Jdi na obsah Jdi na menu
 


Oskar z Alvy

19. 12. 2012

Oskar z Alvy

 

George Gordon Byron

 

Přeložil Dr. FR. Krsek
 
V Praze
Tiskem a nákladem Jos. R. Vilímka
1891
 
 
Jak sladko nebes blankytem
v břeh Lory svítí slunce kruh;
tam ční zdí Alvských šedý lem,
v nich zbraní třesk víc nezní v sluch.
 
Však bludný měsíc častokrát
plál v stříbro Alvských přílbicí;
zřel, v půlnoc tichou, v řadách stát
tam muže kovem zářící.
 
A dole, zrudlých skal kde hled
se chmuří z mračných moře pěn,
zřel, smrt kdy v řady vtrhla, bled
jak vojín chropce těžký sten.
 
Tu mnohý zrak, jenž neměl víc
kruh slunce na východě zřít,
zřel z půdy zbrocené, jsa vstříc
již smrti, v matný jeho svit.
 
Dřív lásky světlo zrak v něm zřel,
ten drahý, libý žehnal jas -
však teď se truchle s hůry rděl,
jak smrti svíce v noční čas.
 
A zhynul Alvy slavný chov,
jen šedé věže zřít se pnout;
již nekvapí tam reci v lov,
již nevře krví války proud.
 
Však – kým že skončil Alvský rod?
Proč roste na zdech Alvy mech?
Již nezní v věžích mužů chod -
v nich zaznívá jen vichru vzdech.
 
A vzedme-li se v ostrý huk,
tu duní síň, a ječivý
vždy silněj skučí vzduchem zvuk
a nad vetchým se náspem chví.
 
Ba, zaskuhrá-li vichru řev,
tu reka Oskara zní štít,
však nezřít víc vlát korouhev,
ni chochol sobolný se chvít.
 
Když zrozen, v jasný slunce třpyt,
v něm Angus žehnal rodu kmen,
a četné manstvo v pánův byt
se dralo slavit šťastný den.
 
Při horském srnčím světí kvas
a píbrodž ostrým tonem svým
jich horstva množí ples a jas,
zpěv proudem zvučí válečným.
 
Ten divých války písní zvuk
všem staví v zrak, že bude znět
kdys píbrodž, při čem zbrojný pluk
jich pána syn že vede vpřed.
 
Rok druhý rychle odkvapil,
a druhý Angem žehnán syn.
Zas hlučným kvasem slaven by,
jak dřív, den jeho zrozenin.
 
Cvik třímat luk jim otcem dán.
Ve vzdušné Alvy šerý les
pak chlapci leckdy jelen štván,
že nestačil jim v běhu pes.
 
A pouštěli se v boje seč
dřív, než dny mládí přestaly:
v jich rukou lehce kmital meč,
a šípy v dálku hvízdaly.
 
Proud vlasů černých Oskar měl,
jenž po větru mu divě vlál;
vlas Allanův se ruse skvěl,
vzhled bledý, truchlý být se zdál.
 
Než – Oskar hrdinný byl muž,
a temný zrak mu pravdou plál;
však Allan záhy z mládí už
svá slova hladce líčit znal.
 
Však chrabrost v obou! Ocel jich
hrot saský znal vždy roztříštit.
Strach neměl Oskar v ňadrech svých,
však měl přec Oskar v  ňadrech cit.
 
Duch Allanův – ten tváří lhal
a neměl v také kráse dlít;
jak v bouři prudký blesk, vždy znal
se zhoubně na odpůrcích mstít.
 
Ční v dálce věže Southannon...
Ztad přišla modrooká sem
dci mladá, vzácná – Glenalvon
jí otcem, věnem Kenn'tská zem.
 
Tu krásnou dceř chtěl Oskar mít,
a Angus z syna radost měl;
chtělť rytířské v něm pýchy cit,
Glenalv'na dceř by v rodě zřel.
 
Slyš píbrodže ten hravý hlas -
slyš, zpěv jak víří svatební! -
Vše písně proudí v plesný jas
a sborný hlahol stále zní.
 
Hle, jak tu rudý chochol vlál
těch reků četně sešlých v hrad;
jun každý s pestrým šátkem stál
tu, pánův hlas až zavzní snad.
 
Teď nezve sil jich války spěch -
zní píbrodž písní míru dnes.
Dnes k svatbě Oskara ten sběh,
kde ještě neztich' hlučný ples.
 
Kde Oskar však? Již pozdě dost!
To ženichovy touhy plam?
Sbor dám i četný čeká host -
jen Oskar s bratrem není tam.
 
Až posléz Allan k děvě jde...
„Proč nejde Oskar?“ Angus děl.
Jun odvece: „Což není zde?
On jinou než já cestou šel.“
 
Snad pustiv v mysli tento den,
dal za křepkou se laní v sled,
či proudem v moři pozdržen -
znám Oskarova člunu let!
 
„Ach ne, ne!“ (otec zatesklil)
„Ni lov ni proud ho nezdržel!
Což by tak krutým k Moře byl
a cíl svůj něčím zkazit chtěl?
 
Ach jděte, páni, jděte ven!
Kvap Allan s vámi Alvou hned,
až Oskar, syn můj, nalezen - -
Jen bez slov, rychle, rychle v let!
 
Vše v zmatku – temně údolím
se jméno Oskar ozývá;
je šíří vítr šumem svým,
až noc pne šerá křídla svá.
 
Voláno vůkol v noci klid -
tmou slyšet zvuk jen prázdný znět.
Voláno v mlžný rána svit -
však Oskar nejde plání zpět!
 
Tři dni, tři noci otec bděl
a hledal po všech roklích skal;
vši naděj vzal mu divý žel,
vlas šedý scuchán různo vlál.
 
„Můj Oskar! Bože v nebi slyš:
zpět podporu mi v stáří vrať,
neb v to-li nelze doufat již -
má pomsta jeho vraha schvať!
 
Chová li pustý, skalný břeh
běl jeho tlících kostí kdes:
pak, Bože – nechci víc! - s ním nech
by otec šílen ve smrt kles'!
 
Než – snad je živ – pryč s zoufalství
Snad žije – ztiš se, srdce mé!
Ach promiň, Bože, hlasem svým
že hřeším, odpusť prosbě zlé!
 
Však – přišel li o život,
v prach zapomenut klesnu já,
s ním pryč též naděj' v Alvský rod:
zda s právem taká strast je má?
 
Tak truchlil otec nebožák,
až čas, jenž sebe krutší žel
vždy mírnívá, mu vrátil pak
zas klid, proud slz že zadržel.
 
Čilť občas skryté tuchy hlas,
že Oskar přec se dostaví;
a hlas ten mřel a žil v něm zas,
až splnil čas rok zdlouhavý.
 
Dni spěly v před, již slunce pak
zas prošlo určený svůj běh:
syn nepotěšil otcův zrak,
přec zřít však míň stop strastí těch.
 
Vždyť jarý Allan přec mu zbyl,
teď v něm měl otec radost jen;
též Moře v srdce hned se vžil -
bylť krásný lepovlásek ten!
 
Dí k sobě: Oskar mrtev as,
a Allan líc tak sličnou má...
A živ-li, někde jinou zas
již pojal v ňadra klamavá.
 
Až ještě jeden (Angus děl)
rok přejde v marných nadějích,
pak pochybností vzdát se chtěl,
pak den prý určí k svatbě jich.
 
Čas míjel líně: svitla však
přec drahého dne blahá zář:
rok teskných obav minul tak,
a úsměv zdobil milce tvář.
 
Slyš píbrodže ten hravý hlas -
slyš, zpěv jak víří svatební!
Vše písně proudí v plesný jas
a sborný hlahol stále zní.
 
A k slavnosti tu lidstva shon
zas Alvskou branou v síně spěl;
zas hlučně radosti zněl ton,
jich plesný sbor jak dřív zas pěl.
 
Však – kdo jest ten, jenž žhoucí zrak
svůj chmuří, kol kdy samý ples?
Žár sálá z očí – divě tak! -
a v srdce vráží teskný děs.
 
Šat černý na svém těle má
a chochol velký, krvavý,
hlas, jak kdy bouř se pozvedá,
však beze stop chod prchavý.
 
Je půlnoc – číš jde kol: by zdráv
byl ženich, přípitek se dal.
V ten pozdrav vzkřikne všechen dav,
až výskot klenbou otřásal.
 
Tu cizinec se náhle zved':
ztich' všechen jásot bouřlivý,
vzplál úžasem též Angův hled,
a něžné Mory hruď se chví.
 
„Nuž, starče!“ (vzkřik') „Teď připil já!
Zřel's, jak jsem pohár do dna pil -
toť přáním k svatbě syn tvůj má;
teď chci, bys ty mně k službám byl.
 
Vše kol zde jásá, velebíc
los šťastný, co tvůj Allan měl -
Rci, neměl's nikdy synů víc?
Rci, Oskara's proč zapomněl?“
 
„Ach! (nešťastný dí kmet, a z řas
slz těžká kane v řeči té).
On pryč či mrtev – od těch čas
už puklo staré srdce mé.
 
Zem třikrát oběhla, co mou
líc blažil jeho krásy vděk.
Teď Allan jen mi útěchou,
co prch' či zemřel Oskar rek.“
 
„Je dobře“ (příkře host mu děl
zrak stočiv v divý blesku šleh).
„Los Oskarův bych zvědět chtěl -
snad neskončil rek žití běh.
 
Snad kdyby ti, jež měl tak rád,
ho zvali, šel by Oskar zpět;
on v dáli jenom bloudí snad,
i proň tvůj Beltan můž' se skvět.
 
Kol stolu všichni plňte číš,
náš přípitek má hlučně znít;
nuž, vína po okraj, pohár výš,
v dál Oskaru chcem na zdar pít!“
 
„Z té duše rád! (děl Angus kmet
a vína v číš svou po kraj vlil).
Toť synu mému – v hrob či svět...
však není syna, jak on byl!“
 
„Ha, dobře, starče! Pěkně díš!
Však proč vstal Allan, proč se chví?
Pojď, zvedni pevnou rukou číš
a nebožtíku v pamět pí!“
 
V líc Allana, kde nach dřív plál,
se vlila bledost zsinalá;
pot smrti rosou v tvář se dral
a kapka kapku stíhala.
 
Třikráte číš svou zved pak,
však třikrát pít se zdráhal ret,
neb třikrát cizinec mu v zrak
svůj divý, zhoubný vbodl hled.
 
„Aj – bratra svého s takou snad
zde bratr láskou v mysli má?
Když tak ho cit můž' překonat,
což od bázně se čekat dá?“
 
Tím ostnem tknout svůj pohár vznes':
„Kéž moh' by Oskar k nám teď sem!“
V tom schvátil srdce skrytý děs -
on děl  číší mrštil v zem.
 
„Toť on! Toť mého vraha hlas!“
vzkřik divě temnobledý zjev.
„... ó vraha hlas!“ zní klenbou zas
a z hloubi duní bouře řev.
 
Vosk mdle se vzňal, strach hosti jal;
muž cizí pryč – a prostřed nich
zjev spatřen byl, jejž tartan kryl -
ten štíhlý stín se hrůzně zdvih'.
 
Pás pevný spjat kol boků vzad,
a chochol ve výši se chví;
hruď nahou zřít, v ní krev se rdít
zrak v skelném lesku tupě tkví.
 
Ač divý tak, se třikrát pak
na Anga usmál s úklonem;
pak vzteklý hled tam třikrát zved',
kde onen sklesl k hrůze všem.
 
Blesk bije kol od polu v pol,
zní rachot hromu nebem vším;
a bleskný zjev v ten hromu řev
pryč odvál vichr křídlem svým.
 
Hned ztichl jas a přestal kvas...
Kdo kles' to tamhle v tvrdou zem?
Kmet Angus nic již neví víc,
krev sledním chví se tepotem.
 
„O rychle jen! Ať lékař den
zas vleje Allanovi v hled!...“
Však došel dech, s ním rodu běh -
víc nevrátí se Allan v svět!
 
Jak zem hruď chladnou Oskar má,
vlas vichrem zmítán; spolu s ním
Allana střela dvojzubá
glent'narským skryta údolím.
 
Kde strašný cizinec se vzal,
kdo byl – to nikdo nedí nám.
Ten bleskný zjev však každý znal -
bylť Oskar v Alvě dobře znám.
 
V páž Allana pych sílu dal,
ďas jásaje hnal střelu v let,
co závisti v něm žár se vzňal
a jeho srdcem rozlil jed.
 
Šíp Allanův měl prudký vzmach.
V čí bok to krve proud se vlil?
Toť Oskarův kles' chochol v prach,
to v jeho život šíp se vpil!
 
Tam Allana zrak Mořin sved,
štval zraněnou v něm pých snad?
Ó žel, těch očí žárný vznět
že k pekelným moh' činům hnát!
 
Hle, hrob viz osamělý, jak
tam nad hrdinou mrtvým ční
a tmí se v šeru pod soumrak:
Allána lůžko stavební!
 
A drahně dál rov skvostný stál,
v němž slavný rodu popel tlel –
však nad ním prapor nezavlál,
vždyť krevné vraždy kal v něm lpěl.
 
Ký šedý bard či minstrel čest
své harfy strunou by mu vzdal?
Zpěv úděl slavných reků jest,
však vraha – kdo by opěval?
 
Strun netknuto – zvuk harfy ztich':
tím dějem nesmí pěvec hnout:
páž schromit musil by ten hřích,
strun záchvěv s harfou roztrhnout.
 
Nehlásá slávu jeho v svět
ni čestný zpěv, ni lyry ton:
On mroucím otcem hořce klet,
a zní tu smrtný bratra ston.
 
                        („Zlatá Praha“ 1885.)