Běžkař obecný subsp. tradiční aneb několik úvah o progresivitě druhu
Sněží. Nastává doba, kdy je třeba přestat vymýšlet skopičiny a začít se opět věnovat vážné práci. V jednom z posledních příspěvků, zaměřených na poznání druhu běžkař obecný, dovolil jsem si poukázat na progresivitu jeho specifické formy – běžkař obecný subsp. tradiční. Tato myšlenka není všeobecně kladně přijímána. Někteří badatelé vyjadřují dokonce i pochyby. Ponořme se tedy do minulosti a poukažme na nepopiratelná fakta z historie klasického lyžování. První exkurz učiňme do pravlasti této disciplíny, do Skandinávie. Píše se rok 1520. Zemi švédské vládne despotický dánský král Kristián II. Jako každý tyran činí kroky nám dnes těžko pochopitelné. Omezuje práva šlechty, podporuje měšťanstvo a řemesla a dokonce ruší nevolnictví. Někteří aristokraté začínají brblat. Mezi nimi i jistý Gustav Eriksson. Gustav Eriksson mrčí tak okatě, až je nucen uprchnout z dosahu královské moci. Míří na sever a pokouší se přemluvit sedláky k povstání. Neúspěšně. Sedlák obdělává pole a nemá na prkotiny čas. I míří do kraje Dalarna. Dalarňané jsou tvrdí chlapi. Nikdo neumí třískat v hospodě do stolu s větší kuráží. Putuje krajem až dorazí do obce Mora. Před shromážděnou obcí mluví o zemi zdusané botou nepřátelských armád. To tady měli bejt, milosti, když se támhle Svenovi přehnalo přes pole stádo divočáků. Pláče nad vypálenými městy. Venkované uznale přikyvují hlavou. No jo, došky. Ty chytí raz dva. Vypráví lidu o popravě 80 švédských aristokratů. Sedláci kontrují hrůznými skazkami o dobytčím moru. Šlechtic se nadechuje k líčení dalších strastí, když přijíždí posel. U Stockholmu se objevila silná jednotka dánských mušketýrů. A všichni tři jsou po zuby ozbrojeni. Gustav Eriksson prchá. Šlechtic odjede a schází se obecní rada. Co kdyby ten ňouma nakonec přeci jen vyhrál? To by nám mohl vzít ten pasínek u jezera. Ale on na to nevypadá. Když mu pomůžeme nafrkne se Kristián. Sejdou-li se moudří mužové, řešení se vždy najde. O tomto čase už musí být Eriksson nejméně u Trondheimu. Odtud už se vracet nebude. Ukážeme dobrou vůli. Pošleme za ním dva nejrychlejší běžce. Lars a Engelbrekt vyrážejí. Gustava doženou už v sousední obci Sälen. S touto alternativou nepočítala ani praštěná Hilda. Co se dá dělat. Gustav Eriksson se vrací do Mory. A nakonec Dány slavně poráží. I položme si otázku. Pokud by se hnal, jako ti blázni, jež každoročně, proti jeho stopám, absolvují nejslavnější závod všech dob, stal by se králem? Byl by z Gustava Erikssona Gustav I. Vasa, kdyby se nevymajznul v každé zatáčce? Koho by zvali Švédové „otcem vlasti“, kdyby se neskutálel z každého kopečka a nemusel pak hodiny a hodiny hledat ztracené lyže a batůžek se svačinou?
Norsko je země běžkaři zaslíbená. Nekonečné sněhové pláně, sobi, trollové a čisté záchody. V Norsku lyžuje každý. Po vstupu do restaurace mu číšník nenacpe do ruky cizojazyčný jídelní lístek, nevypráví o dnes obzvláště vydařené brokolici, ale automaticky uloží na stůl talířek vývaru. Norové jsou výteční lyžaři. Zválí-li jim vyježděnou stopu, neprojevují nevoli. Naopak. Plácají běžkaře po ramenou a chválí jeho bravurní zvládnutí támhleté rovinky. Vleze-li do ubytovacího zařízení zaválen od sněhu, není vykázán. Personál se s ním vyfotografuje, je usazen na čestné místo u kamen, do ruky je mu vložena sklenice svařáku a je vyzván, nechť přednese osazenstvu zážitky z jízdy. Norové se rodí s běžkami na nohou. Vykřikují nadšené „Ohó“, plácají vypravěče po ramenou a zvou jej na další skleničku. A to ani nemluví česky. Ani Norsko není dokonalé. I zde občas nastane léto. Kam prchá skandinávský běžkař objeví-li se na lukách první petrklíče? Do Grónska či na pól. Tak i jistý Fridtjof Nansen. Jakmile v roce 1888 zaplavila zem nevlídná zeleň, bere lyže, vsedá na loď a nechává se vysadit v bílé pustině. Během 40 dní pak přejede Grónsko. Na běžkách urazí 560 km. Někdy je uváděno 640. Norsko je zemí běžkařů. A tito jej po návratu oslavují coby národního hrdinu. Nansen je hlavní postavou přednášek a besed v celé zemi. A jako správný příslušník svého druhu, nedokáže se od svých dřívek odloučit. Tahá je stále sebou, vychvaluje je a velebí. Díky tomu stává se populárním nejen ve své domovině a výrazně se zaslouží o objev nových běžkařů i v oblastech, kde jejich výskyt dosud nebyl potvrzen. To všichni víme. Někteří učenci však zpochybňují zařazení Nansena do poddruhu tradiční a spíše inklinují nacpati jej do subspecie sportovní. Pravda, přímé doklady nejsou. Možno se opřít jen o logickou úvahu. Urazil-li na své expedici 640 km za 40 dní, značí to přesun rychlostí 16 km/den. Nansen se tedy nikam nehnal. V klidu se projížděl po nekonečné sněhové pláni, usedal do iglú s Eskymáky, cpal je vývarem, popíjel pálenku z lišejníků a vyprávěl jim o svých zážitcích. Což chování typické právě pro formu tradiční. I opět položme si otázku. Zdalipak vzbudil by v lidu zájem o tak ušlechtilou zábavu, jako je sport běžkařský, hnal-li by se jako ti mnozí, jež každoročně absolvují závod napříč Grónskem? Nikoli. Učenci skeptičtí by mu nevěřili. Jen zválená bílá pláň a sem tam nějaký blonďatý Eskymáček, přesvědčili je o pravdivosti Nansenova vyprávění.
Píše se rok 1974. V Lienzu se koná významný závod – Dolomitský běh. Na start se staví jeden z čelních představitelů tradiční formy běžkaře. Pauli Sittonen. Pauli Sittonen neponechává nic náhodě. Nepodceňuje trať ni své soupeře. Zkontroluje skluznici. Vosky na ni postupně nanášené v průběhu posledních několika týdnů již stačily vytvořit onen barevně obtížně definovatelný povlak, jehož vlastnosti jsou mezi tradičními běžkaři velmi ceněny. Zazní startovní výstřel a Pauli Sittonen upadá na tvář. Je ztracen. Sluneční erupce způsobily záhadnou nefunkčnost tradičního mazání. Pauli se nevzdává. Vzpomenuv si na léta dětská a drandění na koloběžce, jme se po jedné lyži klouzat, zatímco druhou se do strany odráží. Závod suverénně vyhrál. A zrodil se styl bruslení. A naše tradiční otázka. Došlo by k tak významnému a bohulibému objevu, kdyby si nechal namazati lyže u specializovaného servismana?
Zde uvedeny jsou jen některé příklady. Kdo zabývá se více minulostí lidského rodu ví, že za mnohými nejvýznamnějšími milníky dějin stojí běžkař. Zejména jeho tradiční forma. A moderní historiografie přichází se stále novými a novými poznatky. Ostatně jak by as vypadala současná Evropa, kdyby se v nejkritičtějším okamžiku bitvy na Moravském poli, nevřítil sám Rudolf Habsburský do středu neporazitelné železné jízdy svého soupeře a nezašeptal: „Hele, pane Milota slyšeli už v Dědicích o ledovci?“