Jdi na obsah Jdi na menu
 


George Gordon Byron - životopis z knihy nákladem J. R. Vilímka vyšlé

21. 12. 2012

George Gordon Byron

  

V Praze
Tiskem a nákladem Jos. R. Vilímka
1891

 

narodil se v Londýně 22. ledna roku 1788. Otec jeho John Byron, kapitán královské stráže, nevedl život právě spořádaný (“mad Jack Byron“) a zemřel zanechav po sobě mladou vdovu s tříletým synáčkem. Dítě bylo těla chorého, jsouc mimo to postiženo i nehodou, že jedna jeho noha místo pravidelného chodidla končila v nepěknou šantalu (“club-foot“ = noha palicovitá, koňská). I odebrala se matka se sirotkem do Skotska, doufajíc ne nadarmo, že svěží horský vzduch dítěti dobře bude sloužiti.

Avšak v těle mladého neduživce byl duch, jehož neobyčejná síla a smělost podnikavá počala již záhy prokmitávati. Přes tělesnou vadu dovedl hoch v brzku toho, že po všem okolí nebylo nad něho statnějšího jezdce, pěstníka, šermíře, veslaře, střelce a plavce. Dokonalý průkaz umění plaveckého podal, když r. 1810., nápodobuje starověkého Leandra, přes Hellespont ploval ze Sesta do Abyda.

Jezdcem byl náruživým a londýnský Hyde-park často býval svědkem divoké té záliby bujného jinocha, jenž později také v Italii podnikal nebezpečné jízdy na nekrocených koních. Prudký duch Byronův záhy stával se výstředním: síla přecházívala ve vzdor a zarputilost, vedle nichž zakořenila se v něm i neobyčejná citlivost, podrážděnost a nevraživá nespokojenost se světem i společností lidskou. Vinou toho byly na mnoze úštěpky, jichž s leckterých stran zakoušel pro svou chromost; ano i vlastní matka dala se mnohdy v okamžité zlosti unésti k takovým posměšným poznámkám.

R. 1798. zemřel strýc Byronův Lord William, a desítiletý chlapec stal se dědicem jeho jmění i titule. Od té doby bylo jméno jeho: George Gordon Lord Byron. Poručníkem jeho stal se hrabě z Carlisle. Opustiv Skotsko a školu aberdeenskou, mladý lord navštěvoval šest let vyšší učení v městě Harrow u Londýna. Ačkoli škola a zvláště některé předměty ducha Byronova nehrubě zajímaly, přec obrátil na sebe pozornost učitelů výtečným svým nadáním. Najmě schopnost řečnická probouzela se v něm; i soudilo se o něm již tehdy, že bude moci býti výborným řečníkem, co skutečně ukázalo se roku 1812., kdy v parlamentě první svou řeč promluvil. Mimo školu Byron velmi mnoho četl, ale kvapně a nepořádně: nějakými školskými návody hbitý a nepokojný jeho duch nedal se poutati. V r. 1807. sám zaznamenal anglické i jinojazyčné spisy, jež byl přečetl: byla to hlavně díla historická, bible, biografie, filosofie, spisy básnické a řečnické; avšak ani theologie, geografie a j. nezanedbal. R. 1799. přišel Byron s matkou do Londýna, kdež Dr. Baillie pokusil se nohu mladého lorda aspoň poněkud napraviti. Věc zdařila se tak daleko, že bylo lze na nohu obouti obyčejný střevíc, čímž chlapec, jehož postava i tvář jevily zřejmé stopy příští nadobyčejné mužné krásy, zdál se býti poněkud se světem usmířen. V roce 1805. opustil Byron Harrow a školy temnější, aby oddal se na studia universitní. Místem dalšího jeho vzdělávání se stala se Trinity-College v městě Cambridge. I zde zůstal mladý lord „starým divochem“, jenž vždy vlastní šel cestou, napájeje ducha svého svého mimo školu četbou básníků starých i nových a ve vnějším svém životě dosti nevázaně si veda. Míval prazvláštní nápady: choval si doma mladého medvěda, jehož místo později zaujal veliký novofundlandský pes, věrný druh Byronův, Boatswain. Když pak roku 1808. hodné to zvíře ztratil, napsal mu na pomník: „Zde odpočívají tělesné pozůstatky toho, jenž byl krásným bez marnivosti, silným bez opovážlivosti a vzdoru; měl všechny cnosti člověka bez jeho slabostí. Tato chvála, jež byla by drzým pochlebnictvím, psána jsouc nad popelem člověka, jest jenom spravedlivou a povinnou upomínkou na Boatswaina – psa“. Nemaje ještě plných devatenácte let, Byron rozloučil se s universitou cambridgskou, dle všeho neželelo učiliště odcházejícího posluchače, a tento onoho želel asi méně, jak patrno z některých satirických básní.

Než-li k poznámkám o dalším dobrodružném životě Byronově přikročím, krátce zmíním se o jedné okolnosti, jež ve všechen život básníka citů i vášní plného vrhla osudný stín. Při povaze a pověstné kráse Byronově nedivno, že stal se brzo oblíbeným předmětem očí ženských, jakož že i on sám nebyl nepřítelem dojmům leposti ženské a lásky. Bývalť Byron ve společnostech miláčkem všech a hostem ve hlučných besedách velevítaným; šumný dům lorda Hollanda znal ho velmi dobře. Byron býval duchem a střediskem zábav; jenom tance bylo se mu zřící pro nezpůsobilost nohy. Lásce bylo srdce jeho vždy a již záhy otevřeno: aspoň praví on sám o sobě, že již v osmém svém roce byl skrz na skrz zamilován. Když pak ideal jeho Mary Duffova se provdala, šestnáctiletý Byron padal přímo do křečí nad tou zprávou. Smutněji však dopadl ubohý lord při poměru svém k Marii Chaworthově, s níž seznámil se na statku svém Newstead-abbey. Láska jeho k ní byla horoucí, byla opravdově míněna, ale trochu ukvapena. Marie nemohla býti jeho: byla starší nežli Byron, povaha její však byla dětinská, těkavá a marnivá. Lichotilo jí, že malý lord tak vášnivě ji miluje, jí se dvoří, po ní touhou zmírá, jí o podobiznu žebroní; ale ona sama lásku „chromého chlapce“ neopětovala a provdala se konečně za člověka zcela všedního. Byron hrdě a na pohled pokojně nesl tu ránu, avšak ona zasáhla přece velmi hluboko v duši jeho a její stopy utkvěly tam na vždy: o tom mluví tu a tam jeho básně.

Život Byronův stával se potom neutěšeným, rozervaným. Omrzelý lord nebyl sám s sebou spokojen, nenáviděl lidi, opovrhoval světem a čím dále tím více prociťovala v něm touha dáti se do zemí cizích. Těkal s místa na místo: šel do Londýna a zaujal své místo v parlamentě, odešel však zase za několik dní do Newstead-abbey a byl hotovým samotářem. Jenom jeho novofundlandský pes provázíval ho zasmušilými gothickými síněmi jeho zámku, kdež mnohdy, jak pověst dí, v okamžicích divného rozčilení lebky lidské místo poháru užíval.

Roku 1809. nastoupil na první svou cestu do Řecka, kamž ode dávna mysl jeho se nesla. Průvodčím byl mu John Hobhouse, muž velmi vzdělaný. Cestu konal přes Portugaly a Španěly. Na podzim přistál v Epeiru a prošed některými kraji staré Hellady spěchal do Athen. Zamilované Řecko se všemi památkami procházel a poznával Byron velmi horlivě, obíral se novou řečtinou, jazykem tureckým, albanským a nelenil nikdy. Pod jasnou oblohou hellenskou a nad šumivými vlnami vod řeckých genius Byronův dozrával k vlastní tvorbě básnické. Z evropského Řecka odebral se Byron také do maloasijské Smyrny, navštívil zříceniny města Efesa, načež dostal se do Cařihradu a odtud zase do Athen. Ty staly se střediskem jeho vycházek po veškerém Řecku. Politické poměry tehdejších dob a rostoucí snahy Řekův osvoboditi se od jařma tureckého našly v Byronovi po vždy upřímného příznivce.

Po dvou letech vyplul Byron z Řecka, aby zase navštívil rodnou svou zemi V červenci r. 1811. vstoupil opět na břeh otčiny své, a za měsíc po jeho příchodu zemřela jeho matka... V roce 1815 . Byron učinil krok neblahý: oženil se, avšak nenašel v manželství štěstí – již ve druhém roce odešla od něho mladá choť s malou dceruškou Adou, aby více se nesešli ke družnému životu u rodinného krbu. Stalo se prý tak pro neshodu povah. Později Byron hořce želel ztráty manželky a dcerušky přiznávaje se, že on vlastně rozvodu toho vinen. Zvláště dojemna tu jeho báseň, již za manželkou posílá volaje: „Fare thee well! and if for ever – Still for ever, fare thee well!“

V dubnu roku následujícího podruhé a naposled z Anglie odplul. Za nějaký čas pobyl v Ženevě a konal menší cesty v hornatém Švýcarsku, načež mocnou touhou jsa nesen kvapil do Italie. Tam žil až do konce r. 1823., kdy podruhé do Řecka se přeplavil. Severní Italie s krásnou svou přírodou stala se Byronovi druhým domovem. Žil po většině v Benátkách, ačkoli i jiná města italská (Ferraru, Florencii, Ravennu, Ankonu, Bolognu, Pisu) poznal a zvláště věčnou Romu důkladně prozkoumati neopomenul. Život Byronův v Italii byl velmi pohyblivý, rozmanitý, plný milostných pletek – bývalý nevázaný rozmar v něm oživl. Na celou tu dobu Byron v létech pozdějších vzpomínal jen s velikou lítostí. V roce 1822. odešel do Janova; pak přistál v Livornu, odkudž nastoupil na druhou svou cestu do Řecka, která se mu stala osudnou. Do Řecka Byron plul s ním nezvratným úmyslem, že vše, život i jmění, obětuje v prospěch národa řeckého za svobodu zápasícího. Řekové tou dobou na poli válečném dobyli leckterých úspěchů, avšak vnitřní nesvorností a roztržkami sami vše zase kazili.

Veledůležitá pevnost Missolunghi málem byla by již padla v ruce vojů tureckých pro nedostatek všelikých potřeb válečných. Tu objevil se u břehů řeckých Byron a nabídl pevnosti k vydatnému odporu měsíčních 1000 dollarů. Sám pak zároveň odhodlaně plul do Missolunghi, kam přibyl v lednu r. 1824.

Přijat byl od obyvatelstva i vojska s bezpříkladným nadšením. Za jásotu lidstva a hřímání děl, provázen všemi vynikajícími osobnostmi, Byron vkročil do města a stal se hned jako hlavou všeho hnutí. Rozvíjel činnost zimničnou, najímal žoldnéře, chystal vše k dobytí pevnosti Lepanta, ku kterémuž podniku právě jemu svěřeno vrchní velení. Avšak tu z přílišného napjetí a rozčilení nadšený lord stižen záchvaty nemoci, jež se mu stala smrtelnou. Nechtěje na radu přátel opustiti nezdravé město, skonal v Missolunghi 19. dubna 1824. s myslí pevnou a mužným sebevědomím. Mrtvola jeho k jednomyslnému přání jeho krajanů převežena do Anglie a uložena do rodinné hrobky ve vsi Hucknell. Srdce šestatřicetiletého pěvce velikána zůstalo v Řecku, kdež tepot jeho na vždy byl oněměl.

 

Prvních podnětů k básnictví dostalo se Byronovi již jako chlapci nejspíš asi od hraběte z Carlisle a jeho manželky, již obadva uměním tím rádi se obírali. Později prospěšně působil naň Dr. Becher, jenž mladou jeho mysl obracel zvláště k Miltonovi a Shakespearovi. Začátečnické pokusy Byronovy spadají do doby, kdy navštěvoval školu harrowskou. Roku 1801. psal Byron „Hours of idleness“ (hodiny prázdně), z nichž jasně vyzírá vřelý cit a záliba básníkova v krásách přírody. S této stránky nezůstal delší pobyt Byronův v čarokrásných, svobodou dýšících horách skotských bez hlubokého účinku na vnímavého jeho ducha, jenž zajisté, vedle svěžího vzduchu horského, také leckterou tajů plnou zkazku a báchorku skotských horalů do sebe vsál. Básnických hříček milostných vyperlilo se z duše Byronovy velmi mnoho v osluní Miss Mary Chaworthovy; poměr pak k ní a nešťastný jeho průběh pěkně vylíčen v básni „The dream“ (sen) psané r. 1816. Také z doby universitních studií v Cambridgi pochází mnohá vzácná báseň vzatá ve sbírky pozdější. S počátku měl Byron zálibu v jednoduchých básních a balladách. Poprvé vystoupil r. 1806. v Newarku se sbírkou básní, jež byly nápodobením Strangforda, Camoensa a Moora.

Při odchodu svém z Cambridge napsal dvě satirické básně: směs „Granta“ a „Thoughts suggested by a college examination“ (myšlenky při univ. zkoušce), v nichž ostře tepe vady a nedostatky vysokých škol anglických. R. 1807. dány ve veřejnost „Hours of idleness“ a přijaty namnoze s uspokojením a chválou. Jenom v časopise Edinburgh-Review objevila se kritika nemilosrdná a nešetrná, jež v tonu velmi neslušném vůbec vše nadání Byronovi upírala. Kritice té dostalo se se strany Byronovy také ne právě slušné a přímo jedovaté odpovědi v pověstné satiře „English bards and scotch reviewers“ (“angličtí bardové a skotští kritikáři“). V témž roce (1809) Byron vydal též sbírku básní původních i nepůvodních pod jménem: „Imitations and transactions from the ancient and modern classics together with original poems“. R. 1809 již na půdě řecké Byron počal první zpěv díla svého: „Childe-Harold's pilgrimage (“rytíře Harolda pouť“), jehož druhý zpěv dopsán ve Smyrně. Oba tyto zpěvy vytištěny roku 1812 a působily ve vší Anglii silou neodolatelnou: všudy vše strženo k obdivu a chvále, a první vydání obou zpěvů v jednom témdni rozebráno. V doby bezprostředně následující náleží anonymně vydaný satirický hymnus Waltz“ (valčík), turecké povídky: „The Giaour“ a „The bride od Abydos“ (nevěsta z Abyda), jež obecenstvo vítalo s nadšením a vždy rostoucí zálibou. R. 1813. vyšel také „The Corsair“ vynikající značnou cenou uměleckou a věnovaný Moorovi: látku k výtečné té básni získal Byron za pobytu svého v Cařihradě. Za několik měsícův anonymně vydány básně: „Ode to Napoleon Buonaparte“ a „Lara“, jakožto pendant ke Korsarovi. V letech 1815-1816. Byron napsal „Hebrew melodies“ (hebrejské melodie), „The siege of Corinth“ (obležení Korintha) a „Parisina“. Když pak Byron Anglii podruhé opustil, aby do Italie a odtud zase do Řecka se přeplavil, neustával v neklidných těch dobách cest svých v činnosti básnické. V Ženevě mimo hymnus na svobodu psal básně: „Darkness“ (tma), „Prometheus“, The prisoner of Chillon“ (vězeň chillonský), „Monody on Sheridan's death“ (nad smrtí Sheridanovou), dokončil třetí zpěv Haroldův a ještě ve Švýcarsku začal psáti báseň „Manfred“. V dobu pobytu v Italii náležejí plody: „Thel ament of Tasso“ (nářek Tassův), „Ode to Venice“ (oda na Benátky), „Beppo“, „Mazeppa“, čtvrtý zpěv pouti rytíře Harolda, „Don Juan“, „The profecy od Dante“ (věštba Dantova), “Marino Faliero“, „The two Foscari“ (oba Foskarové) a „Sardanapalus“, připsaný „slavnému Goethovi jakožto dar od literárního vasala lennímu jeho pánovi věnovaný“ Psána díla ta na místech různých: ve Ferraře, v Benátkách, v Ravenně. Obě posledně jmenovaná dramata náležejí do r. 1821. nedávno před tím Byron napsal mysterium „Cain“, kteréž, jak sám praví, Muse jeho přineslo jméno Musy satanské; jiné mysterium nazval „Heaven and earth“ (nebesa a země), uživ s něm látky podobné, jako Moore ve své básni „The loves of the angels“ (lásky andělův). R. 1822. Byron v Pise psal „The deformed transformed“ (přetvořený netvorec), pěknou satiru „Vision of judgement“ (vidění soudu) a sbásnil v dvacíti osmi dnech méně cennou tragoedii „Werner“.  V Janově meškaje, složil báseň politického „The age od bronze“ (věk kovový) a krásnou poetickou povídku „The island“ (ostrov).

Poslední báseň Byronem psána v Missolunghi roku 1824. v měsíci lednu či únoru. Toť nesmrtelného pěvce labutí zpěv, v němž, jakoby tušil konec svůj, volá: „Tis time this heart should be unmoved“ - je čas, by srdce toho tlouci přestalo...