výklenku
Se leskly nemile tam pohrožujíc.
Divné tam zbraně vidět sestavené,
Jichž delis žádný v bitvě neužívá;
A meče tam úpravy cizozemské,
A po jednom z nich krůpěj krve splývá:
Snad vinou prolitá – ach jistě, jistě!
Bez viny nikdy krev se neprolívá! -
Krom toho v středu stola číše stála,
Jenž jistě šerbet v sobě nechovala.
Ach co to znamená? V tom k bratru obrátí se,
„Ach Selime -“ či on to? - strachem podiví se.
9.
Na skráních turban se mu nevypínal,
Kol spánků jeho se mu vinul jen
Lehounce šarlatový šál, a s těla
Šat pyšně bohatý byl pohozen:
Ta dýka neleskla se na odění,
Jejížto jílec choval drahou gemmu,18)
Jenž převážila cenu diadému;
Jen prosté bambitky měl za pasem.
Na závěsníku šavle kolíbá se,
A s ramen v bujně volném točení
Plášť bílý splývá s tenkou kapucí,
Níž tulák z Kandie jen pokrývá se;
Pod pláštěm zlatý poprsník se leskl,
Jenž jako kyrys k prsoum přilehal;
Pod stříbrolesklým kolenem se točil
Pas holenců, jenž nohy přepínal.
Aj, bez rozkazu toho velebného,
Co v oku, v hlase, v pokynutí plál,
Zrak nestarostný na něm nepoznal
By víc, jen galliónce mladistvého.19)
 
10.
„Já pravil: Nejsem čím se býti zdám;
A nyní sama slov mých pravdu zříš:
Zjevím ti zvěst, jejížto skutečnosti
Se ani v děsném spánku nedosníš;
Ji déle ztajovat by marné bylo -
Nejeden spláče, že je pravdivá.
Nesmíš se státi chotí Osmanovou,
Však věz: kdyby tvá ústa vábivá
Mi sama nezjevila vroucí pal,
Jenž plápolá v tvém srdci mladistvém,
Nesměl a nemoh' bych ti dosud vyjevit
Ten tajný pal, jejž chovám v nitru svém.
Nemním teď lásku; tu ať zkusí čas
A nebezpečí; pak ať spasí nás.
Však především – Zulejko, nesnubuj
Se nikdy s jiným! Nejsem bratr tvůj!“ -
 
11.
„Ach, bratrem že mi nejsi – odvolej -
Můj Bože, což jsem sama zůstavena?
Bych lkala nad dnem – jemuž klnout nesmím,
Kde jsem tak osiřele narozena?
Ach, teď již nebudeš mě milovati!
Mdlá mysl moje předvídala zlé;
Věz však: Zulejky, jindy sestry, srdce
Zůstane srdcem přítelkyně tvé.
Snads přivedl mě semo k zavraždění?
Aj, máš-li k pomstě jakých důvod, viz!
Svůj prs ti kladu vstříc – splň pomstu svou!
Uvítám rač společné s tebou mření,
Jak žít, a ničím být pro lásku tvou:
Snad smutnější můj stav – an již to vidím,
Proč Giaffir vždy ti nepřítelem byl;
A běda! já jsem Giaffirovo dítě,
Který tě dosud pohrdáním ctil.
Však – jestli bys chtěl šetřit žití moje,
Jen rozkaž! - budu otrokyně tvoje.“ -
 
12.
„Mou otrokyní? ne, já otrok tvůj,
Má ušlechtilá dívko; upokoj se,
Tvůj osud bude přece spojen s mým;
U rakve proroka to dím; neboj se:
Má přísaha buď balsam strastem tvým.
Verš svatý z koranu v ten ocel vrytý
Žehnejž mou zbraň ku dvojí spáse nám,
A řiď tak rány mé v čas nebezpečí,
Jak přísahu svou vážnou zachovám!
Tvé jmeno, kterým jsi se honosila,
To změníš; věz však, dívko předrahá,
Že zvolněna, ne přervána ta páska,
Jež víže nás; ač hvězda neblahá
Mi otce tvého nazvala Giaffirem,
Nejkrutějším vrahem, který otci mému
Byl tím, co tobě Selim zdál se být.
Ten bratr ukul zhoubu bratru svému;
Mne děcko náhodou jen ušetřil,
Marnou mne zrádnou těchou kolísaje:
Jakáž se teď mu na výměnu hraje.
Mne nevypěstil s vroucím oučastenstvím,
Jak bratrovce mne choval Kainova;
A střehl mne jak divé lvíčí mládě,
Jenž hryže když ho svírá okova,
Již přece zlomí! Krev nepomstěného,
Ta vře v každičké žilce syna jeho.
Však tobě k vůli, děvo předrahá,
Nevrhnu v té se době na vraha,
Ač nesmím tady prodlévati déle.
Však přede vším i tebou budiž znán
Čin strašlivý, a jak byl zosnován.“
 
13.
„Čím jejich půtka k rozjitření vzrostla,
Zda závisti či lásky původem,
Nenajde u mne váhy, byť i známo;
Dva bujní duchové potrou se v půtce
I malých jizlivostí důvodem.
Abdallah že se v boji uměl bíti,
Bosňáků zpěv až dosud zpomíná;
Že trudno takých hostů uhostiti,
Zná Pasvanova zbujná družina.20)
Smrt jeho jen ti třeba vylíčiti,
ten žasný výbuch zášti Giaffirovy,
A pak, že odkrytí tajného rodu mého
Mne učinilo přec, vzdor všemu – svobodného.“
 
14.
„Po mnohaletých půtkách když se Pasvan
Nad míru na Vidíně rozhostil,
Svou moc jak dříve život svůj by chránil,
Našich tam pašů voj ho obtočil.
A každý z bratrů, nejsa z hlavních vůdců
Nejposlednější, s houfem svým tam stál;
Bujné jich konské ohony tam vlály
Po pláni Žofijské, tam prohlídal
Z nich každý mužstvo své; tam jejich stán,
Z nichž jednomu byl marně zbudován!
Nač šířit slov; ta číše smrtonosná,
Giaffira rozkazem mu připravená,
S jedem jak duše zrádce potutelným
Odeslala mi otce do Edena.
Když z honby umdlen se navrátiv
Horečně v horké lázni odpočíval,
Tu nenadál se, bratra vztek že jeho
By žízni takou odlevu nalíval;
Získaným otrokem pohár mu podán byl,
Nepotřeboval víc – jediný doušek pil! -
Zulejko, máš-li jakých pochybností,
Jdi, - Harun vypoví ti podrobnosti!“
 
15.
„Po skutku jednou takto vyvedeném,
Po rozbouření dílem udušeném,
Ač Pasvan nepřekonán! - pašalictví
Abdallovo již bylo dosaženo. -
Ty nevíš, v divanu co bohatstvím
Spíš nežli lidmi bývá vymoženo -
Abdally místo bylo obsazeno
Giaffirem bratrovrahem; pravda sic,
Ta koupě zle dobytý poklad jeho
Až na dno vysušila – co však víc?
Vše to přerychle bylo nahraženo.
Ptáš se snad čím? ptej se jen znuzeného
Rolníka, jak mu výnos odplacuje
Lopotnou práci, tváře zpocené!
Proč mne ten divý usurpator šetřil,
Proč se mnou sdílel byty zlacené,
To nevím. Studem, litostí-li pohnut,
Či proto, z dítěte že málo strachu měl -
Možná že přál si přijatého syna,
An vlastního mu Bůh byl odepřel; -
Tajných snad piklů původem zachráněn, -
Snad choutkou podivnou; - však míru nemám!
On zpurnost nekrotí, a jí zpomínku
Na vraždu otcovu si zkrotit nedám!“
 
16.
„Ne jednoho má nepřítele v domě;
Ne každý věren, kdo náš chléb požívá:
Jakmile bych jim rod svůj vyjevil,
Málo mu dnů a hodin k žití zbývá,
Jen srdce třeba jim, jenž by je vedlo,
Jen ruky, která čin by naznačila.
Však pouze Harun znal a zná mou věst,
Jenž skoro již ku konci pokročila:
V paláci Abdallovy povyrostl,
Ten samý úřad on tam v zámku měl,
Jak tady – on ho umírati zřel.
Co počíti co otrok osamělý?
Či pomstit pána? běda! pozdě bylo;
Zachránit syna? - to se podařilo.
Když zdmutý vítězstvím se hrdý Giaffir
Po zhoubě nepřátel a zradě přátel svých
V radostné hrdopýše holedbal,
Tu předvedl mne, chlapce bezmocného,
Před brány hradu, ždaje pána svého
O život můj; a pán - se slitoval! -
Tajemství rodu mého zakrýváno
Před každým, ale zvláště přede mnou;
Tím Giaffir zkolíbal se v bezpečnosti.
Krom toho Rumelii, předešlo
Svou dědinu, opustil, v zdálenosti
Od našich dávných sídel na Dunaji
Aby se ubytoval; v asiatskou
Tu naši stranu pouze s Harunem
Se odebral – jenž sice dobře tají
Svou vědomost, však ještě lépe cítí,
Jak žere tajný svazek s tyranem,
Jak radostně z těch řetězů vyklouzá
Nevolný vězeň. - Nemeškal odkrýti
Mi vše, i více – jasný daje důkaz,
Že spravedlivý Allah, ač dopřává
Vinnému otroky a nástroje, -
Přec přítele že nikdy mu nedává!“
 
17.
„Vše to Zulejko snad ti trpce zní;
Však trpčí ještě zvěst má musí být:
A bychť i jemnosti tvé ublížil,
Jen čirou pravdu smím ti vyjevit.
Ty stálas v udivení, když můj šat
Jsi zhlédla; věz, že vlastní kroj to můj,
Jejž neodložím víc: ten Galliónec,
Kterémus vyznala slib svatý svůj,
Je vůdcem oněch mořských rozbojníků,
Jenž mají za svůj zákon meč a dýku;
Podrobná o nich zpráva učinila
By bledší jen tvé polozhaslé líce.
Můj houf sem snesl tyto žasné zbraně,
Jich pomoc není daleká nám více;
Ta číš těm lotříkům je upravena,
Ta ničí litost, jednou okušena:
Smiluj se prorok, vždyť jsou kacířové
Ve víně jen ti bídní otrokové.“21)
 
18.
„Co měl jsem počít? doma v klatbě chován,
A věčně drážděn k choutce dobrodružství
Ve světě šírošírém vyhledávat,
A přece k nečinnosti odsuzován,
An strach Giaffirův zbraň mi nechtěl přávat,
Ni dardu, ani komoně – ač mužství
Se mého ach tak jizlivě dotýkal -
U proroka! - tak často v shromáždění
Celého divanu mi to vytýkal
Zloradně – jakby ruka má to byla,
Která by meč a uzdu nevolila.
Ten despota – když sám na boj vycházel,
Mne doma tarasil a dusil v samotách;
Jen ženám, péči Harunově svěřen,
O slávu kraden v svých beznadějných snách,
Jen tebe zřel jsem, drahou jemnost tvou,
Jenž – ač mi mužnost brala – přec mi byla
Sílící potěchou. - Když pro bezpečnost svou
Jsi byla v pevnou Brusu odvezena,
Dokud by válka se tu neskončila:
Tu Harun, který muky ducha mého,
V zlém jarmě nečinnosti sevřeného,
Byl dobře pozoroval – s polobázní
Rozevřel pouto mé na delší čas,
Odebrav slib můj, Giaffir než se vrátí
Z výpravy své, že též se vrátím zas.
Nadarmo bych se pokoušel vylíčit
Šílenou rozkoš, kterou skoro mřelo
Mé srdce, když ponejprv oko moje
Zem, oceán a jasné slunko zřelo.
Duch můj, jakoby znal divy nejtajnější,
Pronikal celý vesmír letem svým!
Jedinké slovo mžikem zobrazí ti
Ten pocit pocitů všech – byl jsem svobodným!
Přestal jsem toužit i po přítomnosti tvé,
An celý svět – ba i to nebe, byly mé!“
 
19.
„Bezpečný černoch s bárkou vyprovodil
Mne s těchto planých břehů k výspám těm,
Tak líbezně co krášlí purpurový
Starého Oceána diadém:
Já všecky zřel a časem navštívil;
Kdy však a kde jsem k sboru dorazil,
S kterým jsem na život a na smrt svázán,
Dokud náš záměr nebude dokázán -
To vypovím až skončím zprávu svou,
Vyčkaje chvíli více příhodnou.“
 
20.
„To pravda, že bezkázná je to rota,
V chování ani v mysli nezná jemnosti;
Z každého plemene a každé víry
Nacházel před nimi, i najde milosti,
Jen má-li mluvu přímou, ruku hotovou,
Jen zná-li chovat k vůdci poslušenství,
A má-li duši statnou, podnikavou,
Jenž nezná bázně – má-li srdečenství
Pro každého z nás, důvěří-li všem,
A pomstu pro padlého dochová-li -
Pak vítaným je bratrem; to jich zákon,
Tím schopnými se nástrojemi stali
Pro větší ještě záměry než mé jsou.
Znám všech – a některých jsem zpytoval,
A povyhlídnul z houfu povšedního -
Leč zvláště k radě své jsem povolal
Vtip ostrý nad vše opatrných Franků,
Z nichž jednotlivci touží někam výše:
Zůstatky Lambrových to patriotů,22)
Již teď požívajících svobody své říše;
A často kolem ohňů jeskyňových
V budoucnost přeblouznivé plány staví,
Jak as by Raji mohli vytrhnouti
Z smutného stavu; nuže ať se baví
O rovnoprávnosti, již smrtelník
Až dosud nezná; věz – i já že přeji
Volnosti; - nechť si tedy odlehčejí! -
Aj, nech mne těkati co kníže oceánu,23)
A na pevnině znát tatarský obyt jen;
Ten stán můj na břehách, ta loďka na vodách,
Nad města dražší mi, a nežli seraj ten;
Svým koněm unešen, svou plachtou kolíbán,
Skrz pouště proveden, před vichrem zachován,
Spěj kam ti libo jen, můj koni, veslo moje!
Poutníka vůdcem však mi budiž hvězda tvoje!
Zulejko, láska tvá, ta žehnej bárku mou;
Holoubě míru buď, obývej arku svou!
An však v té bouři mír mi žití není přán,
Co duha nadějná buď mír mi zvěstován!
Buď zoří mou večerní, rozplaš hrozné mraky,
Ať k jitra červánkům své tužné vznesou zraky!
Buď blahoslavená – jak muezzina píseň,
Jenž z Mekky hradeb zní poutníkům bezouhonným;
Jemná a líbezná – jak souzvuk dnů mladistvých,
Jenž slze vyloudí zápalům nevýslovným;
Buď drahá mi; - jak zpěv domácí vyhnancům,
Tak dražený tvůj hlas zaznívej sluchu mému.
 
Na výspách spanilých ti sídlo připraveno,
Podobné Edenu za jitra rozkvetlému24)
Tisíce mečů tam se kmitá vytasených
Na rozkaz tvůj, ku stráži, k zhoubě hotových;
Obklopen houfem svým, po boku svém Zulejku,
Pokrývejš choť mou lup národů přemnohých! -
Čas dlouhý v haremu, a bezčinné pohodlí
Se lehko opouští – pro ples a pro starosti
Podobné našim: vzdor tisíce nebezpečí
Zřím v lůně bouřlivém – zář jediné milosti!
Mou snahu nahradí mi prs tvůj milojemný;
Ať zuří Štěstěna, nechť bratří zradu kují -
Nechť vše se promění, jedinkým-li jen snem,
Tvou stálou věrností, se povždy zaraduji!
Tvá duše budiž jen jak Selimova silna,
Přitul se k duši mé i blíže nežli k své;
Buď těchou trudům mým; ber podíl na mém blahu,
Sděl myšlénky a cit, a měj to jediné
Vždy v paměti, že snesu vše – krom rozloučení.
Jsa jednou svoboden, jsem znova sboru vůdcem,
Jsem bratrem bratrů svých, krom nich však všeho škůdcem,
V tom válečného jen sleduje roztoužení,
Nímž osud nadchnul muže, jichžto bitky jen
Se končí pustinou, již potom zovou – mírem!
Mých sil jak ostatních se v sboru požaduje.
Za délkou meče však nežádej v světě šírém
Ode mne půdy: vladařů moc kvete jen
nesvorností a žalostným rozdělováním!
Požehnaná to slast, vyhlídka potěšná,
Buď klamem vládnout, buď násilným přemaháním!
Volíme poslední; svým časem snad i druhé
Se vloudí mezi nás, až města v družný dům
Nás sevrou: tam ach snad – i duše zbloudí tvá;
Tam často neodolá zkázy návalům
To samé srdce, jenž ve víru nebezpečí
Tak skalopevně stálo! - Srdce ženy, ach,
Častěj než muže – když buď smrt, buď velký bol,
A třeba hanba jí milence stopí v snách
Těch věčných – klesá v klín nečestné zhejřilosti! -
Však ty Zulejko! - ne – pryč s tou podezřivostí! -
Však proto život přec vždy nebezpečnou hrou
Zůstává; pro mne již tu není více blaha,
Jen bázeň: ano, strach, že sílou Osmanovou,
Giaffira rozkazem tě ztratím, dívko drahá!
Ta bázeň zmizí však větérkem příznivým,
jejž láska přiřkla dnes nočnímu veslu mému;
Nic nezleká ten pár, jenž stálost srdce svého,
Svou nohu těkavou, byl svěřil žehnanému
Úsměvu lásky své. Ach každé namahání
Je sladké, každý kraj, kde ty jsi, kouzla má!
Zem – i to moře – svět nám žije v náruči!
Ať po palubě mé se vichr nadýmá,
tak že jen oužeji mne sevře náruč tvá:
Nejhlubší šepot můj po spáse nezalká,
On bude za tebe jen tichou modlitbou!
Aj láska v živlů všech souboji nezná strach;
Pro ní jen lidský vtip je zbraní smrtelnou:
Tam skaliska, jenž běh náš mohou zarazit;
Zde hrozí okamžik – tam zkázy dlouhá leta!
Však zmizte myšlénky, co v strach se odíváte!
Nynějšek spasí nás, a ne-li, pak je veta
Po naději. Popřej mi málo tedy slov
Jen ještě: od našich nás vrahů jediné
Tvé slovo spasí; ach nechvěj se, pravdu mám,
Že „našich vrahů“ dím – an nikdy nemine
Mne otce tvého zášť – a není vrahem tvým
Bej Osman, který nás tak zděsil loučením?“
 
21.
„V pravý jsem čas se vrátil, abych bázeň
Dozorce svého ztišil, abych spasil
Před zkázou věrnost, ano hlavu jeho.
Jen málo kdo byl zaslech', nikdo neprohlásil,
Že mezi tím po ostrovích jsem těkal. -
Od té doby, ač jsem odloučen
Od houfu svého, ač jen zřídka břeh
Opouštím, bývám přec uvědoměn
O všem, co před se berou: tvořím plány
A dělím kořist; nekonají nic,
Co já bych nevyslech' a neposoudil.
Sluší se, bych i já tu nedlel víc,
A s nimi trudy sdílel. - Dosti dlouho
Jsem tebe již svou řečí zdržoval;
Čas dolehá, a loďka příplavem
Již rozkolíbaná – a tedy žal
Nás jen i strach a záští očekává.
Za rána Osman se svým komonstvem
Přispíší – dnešní noc, ta zlomit musí
Tvé pouto: záležíť na slovu tvém,
Hrdého beje zdali spasit hodláš -
A snad i život onoho, jenž sám
Ti život dal. V tu chvíli – prchni se mnou!
A přec – ač přísahu tvou svatou znám,
Slib svůj-li dobrovolný odvolat
Snad hodláš, pověstí mou zlekána,
Pak prodlím zde – ne bych tvůj sňatek zřel,
jen aby tys nebyla za mne trestána.“
 
22.
Zulejka jak smrt tichá, bez pohnutí,
Jako ta socha zoufalství tu dlela,
Jak matka, jenž se v kámen obrátila,
Když poslední svou naděj hynout zřela;
A byť i stále oko hledělo,
Jen mladší Niobu v ní vidělo.
Však dřív než ústa, ano oči její
Slovem či mžikem odpovědít směly,
Zableskla zář pochodně, kteráž zplála
Tam v lůně vrat, kteréž se rozevřely.
A opět jedna – druhá – třetí – více -
„Ach nedli! - prchni – jenž mi nyní již
Nad bratra dražší!“ Hrozná světla planou
Skrz každou houštinu, vždy šíř a blíž;
A krom těch světel každá pravé ruky
Na vůkol mečem obnaženým šlehá,
A každá z pochodní těch pátrajících
Tu oddělí se, slídí, nazpět běhá,
Tam kola krouží, tam zas jiné stíhá;
Poslední z nich sám Giaffir v hrůze své,
S běsným svým mečem křoviny probírá;
A teď již k samé jeskyni se řítí -
Ach! má snad hrobem Selimovým býti?
 
23.
Nezlekán stál, - „Jsou tady – brzy bude
Snad po všem – dívko, jedno políbení -
To poslední: avšak můj sbor na blízku
Doslechne, zhlídne snad to vystřelení;
Ač jich teď málo – ač to šílený
Snad pokus: nedbám – zkusím ještě ten.“
Postoupil k otvoru, zvuk bambitek
Zahřměl po dáli, mořem obražen.
Zulejka nepohnuta, nedojmuta
Převelkým žalem jak by uhranuta! -
„Nezaslechli mne, a pakli již hnuli
Veslami svými, uzří mne jen mříti;
Ten zvuk přivábil jen mé vrahy blíže.
Handžáre otce mého! jenž jsi zříti
Boj nemoh' nerovnější, nuž povyjdi!
Zulejko, s Bohem! - ustup dražená,
A drž se v hloubi, dli tam bez úhony;
Tvým pohledem by pouze zvýšena
Být mohla vzteklost jeho. Nepohni se,
By pro Bůh snad i tebe nezasáhla
Zblouzená kule, nebo smeklá rána.
Či pro něho se třeseš? - nuž ať náhlá
Mne schvátí smrt, jestliže otce tvého
Si vyhledám! Ne – třeba jed byl strojil,
Ne – třeba babou opětně mne volal;
Nežádej však, bych ocele jich zkojil
Bojácným odporem. Krom jediného
Ucítí každý ostří nože mého.“
 
24.
Poskočil jeden skok, a stál na místě.
Viz, klesnul již té roty přednější;
Tu hlava po dchu marně lapající,
Tam trup násilně sebou trhající:
Již druhý pad' – vždy oužeji však svírá
Ho nepřátelů kruh vždy lítější.
Na každou stranu rozdávaje rány,
Protínal sobě dráhu, jižjiž kraj
Dosáhnul vlny vstříc mu pracující:
Viz, loďka jeho – běsně veslující,
Jen pět je vesel zdálí – bratři jeho
Se zoufalou se blíží silou. Aj,
Či v pravý čas se k spáse dostaví? -
V příboji vln již smočil nohu svou,
A druzi v zátoce brodí se již,
Jich meče prokmitají houštinou;
Zmokřelí – zběsilí – se lopotí,
Získati břeh; - dosáhli pevninu!
A již se v lůno bitky vrhají -
Ach pozdě! Již jen hrůzy přidají
Vespolné seči – srdce jeho krev
Ta nejvzácnější mútí hladinu.
 
25.
Uniknuv střelbu, mečem sotva tknut,
Tak že nepoznal dravou sílu jeho,
Dosáhnul Selim, zrazen, obklopen,
Ždaného cíle, moře bezpečného;
Tam poslední když nohou břeh opouštěl,
Když poslední smrtelnou ránu ťal -
Ach, proč jí v této chvíli nezapomněl,
Po níž se přec jen marně ohlídal?
To prodlení, ten pohled osudný
Rozhodnul smrt neb věčné uvěznění.
Důkaz to truchlivý, že lásky naděj
I v bouři uhasnouti v stavu není! -
Byl zvrácen zády k skropenému chrastí,
Za nímž – však hustě – lehli jeho bratři;
V tom – z nedaleka kule zafičela -
„Zhyň! jak se vrahům Giaffirovým patří!“
Ha, čí to hlas? čí karabína bouchla?
Čí kule to tím nočním vichrem zúpěla,
Tak z blízka, tak smrtelně cílená,
Že chybit nemohla? - Aj to tvá -
Abdallův vražedníku! Tvá to závist,
Jenž otce zdlouhavějším krokem potřela,
Však syna rychlejším svým poslem dospěla:
Krev hrkotem se z ňader jeho  valí.
A bělost morské pěny rmutně kalí -
Zda ústa jeho z sebe slovo vydusila,
Neznámo; dmoucí vlna zvuk ten přehlušila!
 
26.
Jen zvolna jitro mraky odhaluje;
Jen málo ostatků tam pozůstalo
Včerejší bitky: ztichlo divé lání,
Co zátokou se noční rozléhalo;
Jen sem tam chová břeh znak zápasů,
Úlomky tady mečů roztřískaných,
Tam vryté šlápěje; a různě v písku
Odtisky mnohých ruk tam zatínaných
V smrtelné křeči; odtud něco dál
Pochodně kus a loďka vesel zbavená;
A dál tam v bujné chrasti zapleten,
Kde břehu příkrá stráň je v moře stopena,
            Tam plášť se koupá bílý!
Je v půli roztržen – a plamou poškvrněn,
nadarmo tu krev temnou voda smývá:
            Kde on, kde on v té chvíli?
Ty – jenž nad jeho mrtvolou chceš lkáti,
Viz kam své břímě nese voda živá!
Kol výšiny Sigejské s ním tam splývá,
            A k Lemna břehům cílí:
Námorské ptactvo nad kořistí plesá,
A dlí nad ní s zobáky hladovými;
A jeho hlava znepokojenými
Zvedá se vlnami, a opět klesá,
Jakby na živé podušce spočíval.
Ta ruka, v jížto hnutí život není,
Zdá se že hrozí válkou zvraty svými;
Jak děsné je to její pozdvižení,
Když ní třesoucí mrskne náhlý příval -
            Když opět s vlnou padá -
Co na tom, živý hrob že matku zemi
            O jeho trup okrádá?!
Ten pták, jenž rve to tělo rozpřažené,
Oloupil pouze červa! - Mezi všemi
Jedinké oko, jenž by zaslzelo,
Jedinké srdce, jenž by krvácelo,
Kdyby ty oudy, s péčí shledané
A s pobožností v rakev skládané
            Před sebou bylo zřelo,
Rov jeho turbanový kdyby zhlédlo -
To srdce puklo již – to oko zbledlo -
            Ba – dřív než on již zmřelo!
 
27.
Nad Helly proudem zní žalobné naříkání!
Vlhké je oko žen – bledé jsou mužů líce:
Zulejko! poslední ty z rodu Giaffirova,
Nikdy tě neviděl a nespatří tě více
Tvůj pán ti určený, jenž marně přispíší!
            Ach což pak neslyší
Sluch jeho vzdálený Vulvulů varování?24)
Neslyší služek tvých před bránou bědování?
Ni hymnu osudnou, již pěvci písma pějí?
Což otroci, jenž s rukou složenou tam dlejí,
Což vzdechy v síních, a ty křiky v lůně větrů
            Tvou pověst nezjevějí?
Ty nezřela jsi pád Selima předrahého!
Tě uhranula již ta chvíle, noha jeho
            Když jeskyň opustila.
On láskou – nadějí – a vším byl srdce tvého -
Poslední myšlénka, že spasit ho nemůžeš,
Ti k smrti postačila;
Vybuchla jediným zkřiknutím zoufalým,
A tichost vše pokryla.
Pokoj a mír buď srdci tvému uštknutému,
Pokoj a mír i hrobu tvému panenskému!
Aj! blažená jsi byla!
S tvým žitím tebe jen hroznější osud minul,
Ten žal – ač hrozný – osudný – přec první byl!
Trojnásob blažená! že se ti nezjevil
Ten strach budoucí, žal trojnásobný, jenž kynul
Ti v dobách samoty, hrdosti, hanby, zloby,
Žíznivé pomsty a předhůzek nepokojů!
Ach v nich se kryjou žalů zoufalejší hroby!
V nich červ, co nikdy nespí, nikdy neumírá;
Zpomínka chmurných dnů, a žasných nočních bojů,
Děsí se temnoty, ač denní svit uniká,
Chvějící srdce štve, obtáčí a užírá!
Ach proč ho nezhltí, proč k duši mu nevniká. -
A tobě, prchlivý a neustupný kmete,
Buď trojnásobně běda!
Marně své šediny teď popelem pokrýváš,
Marně ty oudy své v žíněný šat odíváš:
Nestřese Abdallovu – Selimovu krev
Tvá hlava v zášti šedá.
Tvá ruka krvavá nadarmo bradu hněte! -
Tvá pýcha! - nevěsta pro Osmanovo lože,
Již sultan sám by přál na první zhled a zjev,
Je navždy mrtva, bleda!
Hvězda tvých starých dnů, soumraku tvého zář,
Od Helly proudu již odvrátila svou tvář.
Co zhaslo její zjev? - Tvou vraždou zniklá krev.
Slyš! když on hrůzou jat se ptá: „Kde dítě mé!“
Rouhavý ohlas dí mu temně: „dítě tvé?“
 
28.
Uprostřed místa, kde se tisícero
Pomníků kmitá hrobových,
Nad nimiž cypřiše své mutné šero
Rozkládá stínem větví svých,
Jenž nevadnou, třeba se k zemi sklání,
Jakby je věčný tížil bol,
Jakoby lásky neopětování
Jim otravoval duše dol -
Jedinké místečko tam vždy kvetoucí
V tom háji truchlivém,
Jedinká růže o samotě žhoucí
V outlounkém květu svém!
Zdá se že ruka zoufalá ji sila,
Tak něžná je, tak bílá;
Div že nejslabší větřík, když se vznáší,
Jí lístky neunáší!
A přec – třeba se strhla bouře nejlitější,
Třeba ji uštknul škodný mráz,
Třeba ji ruka urvala krutější, -
Nadarmo – z rána kvete zas!
Jakýsi dobrý duch ji pěstuje,
A slzou nebeskou ji zvlažuje;
Snad dívky Helly dobře o ní bájí,
Že v ní se cosi nadzemského tají:
An vzdoruje ničící větrů době,
An pučí nepokrývaná;
Ni jarem nezkropená zkvétá sobě,
Ni slunkem líbaná.
Jí pak tam pěje celou nocí dlouhou
Z nedálí pěvec tajemný,25)
On pěje, že by huri nyla touhou,
Tak že by zmřela jeho mocí pouhou,
Zpěv snivý, dojemný!
Byl by to slavík – avšak hlásek jeho,
Ač rovněž bývá truchlivý,
Přec nevydobude z hrdélka svého
Tón čarovně tak citlivý;
Neb ten, kdo zaslechne tu rájskou píseň,
Ucítí takou pronikavou tíseň,
Jakby nadarmo miloval! -
Odervat se nemůže, truchlit musí,
Ten zvuk ho přikoval.
A přece takou sladkost v slzách zkusí,
Že by v té klatbě déle nýti přál,
Že by nesnesl den, který by zažehnal
Tu klatbu žasně přemilou:
Že by tu píseň věčně slyšet ždál,
Tu divě spanilou!
Zardí-li se však ranní zoře zjev,
Vyhasne čarovný ten zpěv.
Nejeden snivý svědek zvěstuje
(Tak sladce sen mladistvý čaruje -
Nehaňte mysl pobožnou)
Že tato píseň vroucí, ohnivá,
V svou hudbu, v tóny svoje odívá
Zulejku zesnulou.
To její cypřiše posvátná vůně
Rodí ta slova toužená;
V jejího panenského hrobu lůně
Je bledá růže zrozená. -
Nedávno tam byl mramor položen;
Z večera k ránu zmizel s místa svého!
Smrtelnou rukou nebyl odvlečen
Až k břehu s hrobu značně zdáleného;
Byl pevně zaražen – však pověst hlásá,
Že nalezen byl tam, kde Selim pad';
Rostoucí příval zlostně ním potřásá,
An lepšího mu hrobu nechce přát:
V půlnoci prý tam strašný duch povstává,
Na kameni tam hlava
S vysokým turbanem vždy odpočívá,
A kámen s proudu splývá.
Lid nazývá to: „námořníka lůže!“
Kde mramor dlel, tam zkvetla smutná růže,
Do dnešní doby kvete, - sirá, prorosená -
Bezouhonná, truchlící, bledá jako pěna,
Jak zaslzené líce krásy citlivé,
Když dojmuta je zvěstí písně truchlivé!
 
Poznamenání.
 
  1. Nejen sultan ale i pašové mají svou státní radu, která sluje divanem.
  2. Medžnon a Leila, východní Romeo a Julie. Sadi, nejslovutnější básník perský.
  3. Přehazování dard (Wurfspiess), nejoblíbenější vojenské cvičení u Turků.
  4. Ta milojemná tvář, z níž hudby vánek plynul. - V originalu: „the Music breathing from her face.“ Tento výraz, praví Byron, byl haněn. Neodvolávám se na ty, kterýmž nebytuje hudba v duši, nýbrž vyzývám pouze čtenáře, aby  si na deset jen sekund živě představil tahy ženské bytnosti, jižto považuje za nejkrásnější; a jestli i pak nepojmul úplně, co oněmi slovy jen slabě naznačeno – je mi líto nás obou. Výborné místo o shodnosti malířství a hudby, a bezprostředně z této shodnosti vyplývající porovnání jich, nalézá se ve spise „de l'Allemagne“ (III. Cap. 10) první spisovatelky svého a snad veškerého věku. A není-li toto spojení ještě vroucnější v originálu nežli v kopii? není-li zjevnější v měnivé barvitosti přírody nežli v umění? Věc to, kterou vůbec snadněji lze pocítit nežli popsat. Zajisté mnohý mi rozumí, aneb alespoň by porozumněl, uzřev onu tvář, jejížto významná harmonie onu ideu ve mně zbudila; neboť slova moje nevyplynula z obrazivosti, ale z paměti, tohoto zrcadla, ježto bol pohromuje, a pak shlížeje na jeho zlomky, odleskem mnohonásobným se kochá.
  5. Karasman Oglú, čili Kara Osman Oglú, nejpřednější velmož v Turecku, vládnoucí tehdáž v Magnesii. Timarioti, druh manů, jsoucích v držení pozemků a spolu zavázaných k vojenské službě, ku kteréž se co spahové (jezdci) dostavují.
  6. Delisové, jádro jezdectva, jenž započíná bitvu; Mógrabi a Mameluci – žoldnéři, černochové.
  7. Ollah, válečný pokřik Turků.
  8. Atar-gul, růžový olej.
  9. Azrael, anjel smrti.
  10. Istakar – tam prý nacházejí se poklady předadamitských sultanů.
  11. Musselim, místodržící po pašeti první; druzí jsou vojvodové, pak následují agové.
  12. Egripo, Negroponte. Turkové z Egripu, židé Saloničtí a Řekové Athenští, dle přísloví vždy nejhorší svého rodu.
  13. Čokodar, sluha předcházející muže vysokého důstojenství.
  14. Slepý stařec jest Homéros; zpěvy zde připomenuté jsou nesmrtelná Iliada. Byron, jak znáko, přeploul jak druhý Leander Hellespont.
  15. Ammonovec, Alexander, před vpádem svým do Persie ověnčil posvátný ten oltář vavřínem. - Zřel jsem, praví Byron, stáda pasoucí se na hrobech Aesieta i Antilocha.
  16. V originalu: „Whereon engraved the Koorsee text.“ Kursí nazývá se jeden verš druhé kapitoly koranu, v kterémž se attributy Nejsvětějšího opisují.
  17. Kombolojo, turecký růženec z voňavého dříví. Takovýto růženec stojí drahé peníze, an dřevo toto velmi vzácné jest.
  18. Na rukovětích zbraně své nosívají orientálové nejvzácnější kameny.
  19. Galliónec, turecký matros. Řekové veslují, Turci pouze u děl posluhují. V malebném kroji v textu popsaném měl v obyčeji cestovati jistý kapitán paša, v polovičném chtěje zůstati v inkognitu.
  20. Pasvan Oglú, Vidinský zpource, jenž v posledních letech života svého celé moci vysoké Porty vzdoroval.
  21. Zápověď požívání vína činí Turků vždy méně a méně vrtochů, zvláště evropským.
  22. Lambro Kanzani, Řek, pro své usilování o osvobození otčiny své v letech 1789 a 1790 slovútný. Vida se od Rusů opuštěna, stal se v Archipelu mořským lupičem. Z počátku třetího desítiletí našeho věku žil prý ještě v Petrohradě. On i Riga byli tehdáž nejslavnější z řeckých povstalců.
  23.  V originalu: „the ocean-patriarch“, patriarcha oceánu, nímž dle mohamedanských podání jest mosaický Noah.
  24.  Janat al Aden, věčný byt, ráj.
  25. Vulvuly, pohřební zpěvy tureckých žen; mužům zakazuje slušnost všecky nářky a veřejné objevení bolu.
  26. Z nedálí pěvec tajemný. - U všech národů, zvláště pak u Slovanů, má se za to, že duše v podobě ptáka z těla vyletá, a někdy nemohouc nalezti žádaného pokoje na onom světě, buďto místo kde ji neštěstí potkalo, buďto půdu kde zločin spáchala, žalostně obletá.