Nějak se mi nechtělo vstávat. Za okny tma. V posteli teplo, venku zima. Vylézt vyžaduje odvahu hodnou válečného kříže. A bude hůř. Byť na prosinec předpovídají počasí kolem 10 stupňů. Říkal to pán s horkou medovinou. Podle jeho skučení to bude snad i pravda. Bude muset do medovinky házet kostičky ledu. Nebo prodávat medovinovou tříšť. Vylezl jsem, sednul na kolo a s překvapením zjistil, že mi přes noc prázdnou duši nikdo nenafoukal. To je pěkně nespravedlivé. Lidé jsou tak líní. Co by to komu udělalo? Trocha tělocviku jestě nikoho nezabila. Asi si budu muset pořídit normální pumpičku. S tím svým tintítkem jsem posiloval půl hodiny. A vyjel do Karlovic na jarmark. Již tradiční. Několik posledníh let. Po cestě se začalo ukazovat slunce. Dokonce i modré nebe. I zaradoval jsem se. A sundal čepici. Zaláteřil a sundal péřovou bundu. Včera mi byla pěkná kosa. Tak oblékl jsem se vskutku teple. V bundě je vedro a bez níc chlad. Péřová bunda se mi do batůžku nevejde. Nějak byla připevněna a po zbytek cesty za mnou vlála. Několikrát se vymanila z řemínků a odevlála. Několikrát jsem slézal. Nalezl ji, upevil lépe a v další vsi mi opět odlétla. A nakonec uspěšně dorazil. Jarmark u Karlovského muzea je jiné kafe. Ve srovnání s Hovězím. Hlavně jsou zde stojánky na kola. Před hospodou. V Hovězí možná také. Ale nevím, jak bych se k nim přes ten dav dostal. Stánky s ptákovinama se vyskytnou i zde. Zejména u křižovatky s rozcestím na Soláň. V míře nepoměrně menší. Trička Iron Maiden zde zcela chybí. Krásných věcí je zde spousta. Po ploše pobíhají slibované Lucky, Barborka a Mikulášská matička. Mikulášká matička vyžaduje od dětí písničku. Za ni pak dostanou něco dobrého. Ostatní nadpřirozené dívčiny jsou příliš plaché a nedají se moc fotografovat. Řemeslné dílny zde též naleznete. Na ještě menším prostoru než v Hovězí. Druhá největší chyba. První je vstupné na záchod. Tři korunky jsem jim nedal. Nechtělo se mi. Někteří zde pročurali výplatu. Kulturní program bohatý. Několik souborů se v průběhu dne vystřídalo na pódiu. A nezmrzli. Asi je zde jiná zima než níže po Bečvě. Nebo zde zvou jen ty odolnější. Krom souborů po ploše volně pobíhá gajdoš. Za hraničním hvozdem patrně nevědí, kdo to je. Po česky dudák.
Neb jsem několikrát zaslechl dotaz, v čem se liší ony bíle oblečené dívčiny, jež neustále pobíhaly po place, připojím krátké vysvětlení, jaký je rozdíl mezi tou vší nadpřirozenou havětí. Luckou, Barborou a matičkou. Všechny jsou bíle oděny, zahaleny bílou plachtou. Papule zpravidla zamoučené. Naši předkové se s tím příliš nebabrali. Měli i jinou práci, než vymýšlet masky. Ostatně i bílá paní je bílá paní. Je-li takový oděv dobrý pro Perchtu Rožmberskou, musí vystačit i nám. Za staletí si však nepovšimli, že bílá plachta se poměrně rychle ušpiní a špatně pere. Asi té práce zase neměli tolik. V čem se tedy tyhle osoby liší?
Nejprve Barborka. Jdeme na to chronologicky. Nechť je v tom nějaký systém. Je patronkou celé řady profesí. Od kuchaře po dělostřelce. Barbory je 4. prosince. V tento den vtrhávají neprovdané dívčiny do alejí a rvou plné náruče větviček ovocných stromů. Ve městech je možno spokojit se i se zlatým deštěm. Pokud se tato zazelenají, nejlépe vykvetou, do Štědrého dne, vdají se. Pokud se nevdají, je chyba někde jinde. S tím Barbora nic neudělá. Někdy pomůže rozbitá televize. V předvečer svého svátku vycházejí Barborky do ulic. V ruce proutek či metličku. Tímto zabuší na dveři či okno. Je-li vpuštěna do domu, prošmejdí jej, dá na prdel přítomným mužům a prchá. Ať se jí ta opovážlivost nevymstí. Jen malé množství vyplacených vyžaduje přídavek. Je-li Barborou nejhezčí holčina v obci, procento prudce stoupá. Někde má v jedné ruce prut a ve druhé košík se sladkostmi. Hodné děti odmění, na zlobivé použije proutek. Jak pozná jedny od druhých není známo. Nemůže se zeptat. Barborky jsou němé. Až v moderní době začaly hovořit. Na Valašsku se nikterak zvláště nevyskytovaly. Matička byla u nás také vzácným zjevem. Chodí v předvečer Mikuláše či svátku Neposkvrněného početí Panny Marie (8. prosince). Někdy svého synka doprovázejí. Lidé jsou dnes všelijací. A ti jejich fakani! Aby mi tak potomka rozbili. Je třeba jej řádně pohlídat. Někde chodí raději sama. Někde supluje anděla. Spíše by se dalo říci, že anděl supluje matičku. On je totiž poměrně novodobým vynálezem. A jak už to chodí, hodným dětem rozdá sladkosti a nedobré seřeže. Spořádané dítko je tedy možno poznat dle zcela zkažených zubů. Nadpřirozené bytosti nemají rozum. A poslední ze škály občanek poletujích po obcích v prostěradlech je Lucka. Zatímco ostatní jsou na Valašsko očividně importovány, Lucka je naše. Nedejme ji! Neznamená to, že bychom ji naopak vyváželi do zbytku země či dokonce Evropy. Svátek sv. Lucie je původu prastarého. Jedná se o den zimního slunovratu. Pokud vám něco nesedí, nestěžujte si mě, napište do Vatikánu. Rehoř byl papežem na svou dobu velmi moudrým. Reformoval starý juliánský kalendář. Na to, aby posunul též jednotlivé svátky mu síly nestačily. Lucka se pozná dle husích peroutek v rukou. To platí pro Valachy. Jinde má v prackách všemožné harampádí. Jako srp, ježčí kůži či cep. Stejně jako Barborka, ni Lucka nehovoří. Pokud ano, dělá ťu-ťu-ťu. Není to moc intelektuální monolog. Ale aspoň něco. Lucka vrazí do domu a peroutkami ometá barák. Aby se cestou od baráku k baráku zahřála, občas zamete i kolemjdoucí. V jiných krajích vykonává jiné činnosti. Dle předmětů, jež si sebou donesla. Píchá osazenstvo trny, zametá nebo si brousí srp. Hlavním rozdílem je její přístup k lidem. Obě předchozí se usmívají a rozdávají dárečky. Luca považuje lidský druh za pitomce. Je očividně naštvaná, že s něčím takovým musí pracovat. V nejlepším případě se jich prostě nevšímá. Ale Luckám se ještě budeme věnovati zvlášť. Jsou naše...
A kdo by chtěl vidět, kterak to u Karlovského muzea vypadalo, klikne
tady...