Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obchůzky Lucek

19. 12. 2011

Lucky v HovězíLucie noci upije, ale dne nepřidá. Říká se to. V celé Evropě. Pranostiky vskutku kdys platily. V tomto případě od 6. století. Někdy v této době si moudří mužové povšimli spojitosti jména Lucie s latinským termínem označujícím světlo (lux). A neb Lucky někdy svátek mít musí, přiřadili jej ke dni zimního slunovratu. Naši předkové rádi slavili. Slunovraty, rovnodennosti a jiné astronomické výmysly. Korunovace, císařské svatby, porážku u Lipan, vítězství u Lipan a další státní svátky. Neb však vesměs negramotní, data svých vlastních narozenin si zapsati nemohli. Není psáno, není dáno. Kdo si má takové ptákoviny pořád pamatovat. A proto církev vynalezla jmeniny. Každý buran tak dostal svého svatého patrona a mohl mu být vděčný za ochranu. A donést mu něco másla, vajec, mléka. Na přilepšenou. Nechť se ten sv. Joséfek v nebi dobře má. Lucinky tedy putovaly do kostelíčka v den zimního slunovratu. Až do roku 1582. V osudném čase seděl na stolci sv. Petra Řehoř III. Papež vskutku osvícený. Zakládá školy, podporuje vzdělanost, kulturu, umění, pořádá Bartolomějskou noc a reformuje starý juliánský kalendář. Tímto aktem definitivně získal věhlas mudrce a uvedl do zmatku pravoslavnou matičku Rus. Však nic není dokonalé. Data posunul, jména nikoli. Tak radikální zase nebyl. Papežové bývají zpravidla páni usedlejší. Příliš revoluční činy se jim příčí. A koneckonců měl tolik práce. Hlavně v inkriminovaném roce. Bylo třeba uspořádati slavnost u příležitosti desátého výročí hugenostské akce. Kdo by si lámal hlavu přesunováním jmen v kalendáři. Od té doby se Lucie slaví 13. prosince. Slunovrat nastává kolem 21. Někdy o den dříve, někdy později. Ani na ty planety už není spolehnutí. Řekněme tedy, že někdy kolem Vánoc. Pěkný zmatek. Pravoslavní raději Vánoce zrušili a juchají až na Nový rok. Jistota je jistota. Aby nedošlo k nějaké mýlce. My nejsme takoví šťourové. Detaily se nezabýváme. Kdo by si dnes pamatoval data nějakých slunovratů?

Lucie je každopádně svátkem prastarým. V našem prostředí se v tento den konají obchůzky Lucek. spíše konaly. V otázc zániku lidových tradic nejsme daleko za vyspělejší Evropou. A neb je oslava slunovratu data pradávného, staly se tyto obchůzky vskutku lidovou tradicí. Někde se udržující dodnes. Neb se jedná o tradici vslutku lidovou, je pro ni charakteristická značná lokální variabilita. Jediným společným znakem je bílý oděv a (většinou) bílá tvář. Ženy jsou marnivé a rády se strojí napříč etnickými skupinami. Která by vynechala možnost pobíhat po dědině v prostěradle, zamoučenou čuničkou a ještě přitom moci škádlit osoby pohlaví mužského? Překvapivě se bílý šat udržel i na moravských Kopanicích, kde muži své drahé polovičky raději nikam nepustili a obchůzku obstarali sami. Na Kyjovsku a Zlínsku mohly roby pobíhat volně. S obrovskými zuby vyrobenými z řepy. S těmi se tuze těžko mluvilo. Nechť klidně tropí vylomeniny, však ať u toho, proboha, aspoň nežvaní. Lucky jsou ostatně mlčenlivé. Pokud cítí potřebu pronésti něco významného, omezí se na ťu-ťu-ťu. Ohnivější Maďarky napodobují slepičí kvokání. Visko (Volksbrauch der Ungarn, Budapest 1932, str. 142.) v tomto projevu shledává pozůstaky plodnostních rituálů. Ostantně řada lidových projevů se vskutku točila kol plodnosti a erotiky. Ve Valachovicích krom síní ometaly Lucky i tváře a rozporky mužů. Možná ještě ometají. Musím to zjistit. Jiskra je zvídavá. Ať se poznání pohne trochu kupředu. Krom toho činily nejrůznější žerty. Bigótnější sběratelé lidové slovesnosti odsud prchávali jako čert před křížem. Vtipné Lucie jsou však výjimkou. Jinak se nejedná o zvláště veselé nadpřirozené bytosti. Spíše vyvolává děs a hrůzu. Jak už je v době adventní zvykem. Nejsou však žádnými z řetězu puštěnými divými ženami. Nad člověkem ohrnují nos. Jak mohou s takovýmto materiálem vůbec pracovat. Člověk není Homo sapiens, ale chátra, s níž se chtě, nechtě musí jednou ročně zaobírat. Lucky sebou tahají spousty krámů. U nás husí peroutky. A těmi zametají světnice. Na Kyjovsku srpy, kosy a brousky. Brousí je a pochechtávají se. Tam, kde jim nebyly kosy, z bezpečnostních důvodů, propůjčeny, mají aspoň nůžky. Stojí, brousí nůžky, sem tam si střihnou, sem tam zapíchají. Na Slovácku je jejich mobiliář celkově dosti bohat. Košík s vařečkami. Mlátila jimi přes prsty špatné přadleny. Proto jedna vařecha nestačila. Nebo pazdeřím. Dětem hrozily, že budou-li zlobit vykuchají je a vycpou přineseným materiálem. Jak mohly vyjádřit tak složitou myšlenku pomocí slabiky “ťu” je záhadou. Někde sebou tahají hrotek k dojení. Třeba na Zlínsku. V Čechách, na Prachaticku, cep. Husitská tradice je husitská tradice. Na středním Povltaví hůl s ježčí kůží. Musím vybádat, kterak se k tomu staví místní hygienici. Celkově se jedná o poměrně násilnickou a nesnášenlivou bytost...
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA