Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dajan Bajanovič Murzin - jeden z posledních rozhovorů

9. 5. 2012

Hrdina Velké vlastenecké války Dajan Murzin: "Byl jsem Hitlerovým osobním nepřítelem"

"Černý generál" se dožívá 90. let

 

 Darja Petrova

 Dajan Bajanovič Murzin - 90 letKolegové mu říkali Jurij Vasiljevič, Hitler jej označoval za svého osobního nepřítele. Mluví se o jeho podílu na zajetí legendárního Müllera (velitele 16. tankové divize generálmajora Dietricha von Müllera - pozn. TH) i generála Vlasova. Jeho jméno je tak pokryto legendami, že je už těžké rozlišit co je pravda a co mýtus. I článek v encyklopedii, kterou mi Dajan Murzin ukazuje, začíná chybou: "Narodil se 12. prosince 1921".
  
20. ledna se slavný "Černý generál" dožívá 90. let. Po bytě se pohybuje jen ztěžka, těžko si vybavuje jména měst ba i zemí v nichž musel bojovat (vždyť jich bylo tolik!),               - stále si vypomáhá textem encyklopedie. Někdy to vypadá, jako by byl sám udiven: "Tohle jsem byl já?"

 

O VÁLCE JSME SE DOZVĚDĚLI S PŘEDSTIHEM

 

Původně byl Dajan Bajanovič obyčejným venkovským učitelem ve vsi Staryje Balykly. Školu vystudoval s vyznamenáním - a zůstal v ní učit. Murzinova učitelská kariéra však byla opravdu krátká - pouhý jeden rok. Přítel vrátivší se z armády mu navrhl, aby se přihlásili na finskou frontu. Tak se objevili na komisi v Kušnarenkovu.

 
- Mráz byl! Mínus 55 stupňů! Ale my dorazili! Lidový komisař pro vzdělávání ani nechtěl věřit, že jsme mohli v takovém počasí dojet. Zjistil, že je mi teprve 17 let, zažádal, aby mne zařadili na školu bez všech potřebných kontrol a také zákon porušil - připsal mi onen chybějící rok, aby mne přijali. Za tři čtyři dny polovina studentů odpadla a my ostatní se vypravili do Leningradu. Odtud do Pobaltí na roční školení. Po deseti a půl měsících přípravky nás odvezli na hranici s Německem. O válce jsme se dozvěděli za několik dní - němečtí přeběhlíci nás varovali. Bylo tomu těžké uvěřit, ale už 22. června jsme na obloze spatřili první německé letouny... 

 

- Byl jste raněn?

- Pětkrát! - s hrdostí v hlase říká Dajan Bajanovič. - Poprvé mne ranili už čtyři dny po začátku války. Dva dny jsem ležel v lese než mne kolem jedoucí lotyšský mlékař nalezl a dopravil do nemocnice. Po 15 dnech jsme z ní s přítelem z Tatarstánu úspěšně utekli a dva týdny se pokoušeli dostat do Běloruska, kde jsem zůstal až do dalšího zranění. 

 

"ZA MOU HLAVU NĚMCI NABÍZELI DVA MILIONY MAREK"
 
- V roce 1944 nás vysadili v Československu s cílem organizovat zdejší partyzánské hnutí. Nejprve jsem byl náčelníkem štábu a poté i velitelem mezinárodní partyzánské brigády Jana Žižky. Pod mám velením sloužili Rusové, Češi, Slováci, Poláci, Angličané, Italové, Maďaři, Rumuni a také Američané. Byli u nás i Němci - komunisté.

 - Jakým jazykem jste jim velel?

- Většinou německy -  němčinu jsem ovládal dobře. Na škole v Pobaltí nás skvěle připravili. Ale mluvím také česky.

-  A proč vám říkali "Černý generál"?

Dajan Bajanovič Murzin - 25 let (krátce po válce)- To kvůli mému vousu! Vždyť v roce 1944 mi bylo teprve 23 let - v brigádě pode mnou sloužilo přes tisíc lidí a polovina z nich měla víc než čtyřicet. V Moskvě mi poradili: jestli chceš vypadat důležitěji, nech si narůst bradu. Nosil jsem ji půl roku. Když jsem se, po válce, oholil, moji vojáci byli celí překvapení: "Ted se ukázalo, že jsi ještě úplné dítě!"

 

- A proč "generál"? Přeci jste neměl generálskou hodnost.

 

- Před Führerem dlouho tajili, že na československém území operuje partyzánský oddíl. Až se jednou chtěl vypravit z Prahy do Rumunska a přikázal připravit svůj obrněný vlak. Odpověděli mu: "Není to možné". Hitler se rozhořčil: "Proč?" No, nedalo se nic dělat, bylo třeba přiznat, že pohybovat se po onom teritoriu je příliš nebezpečné. Stejně se ale Vůdci báli říci, že velitelem brigády je obyčejný major. Tak Führerovi přišla tato informace: "Ruské armádě velí Gruzínec Jurij Murzin v hodnosti generála". 
 
- Tak jste se stal Führerovým osobním nepřítelem?
 
- Ano, přikázal zneškodnit naši brigádu a na mou hlavu vypsal odměnu - dva miliony marek.

 

- A proč "Gruzínec Jurij"?

 

- Gruzínec kvůli té mé černé bradě. A "Jurij" protože nebylo dost dobře možné, aby se někdo v ruské armádě jmenoval nerusky. Tak jsem byl "Jurijem Vasiljevičem". Mimochodem, i žena mi ještě dlouho po válce říkala Juriji.

 

"ŽENA MI SPADLA NA HLAVU!"  

 

- A s manželkou jste se také seznámili za války?

- Ano. Ona mi doslovně spadla na hlavu! Radistka a překladatelka Naďa Eruková z Běloruska byla zpočátku v našem oddíle. Dvojici radistek nejprve vysadili v Československu, poté plánovali jejich přesun do Německa, ale Němci sestřelili jejich letadlo. Všichni v něm zahynuli, kromě Nadi. Než jsme ji našli, ležela čtyři dny ležela v lese, fašistům přímo pod nosem. Já ji vyléčil a sloužil s ní až do konce války. Potom, už po válce, jsme se v Kyjevě vzali.

 

- A, říká se, že jste zajal Müllera. Toho, kterého známe ze "Sedmnácti zastavení jara" (sovětský seriál z roku 1973. Poměrně solidní, máte-li rádi superagenty typu Jamese Bonda - pozn. TH). A generála Vlasova?

- Müllera? - Dajan Bajanovič svraští čelo. - No, Müllera...zajal.
 
Je patrné, že "Černý generál" nemá náladu mluvit na toto téma. Nesdílí mé nadšení: my jsme viděli tyto lidi jen ve filmech nebo o nich četli v knihách (v originále - v učebnicích - pozn. TH): pro Murzina to byli nepřátelé, stejní jako ti ostatní. Kolik asi zajal německých generálů?

LEONIN ILJI BREŽNĚV: "TAK TY JSI "ČERNÝ GENERÁL"!"
 

- V květnu 1945 (v originále chybně 1944 - pozn. TH) přijeli do Československa generál Krylo a plukovník Brežněv. Brežněv tehdy celé brigádě poděkoval a mně řekl: "Tak ty jsi ten "Černý generál"!" Podruhé jsme se s Leonidem Iljičem setkali až v roce 1969. Tehdy mne československé velvyslanectví pozvalo na banket. Přišel ke mně Brežněv: "Ty jsi Murzin!" Odpověděl jsem: "Ano". Začal se tázat kde pracuji, kde žiji a velmi se divil: "Ty jsi na prokuratuře v Ufě? Měl bys být tady, hned dám příkaz, aby tě přeložili do Moskvy!" A obrátil se ke Kosyginovi (Kosygin Alexej Nikolajevič - předseda Rady ministrů (vlády), mj. odpůrce unáhleného vojenského zásahu v Československu - pozn. TH): "Alexi, vypijeme si na zdraví mého válečného přítele!"

- A proč jste tedy nezůstal v Moskvě?
  
- Odmítnul jsem. Měl jsem starost o rodiče: v rodině nás bylo deset synů, šest šlo na frontu a vrátili se jen dva. Tak když jsem v roce 1939 z domu utekl, po válce jsem se vrátil. A to ne hned. Půl roku jsem ještě pracoval v Kyjevě.
 
Tehdy na té recepci na velvyslanectví, Brežněv se divil, proč ještě nemá Dajan Murzin řád Hrdina Sovětského svazu a žádal Kosygina, aby se v této věci co nejdříve něco učinilo. Hvězdu Hrdiny Murzinovi stejně nakonec nedali. On si z toho však mnoho nedělá, významnější je pro něj fakt, že po všechny ta léta nosí titul Hrdina ČSSR.
A nejdůležitějším vyznamenáním veterána je vítězství.

 

- Kolikrát jste byl v Československu?

- Po válce 22 krát. Navštívil jsem všechny města Česka i Slovenska. V 16 z nich jsem čestným občanem. 

 

- Však i ulici po vás v jednom českém městě pojmenovali (pojmenovali a přejmenovali - nynější Dlouhá ulice ve Zlíně - pozn. TH). Byl jste se na ni podívat?  

 

- Ale? - Dajan Bajanovič rozhodil rukama.

 
Na věšáku tiše cinká uniforma s medailemi. Je jich tak mnoho, že další se musí připínat na rukáv. Na červené stužce visí ta nedůležitější - hvězda Hrdiny Československa.

- A tady jsou naše řády: jeden, dva, tři... - Murzin je začne počítat, ale počty se mu matou...

 

- Kolik jich je?

 - 86!

 

Jeho Naďa zemřela před 17 lety.

 
- Řekla mi: "Milovala jsem tě, a nechtěla bych, aby ses znovu oženil". Tak jsem se víc neoženil.
 
- Jak se o všechno zvládnete postarat? - podívám se kolem: ve velké kuchyni je všude čisto.

- Vnučka mi pomáhá.

 

Bytem se line lehká vůně čerstvých květin: napočítala jsem osm kytic. všechny byly darovány "Černému generálu" k jubileu. Květinová vůně a zelená ťubetějka (vyšívaná čepička ze střední Asie – pozn. TH) se příliš neshodují s představou člověka, který kdysi držel v pohotovosti německou armádu. Hostí mne koňakem a ptá se na rodinu. Jen pevný pohled a uniforma visící na chodbě mi připomínají, s kým jsem se tu dnes vlastně setkala... 

 


 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA