Jdi na obsah Jdi na menu
 


K počátkům turistiky na Vsacku

3. 12. 2012

 

Cábské jezírkoTakový Valach tráví většinu života na horách. Na horách jsou louky, které je třeba posekat. Na horách je dřevo, kterým je možno zatopit. Na horách rostou hřiby, které je možno nacpat do polívčičky. Na horách rostou borůvky, které jsou znamenitou náplní knedlíků. Na horách žijí zajíci, které je možno ilegálně ulovit a strčit pod kabát. Na horách se pasou sousedovy ovce, které je možno nenápadně podojit. Na horách žijí medvědi, kteří nás nenutí mýt si nohy. Život takový je poklidný a prostý. Jakmile se někde objeví prostý člověk, vyrojí se kol něj desítky aktivistů, jež netouží po ničem jiném, než povznésti jej na kulturní úroveň okolního světa a dát jeho existenci ušlechtilejší náplň. A tak i na Vsetíně vzniká osvětový spolek Snaha. Poté, co Občanská záložna kupuje Prostřední šenk, umožňuje tento využívat k činnostem povznášejícím ducha spoluobčanů. Konají se zde plesy, koncerty a burzy křiváků. V duchu kalokagathie, souladu ducha s tělem, snaží se naši dobrodinci nejen o vnášení kultury do života sprostého lidu, ale též o zocelování jeho těl. I začínají přesvědčovat Valacha, nechť zakoupí si pumpky, koženou obuv s vibramovou podrážkou a tuží se a zdraví upevňuje prostřednictvím organizované turistiky. Valach neví co jsou pumpky. Valach zná sukovici. Té se chopí a žene nebohého funkcionáře směr Dušná. Když dobře vytrénovaný pronásledovaný padne na okraji Jasénky na zem, po dechu lapaje, Valach odkráčí směr vrch Papradný, oslavit vítězství se svým oblíbeným medvědem. Doby se mění. Medvědy nám vystříleli. Vystříleli vlky, vystříleli rysy. Nemajíc velké šelmy, vymlátili i zajíce. Sousedovy ovce hlídá tááákhle velký čokl. Valach sedí doma, nudí se a pustne. V době této neblahé, založen je na Vsetíně odbor Klubu československých turistů. Už následující jaro je označkováno na 240 km turistických tras. Zlé jazyky si nedovedou odpustit uštěpačnou poznámku. Měl-li odbor 178 členů, značí to, že průměrný vsetínský turista ušel a označkoval 1,35 km. Tak tomu není. Je prokázáno, že nejméně 12 osob nemohlo se značkovací akce zúčastnit. Brzy dostává se do čela odboru agilní Karel Puszkailer. Za jeho panování daří se vybudovat chatu na Cábu, rozhlednu, skokanský můstek a otevřít letní noclehárnu na Dolní škole. Trudná doba prvorepubliková. Zbědované školy musely si přivydělávat tak nedůstojným způsobem. Tradici tuto převzali komunisté. Není tomu ostatně tak dávno, kdy bylo možno takto přenocovat prakticky v každé vesnické tělocvičně. Kompetentní osoba, zpravidla školník, přidělila turistovi žíněnku, vyinkasovala nějaké drobné, upozornila na zákaz kouření, souložení v šatnách, běhání po chodbách a používání bradel. Milá paní školnice mnohdy vyhladovělému cestovateli podstrčila kus bábovky. Jaké štěstí, že ve společnosti demokratické, vzdělávací ústavy štědře zabezpečeny jsou státem a nemusí již trpět upocené vandráky ve svých zdech. Krom Dolní školy bylo možno složiti tělo své po celodenním pochodu na Cábu. Na Cábu jsou čtyři pokoje, dvě společné ložnice a jídelna. Ve stejné době buduje Klub československý turistů i další zařízení. Kasárna, Kohútka, Portáš. V době páně Puszkailera, byl považován nedostatek nocleháren a útulen za hlavní překážku rozvoje turistiky v regionu. Staví se, staví a staví. Aktivity toto jsou navíc podporovány státem. Minimálně morálně. Na otevření chaty na Vsackém Cábu přijíždějí i zástupci ministerstva obchodu. Co na tom, že v budově není ani vodovod a o stavebně odděleném místě pro skladování mrkve nemůže být ani řeč? Mohli bychom, ostatně něco víc čekat od státu, jehož hlavou je president, jež nechal střílet do dělníka? Dnes je vše, naštěstí, již jiné. Osvícení úředníci uvědomují si, že turista, jež musí chodit na kadibudku a nosit si vodu ve škopku ze studánky, bude mít újmu na těle i duchu a svými moudrými normami a nařízeními pečují o blaho občanů. I sami chataři jdou s dobou. Pořídí-li si soused saunu, musím mít saunu a solárium. Má-li soused saunu a solárium, začnu hloubit bazén. Připojení k internetu zdarma je samozřejmostí. Konkurenční boj je konkurenční boj. Marketing je marketing. Nemá-li mne rozdrtit nelítostná ruka trhu, musím přijít s něčím originálním. Bohužel, je v našich horách ještě dost zřícených hradů, bývalých lomů, seníků a paloučků kam zašívají se nepřizpůsobiví baťůžkáři a způsobují tím společnosti nemalé ekonomické škody. Což as řekl by Karel Puszkailerů na dnešní podobu oněch kdys tak nehostinných útulen? Jistě uznale hlavou pokýval by a odjel na lacinou dovolenou do Tuniska. Vloni vyprávěl jsem na těchto stránkách o existenci rozhledny na vrcholu cábském. Mnozí kroutili hlavou. A dle mého popisu k jejím zbytkům netrefil as nikdo. Letos bylo na pořadu vyprávění o skokanském můstku. Informace je však možno nalézti na tabulích nové naučné stezky tudy vedoucí. Kdoví proč pojmenované po panu Baťovi. Patrně v duchu prohlubování národních tradic. My už lezeme do zadku i mrtvým továrníkům. Baťovci přišli a koupili si zdejší lesy. Tím se proslavili natolik, že i naučné stezky po nich pojmenováváme. Jsem zvědav, zdali ve Zlíně nazvou trasu spojující nejvýznamnější památky architektonické např. Naučná stezka Karla Puszkailera. Vsacký Cáb dosud patří k nejoblíbenějším cílům nedělních výletů. Ač rozhled z něj již nestojí za nic. Hřebenovka na Soláň a dále k Makovskému průsmyku je jednou z nejfrekventovanějších tras oblasti. Nevím, zdali je tomu tak díky panu Baťovi. „Otec turistiky na Valašsku“ se musí spokojit se zmínkou na informační ceduli. A pamětní deskou na hotelu Magistr. Někde jest možno se dočísti, že od roku 1995 vede ze Vsetína k Cábu na jeho počest pojmenovaná „Puszkailerova cesta“. Blbost. Tato tudy vede od nepaměti. Snad si ji i sám vyznačkoval. Má-li trasa nějaký název, bývá tato skutečnost zmiňována na rozcestnících. Nevšiml jsem si, že by tomu tak bylo v tomto případě. Nu: Navštivte a poznejte Vsacko! Nebudete zklamáni!

Doprovodné obrázky z rezervací v okolí Cábu a Cábské jezírko zachycující je možno shlédnout zde...

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA