Velocipedista dálkový aneb jak se správně sbalit
Minule jsme probrali, kterak správně a náležitě připravit kolo na dlouhou cestu. A co samotný bicyklista? Nejeden začátečník si u Alma-Aty povšimne, že zapomněl doma náhradní spoďáry, a zjištění toto mu dokáže zkazit celý zbytek cesty. Je tedy zapotřebí postupovat systematicky.
Jídlo. Dle demokratických sdělovacích prostředků panuje za hranicemi EU hlad, bída, epidemie a pohlavní choroby. Cyklista začátečník má proto tendenci narvat do brašen 12kg buřtů, pytel ovesných vloček a tři tucty čínských nudlových polévek. Jakmile se dostane do zóny strádání, zjišťuje, že potravin je zde dostatek, ceny jsou obvykle mnohonásobně nižší a sýr je vyroben ze skutečného mléka. Po zažehnání problémů vzniklých zkonzumováním zkažených špekáčků si na své čínské polévky ani nevzpomene. Jakmile však zmizí tyto střevní potíže, přežere se salámy vyráběnými z masa, vyzunkne dva litry čerstvého ovčího mléka, kyblík jahod se originálně tučnou smetanou a následné dva dny čopí v křoví u silnice. Říká se tomu cestovatelský průjem.
Oděv. Cyklista jež ráno vyrazí z domova, v poledne okoukne hrad Starý Jičín a k večeru opět vrací se do svého gauče, ihned po návratu sundá tričko a bermudy a narve je do pračky. Radikálové tento postup použijí i na trencle. Cyklista jež ráno vyrazí z domova za dva měsíce očumuje Krak de Chevaliers a za další dva možná začne uvažovat o návratu má problém. I ta nejmenší pračka je příliš velká. Tahat ji sebou nemůže. Ani na přívěsném vozíku. Kraťasy je možno si oprat Eufratu či Vanském jezeře. Octne-li se na Velké solné poušti, vodní hladinu marně hledá. Nedoporučuje se ráchat si trenýrky ve Velké kaskádě v Petrodvorci. V Kalkatě to možné je, však s podmínkou, že to nejsou jediné trenýrky jež má k dispozici. Obecně možno konstatovat, že průměrný dálkový bicyklista má teoretickou možnost oprat si svršky cca 1x za týden. Ochotný tak učinit je obvykle nejvýše jednou měsíčně. Může tedy sebou táhnout 30 ks triček. Někteří se o to i pokoušejí. Zkušený si vezme jedno na sebe a jedno náhradní do brašny. Na rozdíl od turisty tradičního má cyklista obrovskou výhodu. Díky relativně rychlé jízdě vpřed smrádek zůstává daleko za ním. Zpocený cestovatel, jehož svršky neodpovídají ni nejbenevolentnější hygienické normě, navíc v myslích domorodců neevokuje představu bohatého rozmařilce ze západu. Bohatého rozmařilce ze západu zbaví deviz a milého cyklistu pozvou domů, nakrmí jej a operou mu oděv. Vše bez nároku na odměnu, činíc tak z čisté lásky k člověku, jež je ochoten pohybovat se v umolousaném tričku jen proto, aby navštívil jejich milovanou zemi a domácnost.
Příslušenství. Teoreticky nejmenší část výbavy. Prakticky zabírající tolik prostoru, že v brašnách nezbude již místo na pas. Cyklista evropský tuto skutečnost obvykle zjišťuje na hranicích EU. Standardním vybavením by měla být mapa oblasti, kterou chce cestovatel navštívit. Mapu je možno koupit v každém knihkupectví. Jedete-li do Bavorska. Optimista zde hledá Albánii, šílenec Ukrajinu a šprýmař Gruzii. Zájemce o návštěvu Kavkazu pak objíždí velká města se specializovanými prodejnami, žhaví telefon, nechá se vyhodit z gruzínského velvyslanectví a odvézt na psychiatrii z Ministerstva zahraničních věcí. Celková částka nutná ke získání mapy Gruzie pak činí 8.631 korun. Tutéž je možno na gruzínských hranicích pořídit za 12,50Kč. Po překročení hranic těchto zjišťuje, že silnice zde zakreslené a) byly plánovány však nikdy nebyly postaveny, b) jsou plánovány a se začátkem výstavby se počítá na jaře roku 2056, či c) jejich zakreslení autor považuje za svůj osobní příspěvek k řešení otázky optimalizace silniční sítě v kavkazském regionu. Cyklista se pokouší zorientovat a je zatčen za ilegální vstup do Ázerbájdžánu.
Přijede-li cyklista do Žďáru nad Sázavou, fotografuje zámek. Přijede-li do Jimramova, fotografuje zámek. Přijede-li do Dalečína, fotografuje zámek. Přijede-li do Radešína, fotografuje zámek. Přijede-li do Dolní Rožínky, fotografuje zámek. Vrátí-li se ve zdraví z dovolené ve Žďárských vrších, vysedává hodiny a hodiny u internetu, zjišťujíc který je který. Existují i zapeklitější dotazy. Je zde zachycená chaloupka rodným domem významného buditele, hospůdkou s úžasnými utopenci nebo pokus o zachycení kosa sedícího na plotě? S vědomím těchto problémů, bere si sebou dálkový cyklista notýsek a je pevně přesvědčen, že každý večer bude si doň zaznamenávat události předchozího dne a místa jež navštívil. Na existenci záznamníku zapomene po absolvování prvních dvaceti kilometrů. Sešitek tento pak bývá zpravidla jedinou čistou věcí, jež přiveze si z několikatýdenního putování. Neobjeví-li jej 20 km od Tallinu a nepoužije coby toaletní papír. Jak z předcházejících řádků nepřímo vyplývá, bere si na cestu fotoaparát. Výrobci těchto existenci cyklistů dálkových systematicky popírají a vybavují přístroje speciálními akumulátory. Speciální akumulátor je fajn věc. Má-li jej člověk kde dobít. Akumulátor zpravidla není možno dobít uprostřed Mongolského Altaje a Pamíru. Akumulátor zpravidla dojde v Čičmanech. Vyprávění o krásách Pontského pohoří se tím pádem stává nedůvěryhodným. Zkušení cestovatelé si pořizují fotoaparáty na baterky. Za relativně lidskou cenu pořídí si jich několik párů a zapomenou si je dobít. Tužkovky si pak kupují na benzinových pumpách. Pokud nezapomenou.
Vydává-li se cyklista na cestu sám samotinký, obykle přibalí si do batůžku knihu. Otázka literatury vhodné na dálnou cestu je poměrně složitá. Věnovat se jí tedy budeme na příště...