Čerňava - první (letošní) návštěva
Čerňavo, Čerňavo… Nedivím se, že tento kout tak učaroval již nejednomu návštěvníku. Inspirován D. Kolbingerem, navštívil jsem toto místo. Ostatně většinu informací zde obsažených je možno si přečísti v již několikráte zmiňované publikaci: Kolbinger, D. – Hradilová, L.: Čerňava. Bystřice pod Hostýnem, 2011. Ne, že bych opisoval. Však v této je prakticky vše co může historiemilného člověka zaujmout. Co si mám ještě vymýšlet? Cesta opět busem. Na Troják a posléze Tesák se mi šlapat nechtělo. Přec jen sezona teprve začíná. Je ještě chladno. Chodit v tomto počasí v propocených věcech po horách není zrovna ideální. Vyšlapat tyhle krpály bez řádného promáčení zatím neumím. Ba dokonce ni sesednu-li a kolečko vedu. Navíc se stávám mistrem výmluv. A toto umění je třeba trénovat. Jen spojení, kdyby bylo lepší. Ocitnouti se na Tesáku v šest hodin ráno je celkem brzy. Aspoň nemohu tvrdit, že nebyl čas. Kousek pod vrcholem Tesáku ve směru na Bystřici začíná cyklotrasa do Rajnochovic. Po této jest možno se poměrně pohodlně a snadno dostat na Smrdutou. Jen na místě U jasanu, je třeba zahnout vlevo a jíti po vyasfaltované lesní cestičce. Vede tudy lyžařsko běžecká trasa KČT na Chvalčov, zanedlouho se napojující na zelenou značku turistickou. A kde je ten pitomý Jasan? Poznáte to podle informační cedule. Do jeskyní jsem nelezl. Jak jsem slíbil. Nechtělo se mi buditi netopýry. Co vím, co takový nasratý létající savec dokáže. Místo nasratý mi automatické opravy pořád vyhazují ňadratý. To jsou mi věci. Co to je za slovo? Že by eufemismus slova kozí? Kozatý se mi, totiž, také nějak nepozdává. Spolu s klasikem se však obávám, že výraz tento si cestu do slovníku naší mládeže asi těžko najde. Zpět však ke Smrduté. Nějak zvláště jsem se tam nepoflakoval. Jedna z pseudokrasových jeskyněk je přímo u cesty. Půjdete-li (jako já) z Tesáku směr Chvalčov, je po pravé straně. Uvidíte skalku a kamenné bloky, jež na první pohled vypadají jako uměle vylomené. Stačí pak nakouknout mezi ně. Kolbinger ji ve své knížečce označil coby Jeskyni u křemenné skály. Aspoň myslím. Třeba je to ona. Tam bych se vskutku nevešel. Chtěl bych vědět, jak to ti jeskyňáři dělají. Jako houžvičky též většinou nevypadají. Že by ona legendární citrusová dieta? Či zelná polévka? A odtud pak pramení pověsti o permonících. Některé radosti si nechám uniknout. Grepy sice rád, ale bábovka je bábovka. Raději jen tak najuknu. I vrátil jsem se kousek po zelené značce, napojil se opět na asfaltu po které obešel si horu až přišel jsem k místu, kde se křižuje se žlutou značkou. Půjdete-li po ní z kopce, je možno se podívat na bunkr partyzánské skupiny Míša. Není sic původní, jest obnoven v roce 1975, však na původním místě, dle popisu a instrukcí pamětníků. Snad měli staroušci dobrou paměť. K bunkru vede odbočka ze žluté turistické trasy, však moc na ni nespoléhejte. První značka je patrná. Po druhé je třeba již pátrat. A kdoví, není-li tato zároveň poslední. Jinou nepotkal jsem. Netřeba však zoufati. Po několika krocích od rozcestníku spatříte nízký smrkový lesík. Je třeba jej obcházeti zleva a nikoli zprava, kam pravděpodobně automaticky zabočíte. A pořád dolů mezi náletovými dřevinami. Jakés takés pěšinky zde jsou. Kdo hledá, najde. Půjdete-li po žluté naopak nahoru, dostanete se na vrchol Čerňavy. Jest zde památník I. P. Stěpanova, jež zde padl 10. dubna 1945. Sekundární hrob je pak na evangelickém hřbitově v Hošťálkové. A budete-li pokračovati, dojdete do (téměř) výchozího bodu U jasanu.