Kdo zadá si do kteréhokoliv internetového vyhledávače jméno Vlasta Fialová, čte: Vlasta Fialová byla brněnská herečka... No, dobrá. Zkusí to podruhé: Vlasta Fialová historička. A čte: Vlasta Fialová byla brněnská herečka...její historická role... Dobrá ještě jednou. Znalec akademických titulů vyzkouší: PhDr. Vlasta Fialová. Objeví se: PhDr. Jan Krutina..., bla, bla, bla, Vlasta Fialová byla brněnská herečka... Znalec internetu využije znaménka mínus. Vlasta Fialová –herečka. A seznámí se s Ivančinou kamarádkou Vlastou a její novou fialovou blůzičkou. Aspoň nějaká změna. Radostně odkaz odklikne, zklamaně zjistí, že Vlastičce je cca 12 let. Nic pro našince. Chytí se za hlavu a raději jme se stahovati Duka Nukema.
V pondělí 6. února 2012 uplynulo právě na chlup 40 let od smrti další Vlasty Fialové. Nevyznamenala se ničím zvláštním. Tj. nehrála ni v Divé Báře, ni Lucerně, ni seriálu My holky z Městečka a nedostala fialovou blůzu. Objevila tiskárnu Bible Kralické, husitský tábor u Nedakonic a vůbec páchala výstřednosti, nad nimiž, každý rozumný čtenář Blesku, kroutí nechápavě hlavou. Ať internetu nekřivdím. Nějaké informace zde přec jen možno najít. V síťovém undergroundu. Budiž. Zbývá to tedy na mě. Jenom vskutku velmi krátce. Ti jež si zde již něco přečetli vědí, že Vlasta Fialová se mj. zabývala i životem mého oblíbence, vůdce Valachů z počátku třicetileté války, Jana Adama z Víckova. Takže se právě pokouším zplichtit stránky věnované tomuto renesančnímu rytíři, v nichž část bude věnována osobě, kterážto jej znovuobjevila pro veřejnost.
Vlasta Fialová se narodila 5. června 1896 v Holešově, coby Vlastička Stratilová. Studovala na gymnáziu ve Valmezu, maturovala na gymplu v Holešove a vydala se na životní pouť učitelky. Její zájmy však nekončily hodinami vyšívání. Je možno je rozdělit do několika skupin.
1) Historie, etnografie a vlastivěda Valašska. Kdo si vyhledá články o jejím působení v odborných časopisech, s překvapením čte přímo zaklínací formuli: rodného Valašska. Ač nerad připravuji kraj svůj o slavnou rodačku, musím poznamenat, že Holešov na Valašsku skutečně neleží. Holešov postavili na Hané. V Holešově žijí Hanáci Zabečáci (Zabečváci). Holešovští se, samozřejmě, sami Zabečváky nenazývají. Označili je tak ostatní Hanáci. A jako ostatně mnohé podobné názvy, měl i tento nádech pejorativní. Ti opičáci žijící za Bečvou. Stejně tak označovali Holešovští obyvatele Hulína Zamoravčíky (opičáci žijící za Moravou) či Bystřice pod Hostýnem Podhoráci (opičáci žijící pod horami). Naši předci se s tím moc nepárali. Ale to jsme trochu odbočili. Vlasta Fialová dlouhou dobu rediguje (mnohdy sama) časopis Naše Valašsko. Díky ní se z tohoto periodika stává jeden z nejlepších, nejvýznamnějších a nejuznávanějších regionálních časopisů své doby. Samá nej. Uznávají to dokonce i Brňáci. Kdo by tomu dnes věřil. A to k nám tehdy patřilo ještě Slovensko a Podkarpatí. Bibliografie příspěvků do Našeho Valašska čítá přes 50 položek. To mi chvíli potrvá, než je všechny projdu. Vlasta Fialová dosud nemá ni sestavenou celkovou bibliografii. Tak jsem se tohoto úkolu chopil.
2) Druhou oblastí zájmu je období 17. století, zejména doby před i pobělohorské. O monografii o Janu Adamovi z Víckova jsem se již zmiňoval. Prošťourala však i všechny ostatní osoby a obsazení. Nekeše za Landeka, Lukrécii Nekšovnu, Bohunku z Víckova, Václava Bítovského z Bítova a píchla i do Albrechta z Valdštějna. Vskutku jen popíchla. Očividně nebudil její sympatie.
3) Třetí oblastí je studium husitství na Moravě. V roce 1952 byla pověřena založením historického oddělení Moravského zemského muzea. V té době jenom Moravského muzea. Oddělení zřízeno bylo. To ano. Vyskytly se jen dílčí potíže. Vlasta Fialová byla až do roku 1958 jeho vedoucím. A zároveň jediným pracovníkem. Být vedoucím bez podřízených má četné výhody. Žádný nezodpovědný podřízený člověku neposmolí práci jen proto, že chtěl v pátek dřív vypadnout. Má to i nevýhody. Onu práci musí takový vedoucí nakonec vykonat sám a v pátek se prostě dřív domů nedostane. Druhá potíž byla v nedostatku sbírkového materiálu. Absence sbírek je u muzejního oddělní docela velkým problémem. Tak začala dr. Fialová sbírky budovat. A zahájila výzkum husitského tábora u Nedakonic. Trochu přecenila význam lokality, ale něco zde přeci jen našla. Ostatně dnes už zase nejsou husiti v módě. Pokud by však někdo chtěl jet proti módním trendům, jest možno jej odkázat na článek Petra Žákovského: Zhodnocení kovových artefaktů z Nedakonic. S podtitulem Příspěvek k lokalizaci husitského Nového Tábora. Je k přečtení i na internetu.
4) Čtvrtou a nejvýznamnější oblastí zájmu byl výzkum na tvrzi v Kralicích. A s tím související objevení tajné tiskárny Bible kralické. Na místě je nyní památník. Možno navštívit. Jistě hezký. Já tam nebyl. Prozatím. Tímto vešla dr. Vlasta Fialová do dějin. Celoevropských. Zejména objev více než 4000 literek. Evropský unikát. Povídání o Mařence Ševčíkové mohlo vzbudit zájem snad jen na Valašsku. Mohlo. Nemuselo. Jan Adam z Víckova byl rebel. A ještě k tomu poražený rebel. Nebrat. Zájem mohl vzbudit na východní Moravě. Husiti byli obrazoborci. A ještě k tomu je ona lokalizace Nového Tábora patrně mylná. Zájem mohli vzbudit maximálně v Čechách. Ale tiskárna bible Kralické, toť něco jiného. Zájem projevuje i Gutenbergova nadace. Vlasta Fialová se dostala do Holandska. V Naardenu prezentovala kralický výzkum nejen v tamním Muzeu Komanského, ale též na radnici. V Zeistu ocitla se v holandském centru Moravských bratří, v Hilversumu otevírala Komenského školu. Všude je stále vzpomínána. A nejen pamětníky. My nežijeme v Holandsku. Žijeme na Moravě. V ČR. A zde jsem si patrně vzpomněl jediný. Snad jen škoda, že ty Kralice neleží někde pod Cábem...