Že já, blbec, si do Račic nevzal stan a spacák. Mohl jsem se krásně a v klidu prodřímat na Černově. V noci sic žádný hic není, ale už jsem zažil větší chladno. Takto v den páteční musel jsem poctivě regenerovat. 250km je přeci jen 250km. I když jen cca. Nepočítaje v to těch 15. jež jsem proťapkal v Rakoveckém údolí. Teď nějak nemůžu natáhnout nohy. O zadku ni nemluvě. Ještě, že si naň nevidím. Jistě tam musí být boule jako kastrol. Jedu-li někam dál, dělám denně tak polovinu.
Aspoň proberu obrázky. Zas je jich jak jetele. To se zase klávesová zkratka Shift+Delete poměje. Již při letmém pohledu zjišťuji, že to není to pravé ořechové. Svítilo slunce. A chtěl bych dát na Net i nějaké loňské. Ale tam bylo zase zataženo. Takže nic moc. To jsou ty stesky fotografické. Normální člověk vidí sněženku, nahne se nad ni, blikne a je spokojený. To jen já si musím dělat těžkou hlavu s ptákovinama. Je-li zataženo, je třeba nastavit dlouhý čas. A ten se špatně drží v ruce. Stativ nemám. Vlastně mám, však pouze takový jednoduchý. Normálně úplně postačuje. Však v těchto případech je na nic. Většina obrázků je tedy neostrá. Svítí-li slunce, odráží se paprsky od bílých okvětních lístků. A na snímcích jsou přepálené. Zkrátím čas a obrázky jsou příliš tmavé… Nejlíp se fotí v místech, která člověk důvěrně zná. A ví kdy a odkud přijít. Na co se zaměřit. Jak mám vědět, že ty bledulky rostou uprostřed blat? Jak mám udělat snímek takové pidikytičky, když si k ní nemohu zakleknout. Nejlépe zalehnout? Přijet o dvě hodiny dřív udělám hezkou momentku trsu bledulek na břehu zurčícího potůčku. Teď jsou v ostrém protisvětle a byly by z nich jen stíny. Přijedu a udiveně zírám kolem sebe. Takže nad focením ani tak moc neuvažuju. Až tam pojedu po několikáté bude to lepší. Do Sedlnic jezdím každým rokem. Tak trochu i zevšedněly. Nedokážu tedy zachytit pocity, jež jsem měl při první návštěvě. Takže to nestojí za nic…Ba, ba, jsem věčně nespokojen…
Nu což. Z těchto botanických exkurzí již zbývá jen tradiční šafrány v Lačnově. Doufám, že se upozornění objeví zase i na obecním webu. Je nějaký předělaný. Snad tedy nezapomenou. Tak mi zrovna došla SMS. Již kvetou! Letos bych chtěl nakouknout i na Kohútku. Tam mají růst šafrány karpatské. A další pokus podívat se na jaterníky v PP Na Želechovických pasekách. U těch platí totéž co dosud u bledulek. Již několik let se tam chystám. A ony mi, jak na sviňu, vždycky odkvetou den před návštěvou. Ale třeba to letos vskutku vyjde. Na stejnou zelinku bych mohl jeti ještě k Valmezu na PP Bražiska. Tam je nejvýchodnější lokalita výskytu na Moravě. To je vskutku nedaleko. Ostatně jaterníky byly poměrně hojně zastoupeny i v Rakoveckém údolí. Jak je patrno i z fotek. Již jen z pohledu bych mohl mít vyléčená játra. Nadosmrti.
Abych se aspoň trochu odreagoval od vysedávání u počítače, zastavil jsem se v knihkupectví Malina na náměstí. Tak tu máme opět další pozvánku. Od 25. března do 29. dubna koná se zde výstava (Ne)obyčejné fotografie obyčejné rodiny aneb: Tak co říkáš, táto, tomu panorámatu? Vystavují zde Miroslav, Marie, Zdeněk a Bořek Navrátilovi. Otevřeno od pondělí do pátku v 9:00-17:00. Vstupné se nekoná. Píšu zastavil jsem se. Ovšem vskutku jen zastavil. Teprve se chystala vernisáž. Však po zkušenostech s touto galerií mohu už předem říct, že se jistě bude na co dívat. Využiv cesty do města pořídil jsem si nějaké pšeničné otruby. V poslední době je cpu i do pudinku. Asi se ze mne stává kůň.
A dnes již budu jen odpočívat. V knihovně jsem si zapůjčil Bláznovy zápisky od Gogola. Dvojjazyčné. Už bych si zase měl začít oprašovat nějaký cizí jazyk. Ruských knih mám doma hromadu. Ale ty si můžu přečíst kdykoli. Tuhle musím vrátit. Takže nezbyde nic jiného než začít číst.
Kdo se chce tedy juknout na fotky nechť si odklikne některý z následných odkazů. Pilnější mohou shlédnout všechny.