Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 5. - Léta 1622-1624. Diplomatické cesty J. A. z Víckova.

27. 6. 2011

5. Léta 1622-1624. Diplomatické cesty J. A. z Víckova.

 

Těžké zklamání, jež přinesl emigrantům konec roku 1621, nemělo znamenat konec všech nadějí. Nevzdával se jich především optimismus Jana Adama. Sotva povolila zima, začaly docházet kardinála z Dietrichštejna, tehdy plnomocného gubernátora a svrchovaného pána Moravy, zprávy, že pan z Víckova zase svolává Valachy a sedláky k tajným poradám a přípravám k novému boji[1]. Osmého března oznamoval kardinál císaři, že se Valaši znovu srocují ve velkém počtu, zejména okolo Vsetína a Zlína, a že jsou v dorozumění i s měšťany hranickými a některými šlechtici a poddanými tohoto kraje.

Zlínští Valaši působili starosti zejména císařskému rychtáři Albrechtu Kremrovi v Uherském Hradišti, na jehož popud žádal koncem března kardinál hraběte Šlika, vrchního velitele císařských sil, rozložených v kraji olomouckém, aby hleděl jakýmkoli způsobem dostati do své moci Jana Adama, čímž by se zmenšilo nebezpečí, hrozící ze strany Valachů. Hradištskému rychtáři a třem šlechticům usedlým v jeho městě[2] psal kardinál 28. března dopis, týkající se pana z Víckova, který ukazuje, jaký mu už tehdy kardinál připisoval význam. Protože list je zároveň ukázkou metod, jichž používal nejvyšší duchovní a zároveň politický hodnostář země moravské proti svým odpůrcům, zasluhuje, aby byl připomenut celý:

„Urození, též slovutní, nám milí! Z psaní Vašeho společného jsme vyrozumněli, co před se bere Adam z Víckova. Poněvadž pak se na Vsetíně zdržuje a tu by snad nějak podskočen býti mohl, chtěje se všelijak o to starati, aby něco způsobeno bylo. Jestli by některá osoba stavu rytířského o to se pokusiti chtěla a toho dovedla, že by přepaden býti mohl, má jista býti, že obzvláštní milosti při Jeho Milosti císaři, pánu našem nejmilovanějším, dosáhne. – Pakli by někdo jiný z záplaty to učiniti chtěl, ubezpečiti takového každého můžete, že mu ihned, jak by to k místu přivedl, tak mnoho na penězích vyčísti poručíme, jak mnoho mu od Vás zaslíbeno bude, a netoliko sto, dvě, ale i pět set zlatých darujeme.

Co se dotejče druhého psaní některých z Vás i jiných rytířských osob, [týkajícího se] též svobodníkův [Valachů], kteří v kraji hradišťském veliké škody činí, ve známost jsme to nejvyššímu panu hraběti Šlikovi uvedli, při kterémž se dáleji ohlásiti moci budete a na to pomysliti, aby té lotroviny jejich ukrutnost časně přetržena býti mohla. Čehož jsme Vás k odpovědi a pro zprávu tejna učiniti nechtěli, zůstávajíce Vám přízní naší nakloněni[3].“

Než jako někdejší hrdina bělohorský, nyní sic už ve službách císařských, nepopřál sluchu radám kardinálovým, tak se ani přes všechny lákavé sliby odměny nenašel na Valašsku zrádce Jana Adama. Neboť už v dubnu bylo zas kardinálovi hlášeno, že pan z Víckova přehlížel v lese zvaném „Konvica“, mezi Vsetínem a Meziříčím, nových 300 Valachů[4]. – Nato hleděl kardinál znemožnit svým horským nepřátelům nakupování zásob, zejména obilí a mouky, které prý si svobodníci odváželi do hor, zakázav po celém Valašsku všechny trhy. Na toto opatření dostalo se mu však od Valachů pohotové odpovědi ve smělém rabování na jeho biskupských statcích.

Podle některých oznámení, jež docházely do Vídně i na kardinálův Mikulov, zdá se, že tentokrát mělo být použito Valachů i mimo jejich oblast. Tak zpráva z 19. května mluví o tisíci Valachů, které měl vést hr. Jindřich Mat. z Thurnu do Kladska na pomoc svému synu Fr. Bernardovi, statečně odolávajícímu v obklíčené pevnosti[5]. Podle jiných údajů měli Valaši táhnout do Kladska s Lad. Velenem z Žerotína[6], na kterého žaloval kardinál císaři, že novými patenty vyzývá valašské obyvatelstvo k příštímu boji.

Ale žádný z obou plánů nedošel uskutečnění. Jestliže vůbec odešli někteří z „mustrovaných“ Valachů ze svého kraje, tak to byla snad jen nějaká menší skupina, vedená Janem Adamem, který od léta do konce roku na Moravě už nebyl. Mlčí o něm i zprávy kardinálovy, v nichž se jindy tak často vyskytovalo jeho jméno. – Jeho nepřítomností lze také částečně vysvětlit pohromu, jež stihla Valachy na začátku podzimu 1622. Tehdy bylo podle meziříčských pamětí zjímáno na Otrokovicích od pana Jetřicha z Žerotína 32 svobodníků. „Ti podáni do Olomouce, tam zvěšeni. Téměř tejden chodil po nich pán s poddanými svými. Vojáci císařští nesměli o ně [se] pokusiti.“ – Meziříčský pán dostal Valachy asi nějakou lstí nebo zradou a chtěl patrně touto kardinálovi velmi vítanou úsluhou smazat svoji účast na povstání a v rebelii z 1621. Mezi schytanými svobodníky byli též bývalí valaští hejtmani Galda a Macháček, kteří byli na Vsetíně ohněm mučeni a pak v listopadu 1622 v Olomouci „provazem sklizeni“[7].

Mikulovský mír, jímž bylo na čas zažehnáno nebezpečí ze strany uherské, úspěchy císařských zbraní ve Falci a konečně kapitulace Kladska (28. října 1622) jíž byl zlomen poslední vojenský odpor v zemích české koruny, umožnil vítězi pokračovat v trestání provinilců i na Moravě, kde byly procesy s rebely přerušeny válečnými příhodami roku 1621. Ačkoliv rozkaz k uvěznění předních účastníků moravského povstání dostal kardinál z Vídně ještě před staroměstskými popravami, byl soud nad nimi zahájen teprve o rok později. Uprchlíci byli vyzváni patentem z 11. června 1622, aby se do čtyř neděl dostavili před soud; když se nedostavili, byl nad nimi po druhé lhůtě, stanovené do 2. září, vynesen rozsudek, značící ztrátu cti, hrdla i statků. Mezi 16 jmény arcirebelů, potupně přibitými 15. září na brněnské šibenici, mohla paní Maryana z Víckova čísti také jméno svého chotě.

Pravděpodobně žila v oné těžké době s dětmi v brněnském domě, ježto čejkovský zámek byl zpustošen a městečko Polehradice měli od 10. prosince brněnští jesuité[8]. Paní z Víckova jim o něco později prodala, donucena okolnostmi, také svůj svobodný polehradský dvůr, jejž mívali pronajatý novokřtěnci, a jehož obytné budovy byly už na začátku války vypáleny.

Na nějakou část roku 1622 našla nešťastná paní útulek na hradě Pernštejně u své krajanky a přítelkyně z mládí, Estery Zejdlicovny z Schönfeldu, manželky Lva Licka z Rizmburka. Pobyt paní z Víckova na tomto hradě máme doložen zprávou Jana Helina Jalubského, písaře a snad i učitele dětí Jana Adama; byl u něho ve službě od Tří králů roku 1617 a setrval na místě i po vyjití pánově ze země až do smrti paní Maryany. Jeho svědectví, vydané k potřebě pozdějších majitelů Čejkovic, obsahuje kromě jiných cenných zpráv také ukázku paniny prozíravé péče o majetek, jejž už však bohužel nebylo možno zachránit pro děti. V listině, jež se zachovala v jesuitském archivě[9], praví písař, že jej paní poslala schválně z Pernštejna k čejkovskému úředníku Matěji, aby co nejrychleji uschoval někde v bezpečném místě pánev ze Závišovského pivovaru v Hodoníně.

Měděné pánve pivovarské bývaly totiž hledanou kořistí plenících vojáků. Čejkovský úředník, Matěj Bučovský, zajel tedy podle panina rozkazu na Hodonín, kde měli páni z Víckova pivovar a svobodný dům. Ale jinam odvézt pánev už nebylo času, protože „lid vojenský nejvyššího p. Bon Džor de Han, kvartýr svůj v Hodoníně majíc, už i v pivovaře zůstávali“. Požádal tedy o přispění Mikuláše Čechočovského, jenž byl za povstání ustanoven regentem hodonského panství, které direktorská vláda zkonfiskovala Zdeňku Žampachovi. Po Bílé hoře hrozilo mu vězení, jako jiným účastníkům povstání, ale na přímluvu Karla z Žerotína musel jenom setrvat u Zdeňka Žampacha na závazku. Jeho i správcova výpověď se zachovala v listinách jesuitských[10].

Podle nich poručil Mikuláš Čechočovský „pánev i s obručemi železnými káďovými i hřebíky takměř z rukou soldátům vzíti, přes vodu přeplaviti a na zámek hodonínský vtáhnouti a schránili a sám lidem, kteříž okolo ní pracovali, i nějaký zlatý svůj dal“. Ze svědectví dále vysvítá, že pánev byla „schráněna“ na zámek hodonský „času masopustního“ 1622. Okolnosti, že Zdeňek Žampach ji později nechtěl vrátit, děkujeme za zprávy, které by se jinak o paní Maryaně a její smrti nebyly zachovaly.

Několik dní před formálním vynesením rozsudku nad uprchlými rebely nařídil kardinál komisařům ustanoveným k oceňování konfiskovaných statků, aby neprodleně sjeli na statek čejkovský, jehož se měli jménem císaře zmocniti a ujati, všecen zhlédnouti a dluhy buď věnné aneb jakékoliv jiné na něm ujištěné i jeho dřívější a nynější cenu vyšetřiti[11]. Komisaři: Fridrich z Vlašimě, Jan Matyášovský a Jiří Pfeferkorn z Otopachu si pospíšili, neboť už 7. října 1622 je datován jejich odhad statku čejkovského. Zámek s městečkem Čejkovicemi a dvorem, ves Vrbici, ves Prušánky s dvorem, Závišovský pivovar v Hodoníně s domem a dvorem, role vinohrady, rybníky, cihelnu, lesy i ostatní příslušenství s běžnými i stálými důchody ocenili na 70.342 zl. mor. 18 gr. 6 den., odpočítavše z předválečné ceny 20.000 zl. na škody, způsobené vpády vojsk v letech 1619 až 1622[12].

Panské sídlo našli vyloupené, okna i dveře bez zámků, stoly a stolice rozlámané. Cenné věci byly ovšem pryč. Přesto komisaři uznali, že zámek i „ve své nynější zkáze“ může býti opraven na pěkné panské obydlí, neboť je vystavěn z kamene a cihel a má prostranné nádvoří.

V zámeckém dvoře, patřícím z zámku[13], našli zděné stáje pro 96 dojných krav, 180 jalovic a 2600 zimních ovcí. Z prodeje mléčných výrobků, telat a jehňat plynulo za klidných časů ročně 2104 zl. 25 gr. – Zato dvůr v Hodoníně byl pustý a v Prušánkách od r. 1619 spálený.

Z poddanských usedlostí, jichž bylo ve třech osadách celkem 180, byla nyní třetina opuštěných. Nápadný je v odhadu počet koní, které chovali poddaní: původně 93, v roce 1622 ještě 71 sedláků mělo po osmi koních. Proto snad není v panských dvorech mimo hodonský o koních zmínky, neboť potahy obstarávali poddaní robotou. Z odhadu je zřejmo, že Čejkovice patřily k oněm nečetným velkostatkům, kde produkce živočišná převyšovala výnos polí[14]. Přispíval k tomu i značný užitek ze sedmi rybníků. – Zvlášť ovšem zvyšovaly cenu panství vinohrady.

Toto jmění bylo císařským dekretem ze 27. února 1624 darováno olomouckým jusuitům, kteří ho však užívali trvale až od r. 1625. Měli však zaplatit na panství váznoucí dluhy, jež byly komisí uznány za platné.

Do odhadu konfiskovaného majetku nebyly pojaty tři svobodné dvory v Čejkovicích, o nichž prokázala paní z Víckova, že jsou jejím majetkem. Někdy před rokem 1617 koupila totiž za 6000 zl. mor. od Wolfa J. Mengsreitera dvůr, jenž býval kdysi majetkem Jana Šembery z Boskovic. – Maxmilián z Liechtenštejna, Šemberův dědic, daroval jej Mengsreiterovi. Starší svobody tohoto dvora potvrdil Jan Adam r. 1609 a rozšířil je i na grunt někdy vladyky Barsou Balaše z Beryně, jenž držel též Mengsreiter „s jistou vůlí a dovolením“ čejkovského pána.

Tyto dva dvory s rolemi a vinohrady měla paní Maryana zapsány v purkrechtní knize. Majetnictví třetího dvora, zv. Haugvicovského (dosud „Ogvicovsko“), darovaného jí manželem v roce 1617, prokázala svědectvím šesti šlechtických osob, mezi nimi na prvním místě je „svědomí“ jejího švagra Alexandra Jošta Haugvice z Biskupic, který v něm napsal: „V tom se dobře pamatuji, že koupil vode mne Jan Adam z Víckova dvůr svobodný, v městečku Čejkovicích ležící, za sumu 6.000 zl. počtu moravského. Po některém čase, jedúc s ním z Lhoty, když jsme mimo ten dvůr jeli, já jsem jemu řekl: Můj pane ujče, proč ste nechtěli dovolit, aby ten dvůr Goul Petr vode mne koupil? Což jest panu ujci po něm u po těch rolích, však beztoho má rolí dosti. Tehdy on mi odpověděl: Čert ví, jak by mně ten Uher příkoří byl dělal; však jsem ten dvůr již své ženě dal, nechť ho sobě dostaví, chce-li, nechce-li, nechť rolí připojí ke svému dvoru.“

Podobnými svědectvími šesti poctivých rytířských lidí dokázala paní Maryana, že jí také patří již od r. 1610 svobodný dvůr v Polehradicích. Ale v sobotu po sv. Martině roku 1622 prodala svůj polehradický dvůr jesuitům, novým majitelům městečka, za 800 zl. „tím však způsobem, aby se mi hned v tým dni pořád zběhlým od datum listu tohoto položilo 500 zl. a ostatních 300 zl. při sv. Jiří nejprve příštím“. – Kromě kupní smlouvy zachovala se v jesuitských listinách i kvitance[15] za zůstatek sumy, totiž 300 zl., které paní 30. Martii Anno 1623 „zouplna a docela přijala; z kteréžto sumy…pány pátery tímto listem kvituje a mocně prázdna činí, slibujíc se na ně nenatahovati a nenavracovati na časy budoucí a věčné“.

Co asi přimělo paní tak hospodárnou k prodeji dvora s výstavným domem, dvěma podsedky, třemi lány rolí, dvěma loukami, štěpnicí a „zahradou k tomu domu nemalou“, kromě 4 čtvrtí vinohradu a čtyř ochozí, za cenu tak nízkou? Byla to jen okolnost, že dům i dvůr byl vyloupen a spálen a novokřtěnští nájemci vypověděni ze země? Nebo snad potřebovala rychle hotových peněz, aby je mohla poslat za svým manželem?

Možná, že i na ni doléhala skutečná tíseň jako na jiné šlechtické paní, jejichž manželé byli uvězněni nebo prchli za hranice. Tak byla v nesnázích na př. i paní Eusebie ze Sezimova Ústí, jejíž choť Fridrich z Kounic byl vězněn na Špilberku a jíž jenom cestou zvláštní milosti bylo povoleno k výživě něco rži a ovsa z konfiskovaného majetku slavkovského. Této paní přispěla k vymáhání jejího věna a jiných pohledávek, jež měla na statcích kounicovských, zabraných už pro císaře, také paní Maryana svým svědectvím, datovaným v Brně 16. března 1623.

V té době dlel už Jan Adam zase na Moravě. Snad se tam jenom zastavil u svých valašských přátel na cestě mezi západem a východem, kterou vykonal nejednou jako odvážný posel, zprostředkující mezi králem Fridrichem a jeho sedmihradským spojencem. – Když se na začátku roku 1623 začal zase jevit na Valašsku nepokoj, vydal kardinál Dietrichštejn zvláštní patent „všem fojtům a starším i všem obcím na panství brumovském, vizovském, vsetínském, lukovském, meziříčském a jiných v tom kraji,“ v němž je varoval před spolky s těmi některými bohaprázdnými, neposlušnými a bouřlivými svobodníky a vybízel je, aby je chytali a vydávali císařskému vojsku[16].

Sotva však byly patenty rozeslány, došla kardinála zpráva, že svobodníci, vedení snad samým panem z Víckova, navštívili kardinálův zámek v Kelči a všechen jen i s městečkem vyrabovali. Holešovské paměti pak zaznamenávají v druhé polovině ledna 1623 zprávu o vpádu svobodníků do městečka Fryštáku pod Lukovem, kde pobrali dobytek a „jakž purkmistru, rychtářovi i jiným (kteří byli na úřadě) stavení jsou zapálili“. Zdá se, že mezi tímto aktem pomsty a patentem kardinálovým byla určitá spojitost.

Na jaře se však Valašsko utišilo; naděje emigrantů se obrátily z západu, kde v Holandsku v okolí Fridricha Falckého byl přes zimu vypracován velkorysý plán společného útoku čtyř armád na moc císařovu. Zatím co hr. J. M. Thurn vyjednával v Cařihradě o tureckou pomoc Betlenu Gaborovi, nespokojenému pro neplnění podmínek míru Mikulovského se strany císaře, odebral se Velen z Žerotína, a s ním pravděpodobně i Jan Adam, na západ, aby pomohli v přípravách k nové válce. Teprve když se zimní král po nešťastném zásahu svého anglického tchána zřekl přímé účasti na boji a vojenské neúspěchy vyřadili armády Kristiána Halberstadtského a Mansfelda, vraceli se četní českomoravští emigranti ze západního bojiště k Betlenu Gaborovi. – Vojska sedmihradského knížete, zesílená pomocí tureckou, pronikla zatím již v září na západní Slovensko a po vítězství u Skalice sevřela koncem října ustupující císařskou armádu u Hodonína až téměř k úplné kapitulaci.

S postupem Betlena Gabora na Moravu ožily i naděje domácích nespokojenců. Když měla být na rozkaz kardinálův nespolehlivá severovýchodní Morava zabezpečena slezským vojskem pana z Donína, nejevila některá města (Nový Jičín, Val. Meziříčí) ochoty je vpustit, by přímo se spojovala s nepřítelem, který se rozjížděl od Hodonína daleko na všecky strany. Podle jedné zprávy Valdštejnovy byl začátkem listopadu 1623 markrabě krnovský, jenž přišel s vojskem betlenovským, ve Val. Meziříčí, kde se patrně pokoušel získat slezskou posádku; za takových okolností můžeme si představit, že ani Valaši nepřihlíželi k nové situaci nečinně.

V té době opustil už Velen z Žerotína se svolením královým Haag, když zklamaly válečné podniky na západě, aby byl blíž akci Betlenově. V Berlíně se dověděl o úspěších sedmihradského knížete na Moravě, o tísni císařské armády u Hodonína a proticísařské náladě v zemi; tyto zprávy vzbudily v emigraci novou naději v konečný návrat do vlasti. Zatím co zemský hejtman čekal v Berlíně na pověřující listiny, aby se mohl jménem královým ujmout správy Moravy, Betlenem – jak se domníval – osvobozené, odebral se jeho důvěrník, Jan Adam z Víckova, Slezskem na Moravu a do tábora Betlenova[17].

Avšak i tentokrát zahrál si osud s nadějemi emigrantů krutě. Nemoci ve vojsku nedostatečně placeném a špatně zásobovaném vyvolaly s blížící se zimou rozklad uherské armády, jíž se nedostávalo pěchoty, potřebné k rozhodnému útoku. Od západních spojenců nepřicházely pomoc, ba ani císařské oddíly nebyly jimi už na západním bojišti vázány. Naproti tomu množily se zprávy o blížící se posile císařským. A tak k překvapení všeobecnému uzavřel Betlen Gabor, ačkoliv se zdálo, že má vítězství na dosah ruku, 20. listopadu s císařem příměří.

Jan Adam psal o tom 16. prosince Velenu z Žerotína. Neznal pohnutek, jež vedly sedmihradského knížete k přerušení boje, ale domníval se, že v něm bude pokračováno na jaře. Ve svém dopise[18] vylíčil postavení císařského vojska i králi Fridrichovi příznivé smýšlení Moravy a Slezska. Ježto Betlena Gabora na Moravě už nezastihl, neboť sedmihradský kníže (přes naléhání Thurnovo, aby s vojskem přezimoval v opevněném táboře na Moravském poli) obrátil se podle podmínek příměří se svým vojskem do Uher, jel za ním Jan Adam se svým poselstvím do Banské Bystřice.

Dospěl tam začátkem ledna 1624 a přišel velmi vhod. Betlen Gabor potřeboval poslat na západ zvláštního vyslance, který by králi Fridrichovi vylíčil, co všechno sedmihradský kníže podnikl a proč nemohl Moravu udržet ve své moci. Zároveň měl pohnout krále k výpravě do Slezska (kam mu chtěl Betlen táhnout naproti) a přičinit se o získání půjčky na jarní boj. – Toto poselství bylo svěřeno Janu Adamovi, jemuž Betlen vydal 8. ledna dopis pro Velena z Žerotína i pověrovací listiny pro krále Fridricha a generální stavy holandské, u nichž byl hostem zimní král, svých zemí zbavený. Mimoto měl na západě vyhledat Kristiana Halberstadtského a Mansfelda a rovněž jim odevzdat Betlenovy dopisy.

Na tuto odpovědnou cestu vydal se neúnavný, kdysi na pohled lehkomyslný čejkovský pán, nedbaje odpočinku a nelekaje se nebezpečí ani nesnází zimního cestování, slovenskými horami a Slezskem dále na západ. Měl s sebou mimo uvedené listy pamětní spis, který podle instrukcí Betlenových sám sestavil[19] a podle něhož byla vypracována proposice pro generální stavy holandské i krále Fridricha.

Ačkoliv pan z Víckova, jenž se u dvora Betlenova zdržel sotva týden, velice spěchal do Holandska, sotva se cestou ubránil myšlenkám na Moravu. V zemi nesmírně zpustošené řádila bída a mor, na valašských horách hlad[20]. Ke zklamání slibných nadějí v trvalý návrat domů, jež ho postihlo za krátkého prosincového pobytu v rodné zemi, přistoupil zármutek nad smrtí manželčinou. Podle připomenutého již svědectví „listovního písaře“ Jana Helina Jalubského dokonala paní Maryana z Víckova svůj život 27. října 1623. Nevíme, jaká to byla nehoda nebo nemoc, která ji v květu let vzala opuštěným dětem; přišly její smrtí i o ten zbytek domova, jejž mohl jenom matka uchránit pro nešťastné děti muže bez vlasti, na jehož hlavu byla vypsána cena jako na zločince a jehož jméno stále přibito na brněnské šibenici. Její odchod značil však i ztrátu těch skrovných trosek majetku, jimiž mohla jakž takž zabezpečit jejich vychování.

Z pohledávek paní z Víckova na zkonfiskovaném statku čejkovském bylo uznáno, že jí náleží 10.000 zl. věna. Poněvadž však zemřela dříve, než jí bylo vyplaceno, připadlo věno císaři, ježto její odsouzený muž byl před zákonem jakoby mrtev[21]. – Z ostatních jejích pohledávek na Čejkovicích, jichž jí známí dosvědčili přes 12.000 zl., nedostalo se dětem rovněž nic. Kromě brněnského domu a pustých dvorů ve vzdálených Čejkovicích zůstaly sirotkům snad jenom ty marné „pargameny ve škatuli složené“, jak se o nich zmiňuje svědectví písařovo.

Vědomí, že jeho malé děti (synovi bylo sotva sedm let), osiřelé a ožebračené, zůstaly v zemi, kde generálním poručníkem sirotků byl smrtelný nepřítel Jana Adama, kardinál z Dietrichštejna, jistě zvyšovalo tempo cesty někdejšího čejkovského pána i jeho snahu vykonat, co jen bylo v lidské moci, pro možnost čestného návratu do vlasti.

V druhé polovici ledna byl už pan z Víckova v Berlíně u Velena z Žerotína, jenž dopisem datovaným 21. ledna 1624 oznamoval králi Fridrichovi jeho příchod. Vyjel-li Jan Adam z Banské Bystřice 9. ledna a byl-li v Berlíně už 21. (podle starého kalendáře juliánského, jehož užívali tehdy ještě protestanté), nepotřeboval na onu dlouhou cestu koňmo zasněženými horami a neklidným Slezskem více než dvanáct dní; byl to výkon hodný obdivu.

Po poradě se zemským hejtmanem a berlínskou obcí českých exulantů pokračoval Betlenův vyslanec dále v cestě do Nizozemí; cestou ho dohonil hrabě Jindřich Matyáš z Thurnu, který opustil sedmihradský dvůr, aby se osobně přesvědčil o situaci na západě. Společně dospěli asi 21. února do Haagu, kde se dostalo zejména Janu Adamovi vlídného přijetí u dvora zimního krále. V nejbližších dnech bylo mi zprostředkováno slyšení u holandských stavů, jimž odevzdal pamětní spis a přednesl Betlenovy vzkazy i jeho žádost o peněžitou půjčku na další vedení války.

Holandsko byla země, která zakusila sama habsburského pronásledování pro víru, a kde nacházeli pobělohorští emigranti nejvíce pochopení a účinné podpory. Proto i Jan Adam doufal podle vlídného přijetí v příznivé vyřízení svého poslání. Z této doby pochází i jeho zápis do alba kněžny z Langenbrucku, dvorní dámy královny Alžběty, do něhož se zapsalo tak mnoho našich významných exulantů[22].

Na str. 24 onoho památníku napsal čejkovský pán a vůdce Valachů ke svému jménu heslo tak neobyčejně příznačné pro jeho povahu: „Tandem bona causa triumphat.“

Bohužel dobrá věc, na kterou myslel, neměla zvítězit už v 17. století. Ani jeho úkol v Haagu se plně nezdařil. Po více než třech týdnech čekání dostal písemnou odpověď generálních stavů pro Betlena Gabora. Byla zdrženlivá pro nedůvěru, již měl evropský západ k vrtkavému sedmihradskému knížeti. Nabádali ho k setrvání v boji s císařem, ale peněžité pomoci neslibovali pro vlastní veliké válečné náklady.

Nicméně propustili pana z Víckova s velikou zdvořilostí a čestným darem zlatého řetězu a medaile v ceně 1200 zlatých. By dali mu zřejmě přednost před hrabětem z Thurnu, který jim mohl podrobněji vylíčit situaci Betlenovu, ale jejž přes návrh Jana Adama k jednání vůbec nepozvali.

Přátelštější odpověď než stavové poslal Betlenovi zimní král. Ale ani on nemohl ve své bezmocnosti poskytnout sedmihradskému spojenci, čeho žádal. Na Fridrichovu odpověď musel Jan Adam čekat ještě do 2./12. dubna; zatím Betlen Gabor, zneklidněn, že jeho vyslanec tak dlouho nepřichází s odpovědí, nejenže naléhal na jeho návrat, ale také – tuše v odkladech nezdar jednání – pokračoval v úmluvách s císařem, jemuž se dostalo mezitím vojenské posily zejména z Polska[23].

Poněvadž odpověď, kterou přinesl Jan Adam z Holandska, neslibovala mnoho pro další akce, uzavřel Betlem Gabor s císařem mír, podepsaný ve Vídni 8. května 1624. Sám jím nezískal proti míru z r. 1621 nic, ba musel se zříci knížectví opolského a ratibořského, jež bývala útočištěm českomoravských emigrantů. Na možnost jejich návratu domů nebylo v mírové smlouvě pamatováno. Tak jejich naděje, spojované s úspěchem uherských zbraní, zase pohasly na delší dobu. Ještě před uzavřením míru opustil Betlenův dvůr markrabě krnovský, ale na cestě k západu v Levoči zemřel. Také hrabě Thurn se k Betlenovi nevrátil, vstoupiv do nově se tvořící armády Mansfeldovy a koncem r. 1624 do služeb republiky benátské.

Střediskem emigrace stal se v roce 1624 Berlín, jednak přízní kurfiřta braniborského Jiřího Viléma, jenž byl švagrem českého krále, jednak pro svoji poměrnou blízkost k českým zemím. Tu se také u Velena z Žerotína zastavil nejednou Jan Adam z Víckova, o kterém bylo hlášeno do Vídně, že jsa ve sborech hraběte Mansfelda v Holandsku, prošel do jara 1625 ještě třikrát Slezskem a Těšínskem vždy s balíkem korespondence pro Betlena Gabora[24]. Protihabsburská koalice Francie, Anglie, Nizozemí, Benátska a Savojska, jež se utvořila na západě v roce 1624, hleděla totiž přece udržel (zejména na stálé naléhání Thurnovo) tohoto východního spojence pro připravovanou novou válku. Zprávy do Sedmihrad byly posílány buď přes Benátky, nebo je dopravoval Jan Adam severnější cestou, jemu tak dobře známou.

17. března 1625 oznamoval kardinál císaři, že dostal zprávu o nějakých praktikách rebelů, zejména Jana Adama z Víckova, který se nedávno objevil na Moravě. Není pochybnosti o tom, že se odvážil mezi své valašské přátele, aby je informoval o rozhodném útoku, který se toho roku chystal na císařskou moc od západu, a aby se ubezpečil jejich účastí, dojde-li k boji také na východě.



[1] Fr. Hrubý: L. Velen z Žerotína, str. 137.

[2] Byli to: Jakub Nedžalkovský z Nedžalky a Jetřich Lhotský ze Ptení, oba na domech v Uh. Hradišti, a Fridr. Kolkrejter z Cuder a na Bánově.

[3] Fr. Hrubý: Mor. korespondence a akta z let 1620-1624, str. 195-196.

[4]  „Konvica“ je dosud užívané jméno trati při vtoku Bystřičky do Bečvy u stanice Růžďky. Bylo to místo tehdy zvlášť příhodné pro blízkost valašského Blaníka – Klenova s přirozenými skalními skrýšemi a starými lesy. Mnohé pověsti o zbojnících, jejich hrdinstvích a pokladech, vztahující se k tomuto vrchu, mohou dobře svým vznikem spadati až do této doby.

[5] D’Elvert, Schriften sv. XXII., str 110.

[6] O. Odložilík, Ze zápasů pobělohorské emigrace. Č. M. M. 1932, str. 42.

[7] J. Rous: Valaši v boji za svobodu, str. 13.

[8] Toho dne vydal rektor brněnské jesuitské koleje revers, datovaný na Polehradicích, že bude-li kdy císař chtít tento dar zpět, že jesuité nebudou tomu bránit.

[9] Nyní v Zem. arch. mor. v Brně, Jesuité olom. Q 1/6.

[10] Tamtéž Q 1/8.

[11] Opis protokolu v Jes. arch. P III. /2.

Srov. Fr. Hrubý: Odhady konfiskovaných moravských velkostatků 1622-1623, Č. M. M. 1927, str. 132.

[12] V r. 1619 voj. Dampierovo, 1620 Poláci, v prosinci téhož roku císařští, 1621 znovu Poláci, 1622 Uhři.

[13] Nyní je na jeho místě sokolovna, letní cvičiště a Masarykovo museum.

[14] Srov. Fr. Hrubý: Odhady konfiskovaných moravských velkostatků 1622-1623, Č. M. M. 1927, str. 132.

[15] Zem. archiv moravský v Brně: Jesuité brněnští, K – 72.

[16] Fr. Hrubý, Ladislav Velen z Žerotína, str. 139.

[17] Odložilík: Ze zápasů pobělohor. emigrace Č. M. M. 1933, str. 125.

[18] Odližilík: Z korespondence pobělohor. emigrace, Věstník král. čes. spol. nauk 1932, str. 167.

[19] Spisek uložený v Mnichově v K. bl. 122/3c a opsaný pro zemský archiv pražský již Gindelym, je nadepsán: Diese hernach volgende Puncten hat der erwölte König in Ungern mir mündlich in Beiwesenheit des Grafen von Thurn anbevolen, welches ich alsobalden auf das Papier gebrecht… O. Odložilík: Ze zápasů pobělohorské emigrace, str. 128.

[20] Ukazoval se mezi Valachy už v květnu 1623. Kor. kard.

[21] Slovák, Konfiskační protokol moravský, str. 75.

[22] Dnes je tento památník uložen v britském museu v Londýně ve sbírce Egerton č. 1864.

[23] Paměti holešovské zaznamenávají z té doby veliké škody, jež způsobili Poláci, ležící od Nového léta 1624 v okolí Kroměříže, Holešova, Bystřice i Hranic, i ono „velmi veliké vojsko, které do Moravy ze všech stran přitáhlo, že do Uher potáhnou“.

[24] Fr. Hrubý: Ladislav Velen z Žerotína, str. 162-163.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA