Kobylanka lovců sobů
Když už vypravili jsme se ze země Valachů do oblasti Moravské brány a shlédli hrad Svrčov, netřeba ihned zpět domů prchati. Kraj je zde pohostinný a lidé milí. Někdy. Někde. Někteří. Zmiňovat se o NPR Hůrka patrně nemá valného smyslu. Je zde velká díra do země, jež Hranickou propastí se zove. Hranická propast je nejhlubší propast ve střední Evropě. Takže ji zná každé malé dítko. Minimálně do příští zeměpisné písemky. Nedaleko hradu Svrčova je vyhlídka sv. Jana. Název dle barokní sochy sv. Jana z roku 1708, stvořené ke cti a slávě světce F. Grossem a K. Sprindlerem. Původně stála v Hranicích na náměstí. Pak začala připadat zdejším měšťanům příliš obyčejná a v roce 1770 šoupli ji na skálu nad řeku Bečvu. Socha pokryta je hnědobílým nátěrem. Nevím, kunsthistorické školy nemám, estetiku, coby obor, jsem též nestudoval, však nepřipadá mi, že by jí nějak zvlášť prospěl. Vysvětlení je dvojí. A) zmínění umělci byli moulové a nezbylo než jejich výtvor maskovat barvami. Nebo b) moulové jsou (byli) ti, jež toto provedli. I pověstný kosočtvereček s čárkou by působil příjemnějším, duchaplnějším a duchovnějším dojmem. Povinný odskok k Janovi byl učiněn. A vrhněmež se na Kobylanku. Či spíše Kobylanky. Velkou a Malou. Stačí postupovat z rozcestí před hradem po zelené turistické značce. Kobylanky, stejně jako Hůrka, mají status přírodní rezervace. Sic ne národní, však přece rezervace. Turistická trasa vede po okraji Velké. Kdo přečte si informační ceduli zví, že mezi Hůrkou a Velkou Kobylankou objeveno bylo sídliště lovců mamutů. Nechci vypadat jako kverulant, však sídliště lovců mamutů zde objeveno nebylo. Ani náhodou. Kopčem bydlel na Předmostí. To víme z literatury. S tím nic neudělá ni nejnadšenější regionální patriot. Sem by mohl jezdit leda tak na letní byt. Což je nepravděpodobné. Po lufťácích zůstává na místě jejich pobytu hromada odpadků. A ty tu nejsou. Mezi Kobylankou a Hůrkou sídlili lovci sobů. Mamuty nelovili. Mamut se v jejich době dostal do evropské červené knihy kriticky ohrožených druhů. Lovci sobů neboli magdalénci sem přišli ze západu coby vyslanci poslední velké evropské paleolitické civilizace. A to před 15.000 – 13.000 lety. Dobu tuto nepamatuji již ani já. Magdalénci byli velkými umělci. Na západě stvořili nádherná a monumentální díla. Kdo by ostatně neznal Altamiru. O té slyšel snad každý. Kdo ne, podívá se na internet. Ale kroutím hlavou. Když přišli na Moravu, sklaplo jim. Česká republika není múzám vstřícná. Občas někdo něco stydlivě vyryl na kámen nebo kost, rozhlédl se a polekaně své dílo ukryl. Aby ho tak spatřil obecní náčelník! Hranice jsou však oblastí specifickou v jiném směru. Lovci sobů zde žili pod širým nebem. Jinak se nakvartýrovávali do jeskyň. Zejména v Moravském krasu. Asi tam však stejně nebydlili. Spíš zde bušili do kamenů a občas se před deštěm skryli. Jeskyně je ideálním příbytkem z pohledu člověka počítačového věku. Ostatní ví, že v jeskyni je i v létě pěkná kosa. Kdo ji chce vytopit, udusí se kouřem. Není-li ve stropě nějaký přirozený otvor. Je-li ve stropě přirozený otvor, táhne mu na zadek. V jeskyni je vlhko. Nejednou vám kape voda přímo na čumák. Regma je regma. Tady jsou aspoň za rohem lázně. A v jeskyni je tma. Kdo nemá baterku, frňák si několikrát narazí. Jeskyně může sloužit jako přirozený kryt. Člověku i medvědu. A taky jako přirozená past. Taktéž oběma. Nasratý medvěd dovede v jeskyni přeplněné magdalénci udělat pěkný bugr. Jeskyni proto dlouhodobě obývají jen poustevníci a jiní zarytí masochisté. Lépe je spáti před ní. Na poli. Jako zde. Je-li čerstvě pooráno, nejeden kamenný a kostěný nástroj je možno najít. Kamenné jsou dosti malé a jen obtížně si jich člověk všimne. Kostěné vypadají jako kus větve a jen obtížně si jich člověk všimne. Kdo si všimne má jich za půlden krabici od bot. Jen zbývá vyřešit otázku, kdy zdejší rolníci vlastně ořou. Naposledy spatřil jsem tento jev v roce 2004. A furt tam něco roste. Hold, k úrodné Hané se blížíme.
Ostatně nejsou to první družstevníci, jež se zde usadili. I to je na ceduli napsáno. Češtinou ještě archaičtější, než jakou vládnu já. Dnes se dávno neříká volutová keramika anóbrž lineární. Podle čárek, jimiž ji zdobili. I tito zde působí docela ufounsky. Zemědělci se usazují na úrodnějších půdách. Zejména v dobách kdy si na cestu k nejbližším sousedům musí brát jídlo na tři dny. Na Hranicko moc nezavítali. Ani celkově do přerovského okresu. Více se jim líbilo na jihu. Že by na zdejších vápnitých spraších víno pěstovali???