Jdi na obsah Jdi na menu
 


Valentinská pouť Příbor 2013

22. 2. 2013

 

Na poutiKoho to sem čerti nesou? Sakra, zase tam nějaký vágus buší na dveře. Už to slyším – jen dva prstíčky strčím, jen co se ohřeju, už zase půjdu. Ten poslední se mi týden rozvaloval na gauči, vyžral špajz, vypil víno, obehrál mne v kartách a ještě dělal služtičce nemravné návrhy. Vyhodit ho nemůžu. To by mne sousedi zdrbli. I, ctihodný pan Valentin, otevírá dveře a obdarovává žebráka svým nejteplejším oděvem. Zahřej se, bratře, zahřej.  Večer se mu šat vrátil zpět. Nebyl to obyčejný somrák od Kolosea. Pan Valentin podaroval samotného Ježíše. Darovat Ježíši svetr se vyplácí. Hrdina náš získává zázračnou moc léčiti dnu a padoucnici. Darovat Ježíši svetr zas tak úžasný byznys není. Kurýrovati je třeba zdarma. Dokonce bez regulačního poplatku. I povšimli si lidé zázračného doktora, jež bezplatně chudé léčí a prohlásili jej za svatého. Tak di legenda. Jedna z mnoha. Valentin je problémový světec. Zásluhy jeho znají jen nesmrtelní bohové. To ne já, to papež Gelasius I. řekl. Kde nic nevíme o skutečných skutcích velikána, musíme si je vymyslet. Bez nich není velikán velikánem. A vzniká celá řada legend. Různých legend. Takový svatý se však nemůže jen tak poflakovat po nebi a okounět. Od toho jsou andělé. Svatý musí mít nějakou funkci. I Valentin stal se patronem chorých se specializací na epilepsii. Snad zde sehrála podoba jména s germánským „fallen“ což značí „padat“. To vše až do 14. století. Věk tento přináší řadu změn. Valentin získává další úřad a stává se i ochráncem zamilovaných. A, jako téměř ve všem co v době oné událo se, pracky v tom nemá nikdo menší než římský císař Karel IV. Karel IV. byl velkým panovníkem. Vždy v mysli uchovával si památku na svého otce, krále Jana – perlu evropského rytířstva. Statečně se bil na všech evropských bojištích. Eposy o jeho hrdinství pěly se na všech evropských dvorech. A co z toho měl? Desítky zranění, slepota a Kresčak. A v Čechách ho pomlouvají do 21. století. Slušný král se nemá blonckat někde po Francii. A ještě se tam nechat zapíchnout. Slušný král má sedět doma na perdeli, zakládat kláštery a obdarovávat věrné šlechtice. Karel IV. je poučen. Meč odkládá do hradní zbrojnice a jme se kouti pikle. Politické čachry a sňatková politika zmohou víc než střelný prach. I jeho drahá dcerka Anna je zasnoubena za syna vévody bavorského Albrechta z Wittelsbachu. Posléze s Fridrichem markrabětem míšeňským. A nakonec s anglickým králem Richardem II. Neznáte? Ale ano. Viz. Shakespeare. Však Shakespearovi se moc nezamlouval. Jinak byl panovníkem celkem zdatným. Další změna v zasnoubení nenastala. Císař zesnul. A jeho syn Václav byl vším možným, jen ne politickým pletichářem. Anna se stává královnou anglickou. A právě při příležitosti zasnoubení Anny zvané České s Richardem II. píše nejvýznamnější ostrovní středověký básník Geoffrey Chaucer báseň Ptačí sněm. A v ní patrně poprvé dochází ke spojení sv. Valentina s romantickou láskou. Snad proto jest 14. únor slaven coby svátek zamilovaných v zemích anglosaských. Kdo by u nás znal nějakého mamlasa Chaucera. My skřípali zuby, musíc se učit: „Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.“ Zuby jsme skřípali, však stejně se na prvního máje pod rozkvetlou třešní líbáme. Iniciativnější pod veškerými kvetoucími dřevinami. Mácha nebyl blbec. Nutit lidi ocumlávat se na náměstí v polovině února považoval za nevhodné. Však zmíniv se v této souvislosti o Anně a Richardovi, nemožno pominouti zajímavý fakt. Ač jednalo se o sňatek politický, výsledek machinací v souboji o moc mezi dvěma papeži, vzplanula mezi manželi láska opravdová. Po Annině skonu Richard zničil zámek v němž naposledy vydechla, zmlátil hraběte z Arundelu, jež na pohřeb pozdě přišel a nervově se zhroutil. Ze ztráty milované bytosti se již nevzpamatoval. Což stálo jej trůn a umořen byl v hradním žaláři. Škoda, že Vilda udělal v očích veřejnosti z Richarda II. nezodpovědného psychopata. Mohli jsme mít pěkný dojímavý romantický příběh. Ty moulo, opravdu si myslíš, že všichni v této republice čumí na Shakespeara? To ne já. To poznámka drahého kolegy. Jen to ošklivé a hrubé slovo nahradil jsem moulou. Však zpět k Valentinovi. Část jeho lopatky jest možno shlédnout vždy 14. února ve Vyšehradské kapitule. Patrně největší ostatek mimo Italii. Dovezený sem pravděpodobně opět Karlem IV. Karel IV. byl velkým sběratelem relikvií. O jejichž pravosti je možno obvykle docela dobře pochybovat. Byznys je byznys. Už ve středověku. Komu by se nechtělo do Prahy zírat na scapulu světcovu, může do Příbora na Valentinskou pouť. Koná se vždy v neděli blízkou datu svátku anglosaských zamilovaných. Tak i letos. Vše na svém místě. Dřevěný ruční kolotoč, alchymistická dílna, tombola, kováři. Na svém místě stánek s Královskou čokoládou, šiflemi, zabijačkou, ba i můj oblíbený pán s rumem. Chtělo by to nějakou změnu. Místním jednotvárnost nevadí. Místní si před nedělním obědem skočí koupit kelímek zabijačkové polévky a vypíti vařonku. Jež se zde, mimochodem, nevyrábí z vodky, ale režné. Minule jsem klamal. Vycházeje z receptů z oblastí severnějších. Však co my, nebozí cizáci? Mechanicky projdeme areál, odkráčíme na rum a jmeme se courati po městě. Každoročně mění se program. Vloni v duchu středověkém, letos pohádkovém. Mění se doprovodná kapela. Vloni Calata, letos Poštár. Poštár jest cimbálovka z Frenštátu. Hrajíc však písně necimbálové. Calata mi seděla více. Takový pseudostředověký folk. Osobně mi připomíná známější Klíč. A když už jsme u ní, jest možno poopravit a doplnit loňskou informaci. Kdo navštíví její stránky, může si stáhnout již vyprodané CD Loutnou a mečem z roku 2006. Na můj vkus je tato operace trochu složitá. Však při troše bádání se mi to podařilo. Zejména skladby Aldamáš či Holba se mi zamlouvají. Letos konečně proniknul jsem i do kostela sv. Valentina. Jež jest opravdu krásný...

A jako vždy. I na obrázky možno se podívati. Tentokráte opět nic moc. Majíc sebou ukradené dítko na cvakání spouští mnoho času nebylo...