Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sorela

28. 1. 2013

 

 Řekne-li se socialistický realismus v architektuře, lidé se začínají chovati jako psi. A psi jako lidé. Někteří dokonce štěkají a koušou. Pod tímto pojmem představíme si co? Panelák. Panelák je obludné betonové monstrum, jen tak pohozené na, zpravidla, nejnevhodnějším místě. Panelák volně ložený uprostřed náměstí zove se radnice. Panelák obdařený příšerným křiklavým pastelovým nátěrem nazýván je revitaRožnov-Záhumení (ulice Boženy Němcové)lizovaným obytným domem. Panelák se socialistickým realismem nemá nic společného. Panelák je panelák. Panelák vzniká poté, co, po Nikitově kritice, zodpovědní činitelé počali se káti na zbytečně prohýřenými prostředky, odprosili Le Corbusiera a začali stavět domy i sídliště moderně. Socialistický realismus měl krátký život. Možno jej ohraničit 50. lety 20. století. Socialistický realismus v architektuře měl život krátký a těžký. Kterak je možno domem vyjádřit utrpení havíře za kapitalismu a jeho radostný život v novém spravedlivém zřízení? Architekt je v kýblu. Architekt může uznat, že není umělcem, oběsit se či ze zoufalství začít studovat Lenina. Lenin dí – pracující člověk jest zdrojem bohatství společnosti. Pracující člověk pracuje. Má-li dobře pracovat, musí dobře bydlet. Jen spokojený a dokonale odpočinutý dělník dokáže se usmívat. A trhat normy. Má-li být spokojený a odpočatý, musí mu společnost poskytnout odpovídající zázemí. Architekt strne. Byl-li snad i Baťa komunista? Abychom nešlápli vedle! I architekt opatrně, velmi opatrně, odloží Lenina a jme se píditi po teoriích ideálního urbanismu a architektury. Od starověku po funkcionalismus. Funkcionalisté rádi řešili otázky chronického nedostatku finančně dostupného bydlení. Jen pro výstavbu ředitelských vil, bank, sokoloven a bytů úřednických, jim na takové prkotiny mnoho času nezbylo. Zavrhují předválečnou avantgardu. Na radu obávaných sovětských poradců. V sovětském svazu rozvíjejí socialismus přeci jen o něco déle. Teige ještě může žblebtat o kolektivních domech a minimálních bytech. My Sověti je postavili. A zakázali. Nějak se nám v nich věšeli nájemníci. Baťův koncept individuálního bydlení už je lepší. Jen jaksi prostorově a finančně náročný. Toho si ostatně už před válkou všimli i ve Zlíně. Dům má býti velikosti přiměřené. Jako ty v prvorepublikových dělnických kolonkách. Dvě či tři poschodí. Jakou chybu měly dělnické kolonie státu Masarykova a Benešova? Řadovou zástavbu. U řadové zástavby vzniká mezi domy anonymní prostor nikoho. Nevyužitý. Zbytečný. Nacpeme baráky do bloků. Mezi nimi pak vznikají dvory, dvorečky, parčíky plné zeleně. Na dvoře si chlapeček může hrát bez rizika převálcování kol jedoucím BMW. Otěcko po šichtě oddychovat ve stínu lípy. S otevřeným lahváčem. Mamča zde pověsí prádlo. Bez rizika jeho přemístění do tašek kol jdoucích ekonomicky slabších spoluobčanů. Stařečci vysedávají na slunných lavičkách těla vyhřívaje. Jen chudáci študáci stále musí randit za městem. Aspoň se projdou, parchanti jedni líní. Drobnou domácí zvěř zde možno vyvenčit. Uživatelé dvorku sebou nosili pytlík již době socialistické. I jejich dítko občas upadne na tvář. Dvůr tvoří intimní prostor obyvatelů domu. Vstoupí-li cizinec, odhrnují se záclony. Kol jdoucí vrhají podezíravé pohledy. Dědoušci na lavičkách tážou se, není-liž fotograf náhodou špionem. Je třeba chovati se obezřetně, usmívat se, neodhazovat slupky od banánů a nešlapat do pískoviště. Všichni se zde znají, život je družný a přátelský. Zákoutí tato jsou neuvěřitelně městotvorná. Stejně jako podloubí lemující hlavní třídy. V podloubích jsou obchůdky a služby. Soustružník má soustružit. Má-li řádně plnit náročné úkoly pětiletky, musí po práci relaxovat. Má-li soustružník cápat hodinu do Kauflandu pro 20 dkg gothaje a láhev rumu, mnoho si neodpočine. V podloubích postávají další soustružníci. S nimi může splknout o nových technologických postupech, úspěších svých brigád socialistické práce a provolávat slávu Sovětskému svazu. A kterak pak vypadá ideální socialistický dům? Rozhodně ne funkcionalisticky. „Dům se musí líbit všem. Narozdíl od uměleckého díla, které se nemusí líbit nikomu.“ Chumchalova vila ve Valmezu je jistě uměleckým dílem. Jak by ne. Navrhli ji samotní Šlapetové. Čestmír a Lubomír. Šlapetové nejsou jen tak někdo. Šlapetové jsou Šlapetové. A někteří lidé v ní vidí ošklivou bílou krychli s několika okny. Jsme sprosťáci. Nestyďme se za to. Ni Tomáši Baťovi se nechtělo žít v neomítnuté kostce. Funkcionalismus je chladný a neosobní. O praktičnosti rovné střechy na sever od Alp nemluvě. Funkcionalismus nerespektuje stavby historické. „Je-li nějaká věc moderní, pozná se nejlépe podle toho, hodí-li se do sousedství věcí starých.“ To se o mnoha obchoďácích mého oblíbeného pana továrníka říci nedá. Jak tedy stavět? Obraťmež se do minulosti. Gotika ne. Středověk byl, jak známo, temný. Baroko? Doba temna? Nikoli. Renesance. Renesance u nás trvala jen krátce a nestačila se zprofanovat. Socialistický realismus je tedy směrem historizujícím. Někdy socialistickým historismem zvaným. Domy jsou typizované, prefabrikované. Jak dosáhnouti historizujícího efektu? Výzdobou. Typická sgrafita. Domovní znamení nad vchody. Keramická výzdoba. Bosáž. Rustika. Portály vchodů. Témata? Rostlinná, zoomorfní, ornitomorfní. Nejčastěji. Velmi často též propagandistická – hrající si děti. Úsměvná – horník a slévač. Za první republiky se podobné náměty obvykle cpaly na spořitelny a radnice. Horník coby zdroj prosperity města. Slévač coby symbol práce. A jeho žena, odebírající mu mzdu, hotová ikona šetrnosti. No jo, tehdy to šlo. Slévač slévající na meziválečném peněžním ústavu je dílem uměleckým. Jeho kolega z 50. letech kýčem. To mi tedy, Vávra, vysvětli. Mimochodem, v Čechách nejednou byly coby vzor využity valašské výšivky. Jen ty srpy a kladiva jsou zřídkavé. Dlouze je třeba hledati. A mnohdy marně. Některým výzdoba tato se nepozdává. Jednoduchá, kýčovitá. Však čitelná. Dojedu-li do města cizího, radost pociťuji na kýčovitém náměstí, kde radnice je kýčovitě radniční, pošta kýčovitě poštovní, hotel kýčovitě hotelový, divadlo kýčovitě divadelní. Kde socha sv. Jana Nepomuckého vypadá jako sv. Jan Nepomucký. Chci-li spatřiti intelektuálně náročná díla jdu kam? Do galerie. V galerii mohu okounět a dumat nad skrytým významem červené elipsy v modrém obdélníku. Nevrážení do mne kočárky, nevstupuji v zamyšlení do silnice a nešlapu na venčící se jorkšíry. Ve městě očekávám jednoduchost a přehled oku lahodící. „Dům se musí líbit všem.“ Domy tyto se líbí většině. Krom několika kritiků architektury, učenců a uměleckých snobů. Jen mnohdy netuší, že postaveny byly v 50. letech. Obvykle cpou je do první republiky. Proč jinak by byty v nich patřily k nejdražším? Jen tak na okraj. Kdo autorem výše uvedených citátů je? Socialisticko-realistický Jiří Kroha? Nikoli. Adolf Loos. Bych nebyl chytán za slovíčko. Loos též prohlásil: „Nikdy jsem tím ale nemínil to, co puristé dohnali ad absurdum, že je potřeba ornament systematicky a důkladně odstranit. Pouze tam, kde zásluhou dobové podmíněnosti zmizel, už ho nelze znovu aplikovat.“ Tak snad ni to zpříjemnění strohé břízolitové fasády sgrafitem s liškou Bystrouškou nebude tak zavrženíhodné. A když jsme u Adolfa. Funkcionalisté rádi velkými okny propojují interiér s exteriérem. Loos naproti tomu preferuje okna malá, zaručující intimitu a soukromí. Při pohledu do životopisu měl podobné koníčky. A věnovat se hlazení něžné prdelky před výkladní skříní se mu též mnoho nezamlouvalo. A zde jest kořen malých oken v domech socialistického realismu. Skazky o moskevských tuhých zimách se objevily později...

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA