Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyhlídka sv. Jana u Teplic aneb jak to bylo doopravdy

30. 4. 2012

 

Tak jsem ze sebe zase udělal pěkného vola. A ještě to drze přiznávám. Každému na potkání radím – Nevěřte informačním tabulím naučných stezek. Autory textů jsou zpravidla lidé o problematice informovaní stejně jako vy. A nyní tuto tabuli sám obšlehnu. A ještě v textu, jež pojednává o zcela jiné problematice. Tak se vraťme do Teplic a vyražmež spolu opět na vyhlídku se sochou sv. Jana. Tato sic stvořena vskutku byla v roce 1708, však nikoli za kooperace  F. Grosse a K. Sprindlera. A taky nikdy nestála v Hranicích na náměstí. Přeprava na místo v roce 1770 je možná. Však nejistá. Opírá se o pozdější výpovědi pamětníků. Pamětníci si jak známo pamatují hodně. Však výpovědi jejich se obvykle neshodují. Zejména pokud mezi událostí a jejím zachycením uběhlo 75 let.

LP 1707, stižen byl Leopold kníže z Dietrichštejna Sv. Jan Nepomucký na vyhlídce u Teplicstižen prudkým záchvatem milosrdenství a lásky k bližnímu. U feudálů se tato choroba občas objevovala. A to i u Dietrichštejnů. Dnes se, díky neuvěřitelnému pokroku moderní medicíny, vyskytuje jen sporadicky. Kníže rozhodl se ulehčit trpký úděl svých milovaných poddaných ve městě Lipníku a Hranicích. A darovat jim dvě sochy sv. Jana Nepomuckého. Každému městu jednu. Obě stejné. Ať si nezávidí. Tak 7. prosince 1707, sepisuje smlouvu s mikulovským sochařem Ferdinandem Grossem. Gross nasomruje se do zámku v Lipníku a zahajuje práci a korespondenci ohledně zvýšení platu. Povšiml si, že kámen je dosti tvrdý materiál. Neustále si musí ostřit nástroje. Postrádá dietrichštejnské sklepy. A zámecké děvečky na něj dělají dlouhý nos. Tou dobou však Leopolda zmíněný záchvat přechází. Umělec nechť sochá a nekibicuje. I tak nás ta legrace už stála dost peněz. A umírá. Dietrichštejnská panství a titul přebírá Walter Xaver (nyní již) kníže z Dietrichštejna. Je to pragmatický člověk. A posílá Grosse k šípku. Ten se zachová celkem moderně, využívá situace, zkásne zálohu a mizí zpět do Mikulova. Na lipnickém zámku se najednou povalují dvě hrubě opracované sochy. Lipnický zámek je větší než panelákový byt. Ale dva volně ložené kusy šutrů zde přeci jen překážejí. I podepsána je nová smlouva. Tentokráte s místním tvůrcem Konrádem Spindlerem. Konrádovi se nechce obě díla jen dokončit. Za to by moc neinkasoval. Knížeti se nechce cálovat zbytečně výrobu dvou zcela nových soch a ekologickou likvidaci torz starých. I zvolí variantu „brod“. Spindler jednu Grossovu sochu dokončí a druhou již vytvoří zcela sám. Hrubě otesaný Jan Nepomucký s jehož úpravou se již nepočítá je odvezen. Do Hranic. Nikoli však na náměstí. Jen tak ji pohodili na nádvoří radnice. Mluvíme o době feudální. V časech těchto vrchnost i měšťané o svá náměstí patřičně dbali. Náměstí je vizitkou města. Náměstí reprezentuje. Náměstí je přirozeným společenským a obchodním centrem. Někdy je nechali i vydláždit. Doba, kdy konšelé nechají zavézt centrum města ornicí a poté dumají, kde vzalo se zde tolik bláta, ještě nenastala. Hrubá socha sv. Jana před radnicí překáží stejně jako překážela na zámku v Lipníku. Ve 20. letech 18. století je tedy převezena na předměstí Motošín a postavena k dřevěné lávce přes Bečvu. Buranům za hradbami žijícím musí stačit. Pro znalce Hranic. Stávala někde u dnešního mostu k Sadům Čs. legií. Z pohledu měšťana žijí na předměstí burani. Burani však zase takoví burani obvykle nebývají. Buranům se nelíbila. A při první příležitosti ji v letech 60. poslali zpět na radniční dvoreček. Na radničním dvorečku opět zavazela. I v sedmdesátých letech (asi 1770) nacpali ji na vyhlídku u Teplic. Šest párů koní ji tam mělo vézt. Doprostřed lesů, hor a strání. Tak si jistých nedokonalostí nikdo nepovšimne. I zde stojí dosud.

A nechť v tom máme pořádek. Sv. Jan Nepomucký č. 2. Rozpracovaný Grossem a dokončený Spindlerem. Ten zůstal v Lipníku a od roku 1712 postával na dolním konci náměstí. Kde je nyní nevím. Kde je nyní zjistím. Aby těch zmatků nebylo málo. Výše hovořil jsem o dvou sochách Grossem rozpracovaných. Ona taky mohla být jen jedna. Není zcela zřejmé, zdali tuto lipnickou Spindler dokončil či zpracoval dle Grossova návrhu. Vše by mohlo být zcela jasné. Nebýt pitomé zmínky, že Spindler pískovec na onu sochu sám dodal. Dodávat pískovec v době, kdy je dílo již téměř hotovo je pitomost. Taková by mohla projít snad jen dnes. Barokní kníže musí skládat účty manželce. Kdo skládá účty manželce musí je mít v pořádku. Manželka může dát člověku i po čuni. Neexistuje-li zákonná manželka, skládají se účty milence. A platí totéž. Každopádně, z teplické vyhlídky kouká na město Hranice sv. Jan zhotovený a nedohotovený Grossem. Skutečně v roce 1708. Spindler jej však možná ni neviděl.  Nestál v Hranicích na náměstí anóbrž část života proležel na dvorku radnice a část prostál na zapadlém prostranství u Bečvy na předměstí Motošíně. Umístěn na vyhlídku byl vskutku možná v roce 1770. Na to však není papír. Jen výpověď nějakého hranického staříčka Pagáčového, zachycená někdy těsně před rokem 1845. Z toho roku máme rukopis J. Hrdiny Dějůvectví Hranické. Výpověď snad pravdivá. Však jak to známe od nás. Nic vylhané, máloco pravda.

A příště, příště přátelé se podíváme na toho huncúta Spindlerového...

P.S. Tímto však slavnostně NEODVOLÁVÁM svá hanlivá slova, nátěru hnědo-bílého se týkající. Takto ji zmazat, vydržela by i v Motošíně maximálně 13,5 hodiny...