Tečovice a kostel sv. Jakuba Většího
Tak kdopak si vzpomene, kam směřovaly kroky mé o tomto čase v přechozím roce? Správně! Funívával jsem přes Syrákov. A nebude tomu ni letos jinak. Nejprve nakouknul jsem do Tečovic. A při té příležitosti se projel po krajském městě Zlíně. Moc jsem se tudy neblonckal. Pouze kolem Dřevnice po cyklostezce projel jsem cestou do výše zmíněných Tečovic. Značení cyklostezky je ideální. Již od Vizovic. Pro zlíňáky. Ostatním cesta potrvá o něco déle. Nezapomeňte před každou křižovatkou nakukovat do okolních keřů. Pravděpodobně zde naleznete ukazatel trasy. Ve Zlíně, mezi cca vlakovým nádražím a ulicí Cyklistickou, jej nenajdete vůbec. Je třeba se řídit intuicí. Přinejhorším skončíte na Jižních Svazích. Příznivci moderní architektury zaplesají. Ostaní setřou pot a pojedou zpět. Je to z kopečka. Cesta přes většinu města je v pohodě. Prostě se držíte Dřevnice.
Tečovice jsou jednou z nejstarších obcí na Zlínsku. První zmínka pochází z roku 1141 v listině biskupa olomouckého Jindřicha Zdíka. Kdo nezná, pohlédne do učebnic dějepisu.
Největší zajímavostí je zdejší kostel sv. Jakuba Většího. Ba, ba, toho, s jehož jménem je spojené proslulé poutní místo v Santiagu de Compostela. A slavná Svatojakubská pouť. Ještě nedávno vskutku móní záležitost. Nyní se snad vše vrací k normálu. V mnohých myslích je sv. Jakub považován za praotce baťůžkářů. Prostě se sbalil a se svou škeblí došel do Španělska. Skutečnost je trochu jiná. Jakub se vskutku něco nacestoval. Posmrtně. Nejprve z Jeruzaléma do palestinského kláštěra Raithu. Pak do Galicie. Kde byl zapomenut. Nejprve ihned po pohřbu. Po 800 letech si na něj Španělé vzpomněli. Aby ve věku racionality a lenosti zapomenuli podruhé. Po věku racionality a lenosti nastává věk komerční. A na něčem takovém se přeci jen dá něco vytřískat. Svatojakubská cesta se stává dědictvím UNESCO. A po řádné mediální prezentaci se sem vydávají kvanta poutníků. Věřících i nevěřích. Díky přítomnosti pohanů se ceny stávají nekřesťanskými. To jen tak na připomenutí. Svatojakubské zasvěcení není u nás příliš obvyklé. Kostel v Tečovicích je románský. Nebo raně gotický. Každý nechť si zvolí jemu příhodnější a milejší variantu. Z románského kostelíka mnoho nezůstalo. Z raně gotického již více. Vystavěn byl ve druhé polovině 13. století. Však na místě staršího svatostánku. Jako všechny ostatní stavby nebyl příliš odolná zubu času a živelným katastrofám. O sto let později vyhořel. Zdejší lid plakal. Vyhořelý kostel je třeba znovu vystavit. Majitel panství se ukáže jako skutečně zbožný člověk. A na rekonstrukci přispěje významnou částkou. Aby neutrpěl příliš velkou újmu, zvýší platby svých poddaných. Dnes však můžeme mluvit o velkém štěstí. Poddaní se ještě nenaučili remcat a tak si mohl dovolit jej nechat i vymalovat. Část maleb ze 14. století je zde možno obdivovat dodnes. Menší část. V roce 1968 byla značná část zničena zatékající vodou a odstaněna. V době normalizační byl pak zbytek pečlivě ošetřen a zrestaurován. Kdo se chce podívati má možnost. Tečovice ze (zatím) pravidelně zapojují do akce Otevřené brány. V letních měsících je tedy možno jej navštívíti. Tečovice se sice zapojují do akce Otevřené brány, však spolehlivý údaj ve kterých dnech je možno si kostel prohlédnout neexistuje. Snad to bude v příštím roce lepší. Kdo chce mít jistotu, pojede tam o prázdninovém víkendu. Pokud bude zavřeno, aspoň gotický portál stojí za prohlédnutí.
Tečovice nejsou jen obcí s nejhodnotnější církevní památnou v regionu. Je možno zde obdivovati také poslední pozůstatky trosek lidové architektury. Můžeme býti vskutku rádi. Tečovice se nacházejí v blízkosti města Zlína. V minulosti k němu byly nejednou radostně připojovány a poté se opět radostně osamostatňovaly. Nechybělo mnoho a mohly zde státi obytné domy typu Ríša I. Či něco podobného. Dle baťovské urbanistické koncepce spíš továrny. A to by pak všichni svatí nezachránili ni kostelík. Natož nějaké obytné baráky. Současní majitelé si těchto domů též mnohdy příliš nehledí. Naštěstí. Z tech, kterých si hledí, jsou nyní variace na proslulé šumperáky. Dlužno říci, že se nacházíme ve sféře vlivu domu hliněného. Mnohých lidových doměčků si nejeden z návštěvníků ni nepovšimne. Cestou ke kostelu je možno stařiti usedlost č.p. 49. Z přelomu 19. a . 20. století. Žádný stařík. Ale aspoň něco. Pozná se podle červené omítky se žlutým rámováním oken a dveří. Omítka však podléhá gravitačním zákonům. Stále méně je jí na zdech a stále více na zemi. Zajímavý je i nedaleko stojící dům č.p. 50, hospodářské zázemí domu 54. Asi 54. Pak čísla popisná 64, 43 či 24. Krom toho i celá řada další. Zkratkovité informace lze nalézti též v publikaci Lidové stavby známé neznémé. Vydalo ji Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. O moc víc než zde se však nedozvíte...
A jako vždy. Obrázky z vísky u Zlína je možno spatřiti na tomto místě...