Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pavel Dvořák - Stopy dávnej minulosti

12. 11. 2012

Velkým problémem každého cykločundráka je minimum informací o jím projetých místech. V zásadě to zase tak nevadí. Člověk, jež po třech hodinách vytlačí plně naložený velociped na vrchol šíleného krpálu, svalí se spořádaně na kousek trávníku za příkopem, děkuje bohům za přežití, laje odpovědným činitelům, jež nepostavili silnici v údolí nalevo se vinoucím a modlí se, aby onen krtinec na který sebou prásknul, byl skutečně jen krtincem. Zpravidla marně. Jak se daná hora jmenuje mu může být naprosto ukradené. Průšvih nastává v okamžiku, kdy zatouží podělit se o zážitky z cest se svými bližními. V tom okamžiku už vrchol nějaký název mít musí. Tvrzení, kterak třikráte po sobě bravurně vyjel na Lomnický štít, působí nedůvěryhodně. Kde patřičné údaje zjistit? Na internetu. Internet je potížistické médium. Co potřebujete vám neřekne. Zato zahrne zvědavce hromadou dalších dat. Vrátiv se z cesty do starověkého Chersonésu, pátrám po drbech z oblasti pod Tatrami. Vyhledávač vyplivne obrázek nějakého fousatého strejdy. Snímků fousatých strejdů nalezneme v síti přehršel. Tento však má v ruce hrnec. Fousatí strejdové s hrncem jsou též záležitostí poměrně inflační. Toto však není obyčejný kastrol. Jedná se o hrnec otomanký. Pro neznalé. Otomanská kultura je jednou z nejúžasnějších v pravěkých dějinách Slovenska. Kéž by naše ženy a dívčiny nosily tak nádherné sukýnky ze skleněných korálků. Patriarchát je patriarchát. V patriarchátu si chlap dupne a žena musí vypadat hezky. Idylická doba, snad navrátí se někdy zpět... Což však nyní není podstatné. Vraťme se k internetu. Spatřím onu nádobu a zpozorním. Fousatých strejdů žonglujících s otomanskými hrnci opravdu moc není. A není to jen fotka. Celý film. A není to jen tak obyčejný strejda, ale Pavel Dvořák. Narodil se 1937 v Praze. Dlouho zde nepobyl. Snad ještě v kočárku se stěhuje na Slovensko. V Bratislavě vystuduje historii na Filosofické fakultě. A vrhá se do popularizačních vírů. Jejich výsledkem je i výše zmíněný film. Nejde jen o jeden, ale o celý cyklus – Stopy dávnej minulosti. Dosud je mi známo 56 dílů. Od neandrtálce po středověk. Shlédl jsem všechny. Krom jednoho. Stojí kostol v šírom poli. Ten se mi nikde vyšťourat nepodařilo. A byl jsem naň opravdu zvědav. Pojednává o kostele sv. Markéty Antiochijské v Kopčanech. Jediné dosud stojící velkomoravské stavbě. Třeba se ještě někde objeví. Seriál působí docela archaicky. Jak by taky ne, když první díl je přesně 20 let starý. A Pavel Dvořák také není roztančený žasnoucí architekt David Vávra. Některé závěry jsou diskutabilní. Vesměs ty, jež průměrný divák zapomíná nejdříve. Některé jsou více než diskutabilní. My Moravané jsme zvláštní národ. Založili jsme Velkou Moravu. Obrovský a mocný státní útvar. Náš král Svatopluk byl horkým kandidátem na post císařský. Přišli k nám Konstantin s Metodějem, donesouce písmo, jež dosud užívá značná část slovanstva. A co z toho máme? Ze západu nám tvrdí, že Velká Morava zase tak velká nebyla. Jednalo se o jeden z oněch bezvýznamných státečků vzniknuvších ze zmatků stěhování národů. Král Svatopluk vlastně žádným králem nebyl. Adept na císaře? Však i papež se mohl ve svých listech mýlit. A jak to vlastně bylo s těmi Věrozvěsty? Správný arcibiskup se označuje dle sídelního města svého arcibiskupství. Pražský, olomoucký atd. Metoděj byl arcibiskupem moravským a panonským. V tom bude nějaký háček. Čert ví, jak to s tím vaším Cyrilkem a Metúdkem vlastně bylo. Na východě o velikosti Velké Moravy nepochybují. Jen ty Moravany z ní nějak vyšoupli. Velká Morava byla prvním státem Slováků. Hlavní město Rastislavovo byl Děvín. To mám zato, že jsem vám fandil v hokeji. Každopádně jsou Stopy dávnej minulosti jedním z nejlepších seriálů, jež dosud měl jsem možnost shlédnout. I když pojem tento je značně relativní. Po Šumných městech se jedná o jediný cyklus, jež viděl jsem celý. Obvykle odpadávám po prvních třech minutách. Snad to bude tím, že u nás se nic podobného netočí. Jedním z mála mnou zaznamenaných pokusů jsou Štíty království českého o středověké hradní architektuře. Přes účast nejvýznamnějšího casteologa českého Tomáše Durdíka, působí zmíněný cyklus poněkud rozpačitě. Stopy dávnej minulosti mají pro našince celou řadu nevýhod. Pravěké kultury, o nichž se zde mluví, se na našem území mnohdy nevyskytovaly. Děje středověké působí zmateně. Všichni ti Gejzové, Bélové a Štěpánové na uherském trůnu. Čert aby se v nich vyznal. Geografický chaos. Nalézt, kde vlastně ležel kartuziánský klášter Skala útočišťa, byl problém na čtyři hodiny a tři rumy. Nebo naopak?  Nevzpomínám si. A to jsem dítko federace. Komu se však podaří najít na mapě Smolenice a vrch Molpír u nich ležící, jistě se tam bude chtít vypravit. Romantická krajina. Paráda. Neplatí jen pro Molpír, však pro prakticky všechny zde zmiňované místa. I pokud jsou člověku pravěké kastroly lhostejné, může se podívat a získat inspiraci k čundrům po Slovensku. A kdo by si chtěl získané znalosti rozšířit, nechť zadá do vyhledávače slovní spojení „Vydavateľstvo Rak“. Pavel Dvořák nejen točí perfektní filmy, však je také majitelem vydavatelství. I Stopy dávnej minulosti dočkaly se knižního vydání. Řádně rozšířené a aktualizované. Několik dílů – Slovensko v pravěku, Slovensko ve starověku atd. Ideální poměr mezi textem a obrázky. Což značí hodně textu i hodně ilustrací. Text zaujme jak znalce tak naprostého laika. Empiricky zjištěno, otestováno. Bohatá literatura. Výběrový rejstřík. Schematická mapka lokalit – jest možno si naplánovati výlet za hradisky Malých Karpat. A to vše, bratru, za cca 12 euro. Pokud dobře počítám 300 Kč za knihu. Není to málo. Náš knihkupec ji však odhadl na dvojnásobek. A to už nám Slováci začali dávat na prdel i v hokeji.  Asi si musíme zvykat... 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA