A mám to. Bylo mi sděleno, že se ze mě stává neotesanec, ba přímo člověk nekulturní. Označil jsem totiž dílo předního vynikajícího umělce za čmáranici. Abych plně nezvlčil, nezbylo, než se vypraviti někam za kulturou a uměním. V Muzeu jihovýchodní Moravy se již blížil konec výstavy archeologických nálezů z hradiska na Klášťově. Což rozhodlo o směru cesty. Opět tedy přes Syrákov povedou kroky mé. A jako správný příznivce Honzy Vlasáka, pohrdl opět busem. Ostatně je to kousek. A v cestě stojí jen jeden kopec. A na ten jsem během několika málo dní vyjel již dvakrát. Tak se mohu považovat za člověka trénovaného. A skutečně. Napotřetí již funění znělo pěkně rytmicky, bez zbytečného prskání a hekání. Vlastně je to celkem příjemná projížďka. Jen kdyby nevedla po poměrně rušné silnici. Od Vizovic má vésti cyklotrasa 471 až do středu města Zlína. Má-li člověk dost času, skvělý orientační smysl a není-li slabý na nervy, může ji vyzkoušet. Najít správnou cestu je skvělým kvízem pro hloubavé objevitele. A oni ti motoristi vás již objíždějí celkem velkým obloukem a je-li sucho ani vás neobhodí vodou z louže. Tak doporučuji jet po hlavní silnici...
První kroky vedly do zámku, do Muzea jihovýchodní Moravy. Kromě již zmíněných nálezů z Klášťova zde probíhala výstava fotografií Jindřicha Štreita. Díky této kombinaci mi ani nevadilo, že se mi nepodařilo přesvědčit paní pokladní že jsem a) dítě, b) důchodce ani c) mentálně postižený. I když u té poslední varianty dosti zaváhala. Ale slevu na vstupném jsem nedostal. Kromě zmíněných výstav jest zde možno shlédnouti i stálé expozice. V těchto však zrovna pobývala poznáníchtivá omladina, nahnaná sem v rámci výuky. Tak Hanzelku se Zikmundem nechám na příště. Ni tento nedostatek nebyl u pokladny uznán. Prý jsem tam stejně zevloval déle, než ostatní návštěvníci. Slevu tedy nedostanu. Jedině tak by mi paní mohla nabídnout bonbón. Cucaje, vyrazil jsem směr Baťův mrakodrap.
I zde byla na programu výstava fotografií. Tentokrát Jiřího Kozubíka z Vizovic. Jen tak mimochodem bych chtěl připomenout, že Jindřich Štreit se narodil na Vsetíně. Aby bylo jasno. Kozubík je jméno přeci jenom méně známé. Tento se věnuje zejména krajinám a to krajině Západních Karpat. Pracuje se stoletou měchuřinou. A naprosto skvěle. Obrázky jeho jsou plné nálady, přesně zachycuje ducha místa, pocity. Z fotografií dýchá melancholie, mnohdy působí až mrazivě. Vtáhne vás do obrazu a již nepustí. Máte pocit, že nezobrazuje krajinu, ale vaši mysl. Vše jako byste dokonale znali a zároveň putujete do neznáma. Použitá technika harmonicky doplňuje obsah. Škoda, že takových není více. Nebo je to vlastně dobře...
Naopak expozice v 8. (ředitelské) etáži, zabývající se historií Baťova impéria, zklamala. Texty jsou sic poučné, obrázky je velmi dobře dokreslují. Ale nebylo by lépe alespoň jednu kancelář rekonstruovat, vyplnit dobovým inventářem? Krajský úřad by patrně nezkrachoval. V seznamu satelitních měst též postrádám ukrajinské (dříve československé) Batěvo. Ne, že bych na tom trval, ale kolik takových vynechávek by zde bylo možno ještě nalézti? Naštěstí se mi podařilo objevit aspoň toalety. Jinak bych tuto zastávku považoval spíše za odpočinek při stoupání vzhůru na vyhlídkovou terasu. Pohrdl jsem totiž výtahy a šplhal se po schodišti. Bohužel mi nebyl přiznán prvovýstup a nebylo mi umožněno ten barák pojmenovat po sobě. Slečnu za informačním pultem ani tento dotaz nevyvedl z míry. Asi je zvyklá. Jen kokinko mi nenabídla. Co se dá dělat. Čímž byla ovšem zamluvena skutečnost, že výhled z terasy je parádní.
Neb času ještě něco zbývalo, odskočil jsem si na několik minutek o Krajské galerie výtvarného umění. Opravdu jsem jen nakoukl na práce jednoho ze spolutvůrců moderního designu, Jana Vaňka – Civilizované bydlení pro každého. Čímž jsem byl nucen zakončiti tento hodnotný a kultury plný den. Začalo se poměrně výrazně stmívat a bylo na čase vyraziti domů. Nějak se mi do pomotávání se potmě po velmi frekventované silnice nechtělo. Ještě jsem se naposledy polil kávou z termosky a vyrazil.