Želechochovické paseky 2010-10-31
19. 11. 2010
Co napsati o přírodním parku Želechovické paseky a, jím procházející, naučné Pasekářské stezce? Kdy vznikl, proč vznikl, jak vznikl? Jakou floru a faunu zde možno spatřit? Rozepisovat se o zdejším pasekářském osídlení? A harmonickém skloubení lidského osídlení a krajiny? To již udělali jiní. A lépe.
Leží ve Vizovické vrchovině, nedaleko Zlína. Či vlastně přímo na území ve správě Zlína. Přírodním parkem prochází Pasekářská stezka. Jak již bylo řečeno o několik řádků výše. Tvoří ji sedm zastavení. Informační cedule jsou provedeny velmi pěkně. Nádherně ladí s okolím. Však člověk zvídavý si na nich mnoho nepočte. Obsahují spíše několik poetických slov, než skutečné informace. Stačí si však zajít ve Zlíně do turistického centra a dostanete útlou brožurku. Zdarma. A, mimochodem, velmi hezkou. Takže doporučuji. Nehledejte ji však ve stojanech. Jest třeba o ni požádati. Cesta samotná je pak též velmi jednoduchá a není třeba mnohých slov. Stačí se dostat do Jaroslavic (na konečnou linky 31 MHD). A pak již půjdete po zelené turistické značce, po níž obkroužíte paseky a vrátíte se zpět na zastávku. Místy je značení trochu nepřehledné, však nakonec jistě trefíte. Zde bych stejně záludnosti jeho vypsati nemohl. Hlavně v na Lázech jest třeba dávati pozor. Původně jsem chtěl doporučit jinou variantu, spojenou se zastavením v hostinci Na Pinduli. Mají tam naprosto úžasné brambůrky. Vlastně měli. Je v rekonstrukci. A patrně nejzajímavější je na něm nyní kus odkryté zdi z nepálených cihel. Však patrně i ten bude zakryt. Tak snad někdy příště... Co tedy vlastně napsat? Když jsem se tak procházel, foukal vítr a ve spadaném listí se objevovaly kvítky sedmikrásek, vzpomněl jsem si na báseň Metoděje Jahna. Tento autor velmi oblíbený v dobách prvorepublikových, zapadl nyní a s jeho dílo je prakticky neznámé. Tak jej aspoň jednou básní připomenu. Ostatně vystihuje pocity, jež mě provázely lépe, než bych je zachytil já sám... Na další obrázky z pasek je možno shlédnout na: http://tommy-harold.rajce.idnes.cz/Zelechovicke_paseky_2010-10-31/
Podzim
Už doskřípaly vozy po cestách,
když klasů zlato sklizeno je s pole
a zvířený se po nich slehl prach
tak jak ty těžké snopy ve stodole.
Už řídnou buků širé koruny,
když rudé listy opouštějí sněti
a na růžové prší ocúny,
tak bledé jako bez košilky děti.
Kraj zamlžený nevydá ni hlas
a tichem svým tak rozteskňuje duši,
že jako zmlklý, odumřelý les
už příchod zimy nehostinné tuší.
Už cítím severáku mrazný chlad
a v duchu vidím šerém na obzoru
jak pod rubášem kdysi květný sad
a v dálce mrtvou, zasněženou horu.
Jak rád bych vánicím a slotám znik‘
a chladnou bělí znavujícím sněhům,
však hle, tam ptactva klínovitý šik
už táhne k jihu, ke slunnějším břehům.
Oh, mít jak oni lehké perutě,
letěl bych s nimi k šťastnějším těm nivám –
a tak tu mlčky stojím nehnutě
a za nimi se v dálky dlouho dívám...