Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 3. - Účast Jana Adama na povstání.

27. 6. 2011

3. Účast Jana Adama na povstání.

Více než péče o vlastní statky vábil Jana Adama ruch života veřejného. Když byl někdy po roce 1615 povolán do soudu zemského, jako mnoho členů jeho rodu před ním, odjížděl často do Brna, Olomouce, ba i do Prahy. Zejména v roce 1616 zúčastnil se horlivě jednání zemských soudů, jak svědčí četné nálezy a rozsudky v knihách půhonů, jež vynesl „za stav rytířský Jan Adam z Víckova, Jeho Milosti císařské rada“. – K. Hlavinka ve Vlastivědě mor. (Hodonsko, str. 168) má za to, že Jan Adam byl dokonce přítomen pražské defenestraci, která zahájila český odboj. Neuvádí však důkazů pro toto mínění a naše prameny kromě zprávy, že Jan Adam odjel koncem dubna r 1618 do Prahy a že si před cestou vypůjčil peníze, nepraví nic, co by nasvědčovalo domněnce, že byl do Prahy vyslán snad oficiálně jako zástupce moravských stavů. Pozoruhodné na tomto zájezdu je, že byl spojen s nemalým nákladem a že mu žádanou půjčku odepřel jeho katolický a císaři věrný švagr, Alexandr Jošt Haugvic[1], tak i Jan Linhart z Obrhamu; tento příbuzný však půjčil peníze paní Maryaně a ta je zase dala svému manželu, jenž jí na ně a ještě jinou půjčku vystavil po svém návratu zápis, znějící na 3000 zl., datovaný v Olomouci v den sv. Jana Křtitele 1618.

Nelze pochybovati o tom, že politické události v Čechách sledoval čejkovský pán s živým zájmem a že patřil ke straně, jež si od začátku přála připojení Moravy k českému povstání. Nezachovalo se nám nepřízní osudu zpráv, kterak k tomu sám přispěl. Ale jeho blízké příbuzenství se známým plukovníkem českých stavů a později význačným emigrantským bojovníkem, Janem z Bubna[2], a pozdější těsná spolupráce s hrabětem Jindřichem Matyášem z Thurnu a jeho okolím ve válečných akcích pro nápravu Bílé hory, jakou i vytrvalá oddanost Jana Adama zemskému hejtmanu moravskému Ladislavu Velenovi z Žerotína a v neposlední řadě i náboženská tradice jeho předků dávají nám tušit, jak stál při českém odboji se vším zápalem svého dobrodružného srdce.

V kopiáři korespondence moravských direktorů, již se nám zachovala bohužel pouze první část (od 4. května do poloviny září 1619), vyskytuje se jméno čejkovského pána několikrát. Že požíval zvláštní důvěry oné revoluční vlády, je vidět z dopisu, v němž jej direktoři 31. srpna pověřili úkolem, aby jak v Hodoníně, tak u svých čejkovských novokřtěnců zjistil, co je pravdy na podezření ze špehařství pro císařského generála Dampiera, v něž se uvedl Wolf Jiří Mengsreiter z Truklova, jenž se v ty dni dostal do Čejkovic a byv obviněn také z vypálení Podivína, byl vzat od stavů na závazek. Jindy měl Jan Adam zase poslat do Brna ty dvě podezřelé osoby z Kroměříže, které byly chyceny na jeho panství a jež držel ve svém vězení. Téhož roku 1619, 5. září, zvali direktoři Jana Adama do Brna, „poněvadž se toho slušné příčiny ukazují, abychom s Vaší Milostí oustně rozmluviti mohli“. Je velmi pravděpodobné, že bylo tehdy jednáno o Lukov a Vsetín, jež byly dědici paní Lukrecie, Albrechtovi z Valdštejna, konfiskovány po jeho zradě na zemi v květnu roku 1619.

Valdštejn, který se od počátku své vlády nad statky ve východní Moravě nejevil laskavým pánem valašským horalům, stal se tam po smrti své choti nenáviděným, zejména pro náboženský útisk nekatolických poddaných a omezování lesních práv svobodnější pastýřské složky valašských kolonistů. Ještě za života paní Lukrecie došlo na Vsacku ke vzpouře, když horlivý zánovní katolík Valdštejn pozval na své statky jesuity, aby jeho poddané, od staletí se těšící svobodě evangelia, sjednotili ve víře s jejich pánem. S metodami jesuitských misionářů projevili však Valaši tak prudký nesouhlas, že pouze dík zákroku zemského hejtmana[3] nepřivedl na ně Valdštejn vojsko.

Později snažil se mírnějšími prostředky, jako osvobozením městečka Slušovic a Vsetína od roboty a farských desátků, přivésti poddané k poslušnosti, ale opětované jesuitské missie měly pramalé výsledky. Horlivý P. Grissus zůstal z toho až „na mysli chorý“ a násilnický Valdštejn, zvyklý vojenské poslušnosti u podřízených, byl zatvrzelostí tohoto lidu podrážděn do té míry, že chtěl na svém panství vybudovat trvalé sídlo jesuitského řádu. Nedošlo k tomu pro velké požadavky jesuitů; místo jejich residence založil Valdštejn na památku své choti kartusiánský klášter a kostel ve Štípě r. 1617.

Než ani tehdy nevzrostla důvěra mezi poddanými a jejich pánem, který raději než na lukovském hradě a vsetínském zámku bydlel na výstavné tvrzi rymické u Holešova v sousedství stejně smýšlejícího Ladislava z Lobkovic. V Rymicích ztrávil Valdštejn na př. dobu své těžké nemoci v r. 1615.

Ostatně meškal Valdštejn na Moravě jenom mezi svými zájezdy do Vídně a válečnými výpravami, k jejichž úspěchům pomohly tomuto rozenému válečníkovi i peníze paní Lukrecie; za ne si mohl nebohatý původně kavalír postavit vlastní oddíly vojska. I tu je zajímavé, že si svoje jezdce do vojny furlandské nevybral doma z urostlých a otužilých Valachů (jak s oblibou činívali od dob Stanislava Pavlovského olomoučtí biskupové, svěřujíce valašským hajduchům svoji osobní bezpečnost, zejména při cestách za hranice), ale že je naverboval v Německu.

Když se na jaře r. 1618 vrátil od Gradišky s kořistí a slávou, jmenoval ho sněm olomoucký nejvyšším nad nově verbovaným plukem 3000 pěších. Ale Valdštejn, už tehdy oddaný Ferdinandovi, u něhož doufal dojíti větší odměny a významu nežli ve službách stavů, poslal hned v počátku českého povstání tajně do Vídně 40.000 zl., aby za ně postavil pluk kyrysníků pro císaře a proti vlastní zemi.

Když pak začátkem května 1619 pokusil se převést zemské vojsko za hranice a uloupením zemských peněz pro císaře těžce a nadlouho poskvrnil svoje staré jméno, vypověděli ho stavové moravští ze země „na věčné časy“.

Na jeho moravských statcích zavedena nová správa spolehlivými úředníky, kteří vše zinventovali a při „počtu“ odvedli direktorům i supliky poddaných „ve dvou paketích zapečetěné“. Bohužel tyto suplikace a stížnosti poddaných se nezachovaly; mohly by zajisté vnést světlo do onoho starého sporu Valachů s vrchností, který se opakoval i později za panování Zdeňka Žampacha i po něm. Ale z toho, zač bojovali Valaši ve třech dalších desetiletích, můžeme soudit, že mezi požadavky, jež vznesli bývalí Valdštejnovi poddaní na direktory, nebyla svoboda náboženství na místě posledním.

Zatím Valdšten pomáhal se svými kyrysníky Dampierrovi v plenění jižní Moravy, kde kromě panství stavovského plukovníka Tiefenbacha utrpěly veliké škody zejména také statky Jana Adama z Víckova. V srpnu došla direktorů zpráva, že se Valdštejn dokonce odvážil s jiným „škůdcem zemským“, Zdeňkem Žampachem, přijít tajně až na Kurovice u Holešova, kde prý s podezřelým sesazeným hejtmanem Ladislavem z Lobkovic, jenž, ač věren Ferdinandovi, ze země neodešel, „rady tejné a ukryté skládají“.

Proto tehdy vyhověli direktoři i obnoveným nárokům Jana Adama na bývalé statky jeho strýce Arkleba a přiznali mu Lukov a Vsetín buď za nějaké odstupné, nebo jako náhradu za zpustošení čejkovského panství. Nevíme, kdy a za jakých okolností se tak stalo, ale dva listy našeho rytíře, psané r. 1620 panu Zikmundovi z Tiefenbachu, jsou již datovány na Lukově. První je ze dne památky sv. Jiří r. 1620, druhý z 3. Augusti téhož roku. Oba se týkají zápisu na 2300 zl., které půjčila panu z Víckova jeho sestra Anna Kateřina Pálffy a k němuž měl pan Tiefenbach přitisknout svou pečeť jako rukojmí. Na obou listech je podepsána Jan Adam jako pán Lukova a rada Jeho Milosti českého krále – Fridricha Falckého[4].

Také zápis paní Maryany, znějící na 500 zl., jež si vypůjčila od Kryštofa Ullersdorfera z Němčího na Žeranovicích a tehdy dočasně i na Kelči, je datován 28. září na Lukově. I tato listina svědčí, že veliký a pevný hrad Lukov, téměř na pomezí uherském, byl v roce 1620 sídlem rodiny Jana Adama, jenž si pro jeho strategický význam a snad už tehdy pro vyzbrojení svých poddaných vymohl 23. června 1620 navrácení zbraní, jež shromáždil na Lukově Albrecht z Valdštejna, a které byly po jeho zradě odvezeny do olomouckého „cejgkhausu“ pro potřebu země[5].

Z toho, že stavové svolili k vydání těchto zbraní ze zemské zbrojnice Janu Adamovi, je zřejmo, že konal povstání skutečně význačné služby; avšak jak četné jsou zprávy o jeho podílu na válečných akcích české emigrace, zejména jako organisátora valašského odboje, tak jich postrádáme z doby předbělohorské. Přesto můžeme věřit, že ani před osudnou prohrou na pláni bělohorské nechybělo Janu Adamovi osobní statečnosti ani obětavé odvahy.

Od velikých válečníků své doby lišil se vlastností, připomínající husitské vůdce: znal cestu k prostému srdci lidu, který, jak se na Valašsku ukázalo, i v 17. století dovedl ještě bojovat za náboženskou svobodu. Za dobu snad necelého roku, co vládl Jan Adam na Lukově a Vsetíně, získal si takové důvěry a obliby u drsných horalů, jež nemohl zvládnout jeho panovačný a krutý předchůdce, že šli pak za ním, kdykoli a kamkoli je vedly jeho naděje i zoufalství.



[1] Svědectví Al. Jošta Haugvice: „Léta 1618 na den sv. Jiří vodjedouc Jan Adam z Víckova do Prahy, mne prosil…“.

[2] Jan ml. z Bubna na Závrší a Borovnici byl vlastní bratranec paní Maryany.

[3] List Karla z Žerotína Valdštejnovi z 1. ledna 1613 v kopiáři bludovském.

[4] Zem. archiv mor. Brno, listy sv. p. z Tiefenbachu, arch. hr. Colalto IV.

[5] Potvrzení pana z Víckova, které z lukovských zbraní k sobě přijal s dovolením stavů a zem. hejtmana Ladislava Vel. z Žerotína, Brno, zem. ar. Boč. sbírka 9894.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA