Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 4. - Podíla pana z Víckova na bojích za osvobození Moravy r. 1621.

27. 6. 2011

4. Podíl pana z Víckova na bojích za osvobození Moravy r. 1621.

 

Zamyslíme-li nad tím, co asi vytvářelo tento zjev, tak neobvyklý v 17. století, kdy si česká šlechta a lid byli vzdálenější než kdykoli předtím v dějinách, nemůžeme přejít bez povšimnutí zvláštní složení obyvatel panství vsatského a lukovského. Jako v jiných krajích Valašska, tak i zde bylo starší rolnické obyvatelstvo usazeno v úrodnějších údolích, kdežto velké komplexy pohraničních lesů byly do 16. století téměř liduprázdné. Teprve průběhem 16. století usadili se i tam horští pastýři Valaši, cizí otužilý lid, původu podle Kladlece snad balkánského[1], který pronikl s bohatými stády ovcí a koz po hřebenech Karpat od východu až na Moravu a Těšínsko.

Poněvadž salašnický chov valašského dobytka znamenal pro vrchnosti příjem z nevyužitých dotud horských luk a strání, byly Valachům poskytovány různé výhody, aby se v kraji trvale usadili jako kolonisté, cenní jak po hospodářské stránce, tak i pro svoje vlastnosti branné.

Valaši, počtem slabší, časem splynuli s původním obyvatelstvem východní Moravy, jemuž dali své jméno. S postupem racionalizace lesního hospodářství přicházeli však znenáhla o své výsady, jakmile zaměnili pastýřskou hůl za pluh. Nicméně jestě prameny z třicetileté války je rozlišují od robotních sedláků a poddaných, nazývajíce je svobodníky[2].

Tento temperamentní živel tvořil vlastní jádro valašských vojenských podniků za třicetileté války, kdy se postavil k obraně nejen svobod materiálních (jako později čeští hraničáři Chodové, k nimž bývají Valaši přirovnáváni), ale zejména svobody svědomí a náboženství evangelického, vlastního původnímu obyvatelstvu.

A s těmito Valachy-svobodníky sblížila Jana Adama, když se stal pánem Lukova a Vsetína, nejen jeho romantická povaha, vzdálená kořistnictví a tyranisování, ale i stejná víra. Proto se mu podařilo přesvědčit Valachy, že ve sporu šlechty s Habsburky jde také o věc lidu, a získat v nich spojence nad jiné věrné a houževnaté.

Zásluhou pana z Víckova dostalo se mnoho Valachů už do vojska stavovského[3]. Bylo výše vzpomenuto navrácení lukovských zbraní. Není vyloučeno, že jich mělo být použito k vyzbrojení valašských dobrovolníků. V zemském archivu moravském je zachována původní kvitance, již vystavil 23. června 1620 Jan Adam purkmistru a radě města Olomouce na „Všecku tu zbroj, kteráž na hrad můj Lukov“ byla navrácena[4]. Vidíme z ní, že si vybral z Valdštejnových zásob pouze část, a to: „Jeden kus polní na kolách, 1 dlúhý hák, 29 hakovnic, 80 mušketův obyčejných a 3 muškety mosazem vykládané s vidličkou, dále 23 arkebuzírův, 2 bubny měděné kromě 4 obyčejných, 840 kulek železných, vojenský stůl se 12 stoličkami“ a j.

Se svými Valachy postavil se nový jejich pán do služeb země. Nepochybně byla jim svěřena obrana horských „passů“ na severovýchodní hranici, kudy se snažily pronikat na Moravu zejména loupeživé polské tlupy, táhnoucí na pomoc Ferdinandovi II., jehož sestra byla provdána za polského krále. Když se na podzim roku 1620 největší nebezpečí stahovalo k Praze, připojil se nepochybně i Jan Adam s oddílem svého lidu k hlavní zemské hotovosti, vedené moravským hejtmanem na pomoc Čechům. Pro stálé odklady stoupenců Karla z Žerotína se však toto moravské vojsko nedostalo za hranice země před 8. listopadem a nemohlo tedy přispět k odvrácení katastrofy.

Když se po bělohorské porážce malomyslnost hlavy království přelila s prchajícími troskami českého vojska i na Moravu, nezachvátila Valašska.

Bránili se jí sice i odvážní a prozíravější vůdcové moravského povstání, ale za nepřítomnosti energického zemského hejtmana Lad. Velena z Žerotína, jenž byl vyslán spolu s Václavem Bítovským, representantem moravského rytířstva, do Vratislavě, aby jednal se Slezany o další společnou obranu proti vítězům bělohorským, nabyla vrchu strana mírnější, jež se rozhodla pro kapitulaci Moravy[5].

V této době všeobecného zmatku uchýlili se hlavní stoupenci protihabsburského odboje, kteří nedoufali v milost vítězovu, jednak do Kladska, kde se shromažďovali kolem Velena z Žerotína a Frant. Bernarda z Thurnu[6], jednak na Slovensko, kde byl pánem odpůrce Ferdinandův v Uhrách, sedmihradský kníže a spojenec Čechů Betlen Gabor, zvolený ta uherského krále; k němuž se obrátil také starý hrabě Thurn. Mezi prvními emigranty, kteří opustili nedlouho po Bílé hoře Moravu, aby za hranicemi připravili nový boj když doma tomu bránila malomyslnost většiny, byl také Jan Adam z Víckova.

Zatím dobýval císařský vojevůdce Buquoy téměř „bez jediného mávnutí mečem“ kraj po kraji v uděšené zemi, zabezpečuje ji postupně španělskými a vlašskými posádkami. Ale tu vyrostlo v horách východní Moravy mocné lidové hnutí jako první závan vzdory proti všeobecné otupělé resignaci: Valaši netoužili po odpuštění císařově ani po návratu někdejšího nemilého pána.

Albrecht z Valdštejna, zaměstnaný koncem roku 1620 dobýváním severočeských měst pro Ferdinanda poslal asi brzy po Bílé hoře vojáky z zabezpečení svých bývalých moravských statků. Na ně lze vztahovat zprávu valašskomeziříčského kronikáře, Ondřeje Sivého, která je první zmínkou o valašské vzpouře, pravíc, že „2. Decembris 1620 Valaši všedše do zámku Lukova, mnoho vojáků zabili“.

Než toto datum 2. prosince, budí svou časností určité pochyby; s větší pravděpodobností lze dobu prvního vystoupení Valachů proti vojákům, jež je potvrzeno také jinými zprávami, položiti do ledna roku 1621, kdy se vsatští Valaši odvážili napadnout i několik jiných císařských posádek.

Tam vpadli do Malenovic, kde císařští žoldnéři obsadili starou a pevnou malenovickou tvrz, vypálivše před tím koncem prosince městečko. Proti této posádce vypravili se 5. ledna „Valaši statku vsetínského a lid Jeho Milosti Císařské hanebně zbili“, jak na ně žaloval do Brna meziříčský pán Jetřich z Žerotína[7]. Malenovický úspěch rozmnožil jejich řady o vizovské poddané katolického pána Emmericha Doczyho, již před povstáním nenáviděného pro útisk poddaných a násilnou rekatolisaci, prováděnou jesuity. Také tento pán byl jako Valdštejn za povstání z Moravy vypovězen a nyní se zase vracel na Vizovice.

Osmého ledna přepadli Valaši jeho zámek a „nabrali tam mnoho stříbra“. Zmíněný už valašskomeziříčský písmák vypravuje o nich dále: „12. Jannuarii vpadli zas do Zlína a na Lukov; i tom všude nabrali mnoho. Potom chodili, kde mohli, císařský vojáky bili a mordovali, v Mezříči rozkazovali, klíče od města mívali; potom aj Rožnovští s nimi chodili. Měli hejtmany své: Galda nějaký, Macháč [fojt] hovězský[8]; z Mezřicka hejtmani: fojt z Viča dědiny, Wantuch ze Lhoty fojt. Nejvíce na biskupský statky chodili a brali, kde co mohli“ atd.[9].

Do 8. února vzrostl podle odhadu Jetřicha z Žerotína[10] počet Valachů s poddanými i Slováky, kteří se k nim přidali, na pět tisíc. Zahájili skutečnou válku proti císařským. Obsadili i město Valašské Meziříčí, patrně v souhlase s měšťany, a panu Jetřichovi prohlásili, že se míní „do hrdl svých brániti“. Na jeho napomenutí a poručení nic dáti nechtěli.

Začátkem března byly proti nim vypraveny silné oddíly vojska, před nímž Valaši, postrádajíce pevné vojenské organisace, ušli do hor, „nechaja města prázdného“. Na konci téhož měsíce (podle meziříčských pamětí „29. Marzy“) pokusili se Valaši znovu o město: „Ráno potom v úterý, zebera se Valaši na město běželi, na vojáky, domnívajíce se, ž jich z města vystraší; předměstí zapálili a oni se zdí vida, co jest, dvěma stranami na ně vpadli, do tří set jich zabili a v dědině Křivém, co se do chalup utěkaja pokryli, spálili. Ač také několik vojáků zahynulo. Bylo jich 300 pěchoty a 7 karnet rejtarů.“

Zato Valaši číhali „při lesi“ na vojáky, hospodařící po svém v městě opuštěném od obyvatel. Kdykoliv se vojáci snažilo odvézt, co se dalo zpeněžit na trzích v Olomouci a Lipníku „od vln, obilí, železa a kotlů“, přepadali je Valaši na cestách, olupujíce je o kořist. Němečtí rejtaři byli pak vystřídáni Španěly a Neapolitány, ale v horách okolo Vsetína ani tito „nic tam sobě (proti Valachům) provésti nemohli“[11].

Kromě jednotícího vůdce nedostávalo se Valachům v té době i zbraní a nemůžeme si je představovat jako vojsko. Nicméně těžko bylo zlomit jejich odpor v horách, kam císařští žoldnéři pronikali i v pozdějších letech jen s velikými ztrátami.

Třebaže po březnovém neúspěchu u Meziříčí „Valaši trochu se spokojili“, jak si zaznamenal místní kronikář[12], naprosto nemínili se smířit s novým pořádkem. Vřelo to zejména v jižnějších krajích Valašska, neboť v květnu oznamoval kardinál z Dietrichštejna, tehdejší správce Moravy, že Valaši znovu se srocují a podnikají vpády na statky bohatého kláštera velehradského.

V této době byli už nepochybně v dorozumění s emigranty, kteří chystali pod vedením Lad. Velena z Žerotína a markraběte krnovského Jana Jiřího nový boj současně s akcí Betlena Gabora na Slovensku. Sotva se dostalo vojsko markraběcí z Nisy Opavskem na Moravu, rozmnožilo je, podle zprávy kardinálovy císaři, na osm tisíc ozbrojených Valachů, takže císařští nesměli se už odvážit na východ od řeky Moravy[13]. Nebude asi daleko pravdy domněnka, že muž, který upozornil vůdce emigrace na sílu lidového hnutí valašského a hleděl je dostat do služeb společné věci, byl Jan Adam z Víckova.

U jeho sestry Anny Kateřiny, provdané Pálffy, zastavil se ve Skalici Uherské hr. Jindřich Matyáš Thurn po svém útěku z Moravy v lednu r. 1621, kdy tuto paní, i později zasvěcenou do plánů emigrace, navštívil s Ondřejem z Hofkirchu, generálem vzbouřených stavů dolnorakouských, a s nějakým jejím příbuzným, jehož Thurn v dopise své choti, odkud je zpráva čerpána, nejmenuje[14]. Byli-li tímto příbuzným paní Anny Kateřiny její bratr, v jednom směru nenásledoval příkladu hlavního vůdce české rebelie: kdežto hrabě Thurn podlehl po Bílé hoře na čas obecné depresi a obrátil se do Vídně s žádostí o pardon a teprve po neúspěchu jednání o mír s císařem vstoupil do služeb Betlena Gabora, zachoval se pan z Víckova důsledněji a mužněji: císaře o milost neprosil nikdy.

Do popředí vystupuje Jan Adam v létě r. 1621, kdy emigrantsko-krnovská armáda po vítězství nad císařskými Španěly u Nového Jičína obsadila několik měst, načež přešla, zajisté nikoli bez prostřednictví oblíbeného pána valašských hor, Vsatskem na Slovensko, aby se tam spojila koncem července s Betlenem Gaborem u Trnavy.

Jan Adam zůstal však na Moravě, aby v čele svých Valachů udržel dobyté posice pro krále Fridricha, jenž měl vyslat k uskutečnění velkého vojenského plánu pomoc ze západu. Očekávaná pomoc však nepřišla a spojenci vraceli se na podzim po marném obléhání Bratislavy podle přání emigrantů na Moravu.

Tam totiž neuhasínal bojovný zápal mezi lidem pana z Víckova. 22. září pobil Jan Adam kompanii císařských a obsadil město Hranice. Poté, chtěje dobýti Olomouce, kam Albrecht z Valdštejna vložil hned v létě silnou posádku, zabezpečoval si některá význačná místa v okolí tohoto důležitého města. Tak 3. října obsadil zámek holešovský, jenž patřil tehdy císaři věrnému katolíku, Zdeňkovi Vojtěchu z Lobkovic. Tento nejvyšší kancléř království českého zdědil Holešov po bratru Ladislavovi, někdy hejtmanu moravském, a sám v něm nikdy nesídlil. Na začátku října 1621 meškal však v Holešově jeho plnomocník, vlašský kaplan Rudolf Petrocinius, jenž se ve chvíli, kdy se zámečtí mušketýři rozhodli panu z Víckova vzdáti, zachránil skokem se zdi a útěkem do nedalekých lesů. Přišel při tom o nějaké svoje věci a žádal později odškodnění z majetku Petra Kopřice z Kopřic[15], který podle slov kaplanových nejen byl mezi Valachy, ale zúčastnil se dokonce rabování zámku, což tohoto šlechtice patrně nápadně odlišovalo od vůdce „valašských loupežníků“, Jana Adama z Víckova, o němž by toho pisatel jinak nesmlčel.

Podle záznamu holešovského písmáka o vzetí města panem z Víckova se zdá, že se u Holešova setkali Valaši s Uhry, jejichž pomocné tlupy sledovaly vracející se armádu markraběte krnovského. V kronice holešovské se praví: V neděli 18. po sv. Trojici (3. října) „pan Adam Čejkovský přitáhl jest s Valachy k Holešovu s jednej strany a s druhej strany Uhři. A hned jsou město Holešov okolo objeli a hned jsou rabovali -. Když pak Uhři na rabování přijížděli, zapálili jsou u Hurty a zhořelo až po Stárkovo…“

Jak vidět, nepočínali si uherští pomocníci vzbouřenců v nešťastné zemi o mnoho přátelštěji než císařské vojsko, které je v ukrutnostech ovšem ještě předčilo, jak je o tom v soudobých pramenech bezpočtu zpráv.

Krnovský lid a zejména emigranty přijímalo obyvatelstvo moravských krajů se značnými sympatiemi, které byly připraveny trpkými zkušenostmi s vojskem císařským a zejména zklamáním, jež důvěřivému očekávání milosti vítězovi přinesla krvavá exekuce staroměstská.

Byly to zejména výzvy bývalého zemského hejtmana L. Velena z Žerotína, jenž zbědované zemi sliboval brzké vysvobození, co otevřelo emigrantským sborům brány několika měst na jihu a východě Moravy (Strážnice, Uh. Brodu, Val. Meziříčí a j.). Zatím, co armáda snažila se získat důležité přechody přes řeku Moravu dobytím měst Uh. Hradiště, Veselí a Kroměříže, staral se Jan Adam o její zásobování. Se svými Valachy a Uhry, ba i účasti za účasti některých měšťanů valašskomeziříčských, kteří byli od jara s Valachy v dobrém srozumění, podnikal pan z Víckova „štráfy“ do Kelče, Příbora, Frýdku, Libavy a jinam na biskupská panství, kde jeho lidé zajímali dobytek a rekvírovali zásoby obilí v biskupskách dvorech. Tíha vyživování vojsk, zejména císařských, spočívala totiž po Bílé hoře převážně na lidu selském, kdežto panské zásobárny bývaly v prvých letech vyrabovány jenom výjimečně. Snad volil Jan Adam tento odlišný způsob, jak opatřit emigrantské armádě nezbytnou výživu, z přirozeného soucitu s ochuzenými už poddanými. Že si k zásobování emigrantské armády vybíral statky biskupské, lze částečně vysvětlit tím, že je považoval za majetek krále Fridricha, jemuž byly mnohé z nich za povstání věnovány.

Než tím uvalil na sebe nesmiřitelný hněv kardinála Dietrichštejna, který byl ve věcech týkajících se jeho majetku nadmíru citlivý. Když po dopise Petrociniově, líčícím dobytí holešovského zámku 3. října Janem Adamem, docházely kardinála zprávy o počínání tohoto emigranta na biskupském zboží, nemeškal už 14. října navrhnouti císaři, aby odškodnil brněnské jesuity statkem polehradickým, který náleží „tomu arcirebelovi v Víckova, nyní podněcovateli a veliteli vzbouřených Valachů“. S císařským souhlasem poslal pak už 21. listopadu komisaře do městečka Polehradic[16], jež bylo skutečně odevzdáno jesuitům ještě před koncem roku 1621. Byla to jedna z prvních konfiskací emigrantských statků na Moravě; po této pomstě nepřestal už kardinál stíhati valašského vůdce svou hněvivou pozorností.

Jan Adam se ovšem nespokojoval jenom úlohou zásobovatele emigrantských sborů. Byl si dobře vědom důležitosti pevných míst a hleděl získat zejména hrady Hukvaldy a Helfštýn. Kdyžto o tvrdou oporu moci biskupovy, hukvaldský zámek, se 2. listopadu 1621 pokusil se svými Valachy bez úspěchu, podařilo se mu Helfštýn, ovládající údolí dolní Bečvy, dostati i s městem Lipníkem hned na začátku druhé polovice října do své moci. V Lipníku totiž leželo předtím, od 6. února do 31. července, císařské vojsko, které způsobilo měšťanům takové trápení, že se město po příchodu emigrantské armády přidalo k novému odboji poměrně rychle.

Tehdejší primátor lipenský, Martin Zikmundek, autor různých pamětí a zápisů, vylíčil kapitulaci svého města emigrantům takto:

„Léta 1621, 16. dne měsíce Octobris, poddali vojáci Jeho Milosti Císařské Helfenštejn panu z Víckova[17] a 18. Octobris podle snešení vší obce lipenské tenž z Víckova na 20 koněch puštěn [jest do města].

A ouřad i stará rada proti němu za bránu hranicků vyšli a desátníci a sousedé s ručnicemi dvěma řady (počnúc od brány až po dům Jana Mohelnického s jedné a Tobiáše Oujezdskýho s druhé strany) stáli, aby Valaši ani žádný více do města puštěn nebyl. A ihned brána zavřína.

Kterýžto pan z Víckova do domu mého, Martina Zikmundka, od pánů radních i starých rad uveden a přivítán. Páni radní od masa i od jiných všech věcí [co bylo potřeba] do kuchyně dali, Jiříka za kuchaře sjednali a u mne tenž z Víckova se všemi svými obědval. Potom toho dne před večerem tenž z Víckova sám pátý a s Valachy, kteří naň za městem očekávali, na Helfenštejn odjel.“[18]

Z vyprávění primátorova je vidět, jaké vážnosti a důvěry požíval v té době Jan Adam ve své vlasti. Ale další podrobné vyúčtování obecních útrat města Lipníka ukazuje také, jak čejkovskému pánu jeho živá letora a opravdové úsilí o zdar podniku nedopřávaly odpočinku ani v příštích dnech, kdy zaplavení dolního povodí Moravy spuštěním rybníků znesnadnilo postavení spojenců, zatím co císařským přibývalo posily a kdy úspěch emigrantských snah podrývalo mírové jednání nespolehlivého sedmihradského knížete s císařem.

Dříve ještě než Lipenští hostili v prosinci přední vůdce k severu ustupující emigrace, L. Velena z Žerotína, hr. Jindř. Mat. Thurna, Alb. Sedlnického, pány Skrbenského, Odkolka, Sudličku a jiné, měli vydání s posly, jež posílali za panem z Víckova. Sedmého listopadu byl za ním vypraven posel do Meziříčí; 11. t. m. nocoval Jan Adam v Lipníku, ale už 13. listopadu posílali za ním k Tejnci a Čekyni, kde se osobně zúčastnil houževnatého, ale marného obléhání Olomouce proti Valdštejnovi; příštího dne vypravili za ním posla do Přerova. (Přerovští byli by se dost rádi přidali k odbojníkům, ale jejich pán, Ferdinandovi věrný Karel z Žerotína, důtklivě je z toho zrazoval a vyžádal jim k lepší obraně městských hradeb pomoc z Olomouce od Valdštejna, kterého už dopisem z 20. října patrně upozornil na nebezpečí hrozící jak Přerovu, tak Olomouci[19]. Tím, že se emigrantům nepodařilo zmocniti se Přerova a Olomouce, byla jejich posice osudně zeslabena.) 16. listopadu posílali Lipenští posla za panem z Víckova do Hustopeče a Kelče, 19. a 20. listopadu byl neúnavný rytíř zase už ve Valašském Meziříčí.

Ale všechno jeho i ostatních emigrantů horečné úsilí bylo marné; postupující zima, nedostatek, způsobený neúrodou a všeobecným zpustošením země, v níž se už i soli nedostávalo[20], a zejména převaha císařských po odpadnutí Betlena Gabora, jenž uzavřel začátkem roku 1622 s císařem mír v Mikulově, rozptýlily v lednu řady emigrantů. Část jich, vedená statečným Fr. Bernardem z Thurnu, probila se do Kladska. Starý hrabě Thurn a markrabě krnovský odešli Vlárským průsmykem za Betlenem Gaborem do Uher. Tam se za nimi dostali vsatskými horami také Beneš Pražma, Václav Bítovský, Velen z Žerotína, Ctibor Žernovský a jiní, odevzdavše předtím klíče od bran Lipníka měšťanům.

Pohořelý katolický měšťan z kardinálova vypáleného Příbora, Pavel Sarkander, domníval se, žádaje na jaře r. 1622 náhradu svých škod[21], že mezi rebely, kteří byli před vánocemi i u Příbora „a nyní v Uhřích se potloukají“, je také Jan Adam. Než některé zprávy, jež současně došly kardinála, opravňují nás k domněnce, že pan z Víckova setrval na Moravě nejdéle, ba že té zimy valašských hor neopustil.



[1] K. Kadlec, Valaši a valašské právo, 444.

[2] Paměti holešovské; provolání kard. Dietrichštejna ze 14. ledna 1623 a j.

[3] Fr. Hrubý, L. Velen z Žerotína, str. 116.

[4] Bočkova sbírka 9894.

[5] Fr. Hrubý, Pád čes. povstání na Moravě r. 1620. Č. Č. H. XXIX, 18.

[6] Fr. Hrubý, L. Velen z Žerotína, str. 108.

[7] List Žerotínův v zámeckém archivě v Roudnici, B. 224.

[8] Dědina Hovězí u Vsetína byla sídlem valašského vojvody; byla i později ještě několikrát ohniskem valašské vzpoury.

[9] Paměti města Valašského Meziříčí, Zemský archiv moravský, Brno, sbírka Geschichtsvereinu č. 301.

[10] Tento spolumajitel meziříčského panství přestoupil pro kariéru už v r. 1617 na katolictví – jediný ze svého rodu. V r. 1619-1620 zúčastnil se povstání, ale po Bílé hoře hledal a našel milost u císaře. U Valachů byl neoblíben.

[11] Paměti holešovské, rukopis zem. ar. mor. v Brně, č. 966.

[12] Paměti meziříčské. Příslušné části těchto Pamětí též v Hrubého knize „Moravské korespondence z let 1620-1636“, sv. I, str. 171-176 a 442-448.

[13] Fr. Hrubý, L. Velen z Žerotína, str. 117.

[14] Fr. Hrubý, Pohřební kázání o Jindř. Mat. hr. z Thurnu, Č. Č. H. 1932, str. 46.

[15] Petr Kopřic, člen drobné šlechty moravské, byl synem Arnošta z Kopřic, úředníka Václava Bítovského na Bystřici p. H. Za povstání mu patřil dvůr v Martinicích u Holešova.

[16] Polehradice (v okrese Klobouky u Brna) staly se majetkem jesuitské koleje brněnské, kdyžto Čejkovice připadly o něco později jesuitům olomouckým. Rozkaz k odevzdání Polehradic jesuitům uveřejňuje Fr. Hrubý v knize Mor. korespondence a akta z let 1620-1624, str. 161.

[17] Jako posádce holešovského zámku, i helfštýnským mušketýrům dovolil Jan Adam po vydání hradu odejíti bez úhony.

[18] Z obecního archivu města Lipníka. Fr. Hrubý: Mor. korespondence a akta z let 1620-1624, str. 254.

[19] Tamtéž, str. 155.

[20] Gindely: Dějiny čes. povstání IV., str. 217.

[21] Fr. Hrubý: Mor korespondence a akta, str. 201.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA