Kapitola 6. - Návrat na Moravu v roce 1626. Věrnost Valachů a vojenské úspěchy Jana Adama.
6. Návrat na Moravu v roce 1626. Věrnost Valachů a vojenské úspěchy Jana Adama.
K uskutečnění tohoto plánu došlo až v červenci příštího roku; podíl, který měl na této akci Jan Adam, tvoří nejskvělejší, ale zároveň nejtragičtější a závěrečnou kapitolu jeho života.
Na západním bojišti, kde v létě 1625 vystoupil proti císařským nový obránce evangelíků, dánský král Kristián IV., nedostavoval se rozhodný úspěch, protože Francie i Anglie, oslabené vnitřními spory, nemohly uplatnit v koalici celou svoji váhu proti mohutné armádě, již vybudoval císaři v Německu Valdštejn; tehdy přistoupili západní spojenci na starý návrh Betlena Gabora, aby moc císařova byla ohrožena také současně útokem z východu. Od jara 1626, kdy se Betlen Gabor svým druhým sňatkem s braniborskou princeznou stal příbuzným Fridricha Falckého, nalézala tato myšlenka na západě stále více odezvy, až konečně v červenci vytáhla část dánského vojska se sbory Mansfeldovými a vévodou Janem Arnoštem Výmarským do Slezska, aby se na Moravě spojila s prapory sedmihradskými. S Dány přicházelo mnoho emigrantů, kteří tvořili pod velením Mansfeldovým celý oddíl, sdružující snad 500 českých a moravských šlechticů.
Doba byla tomuto plánu příznivá. Květnové vzbouření hornorakouských protestantských sedláků, jež zřejmě nebylo bez spojitosti s tímto tažením, odvedlo z Moravy císařské vojsko; obyvatelstvo, roztrpčené násilím protireformace i neustálým vydíráním berní a kontribucí, vítalo s netajenými sympatiemi dánsko-emigrantskou armádu, která pronikla 11. srpna 1626 k Bohumínu a Těšínu a do 22. srpna zabrala Opavsko s Krnovskem.
Mezi emigranty, kteří odtud navazovali styk se svými kraji, zaujímal vynikající místo bratranec paní Maryany z Víckova, Jan z Bubna, kdysi statečný velitel stavovské jízdy české a nyní generálmajor nad kavalerií Mansfeldovou. Hukvaldský úředník J. K. Orlík z Laziska podával o něm kardinálovi zprávu, že potichu verbuje a v několika dnech má přivést do Opavy nových 300 dragounů a jiné chasy[1]. Pan z Bubna udržoval spojení s Čechami, kde se rovněž jevila nálada příznivá všeobecnému povstání, a odvažoval se podle Orlíkova udání dokonce do Prahy, zatím co prý „ouředník jeho s purkmistrem i některými městečky a dědinami blíž statku jeho, který prvotně v Čechách měl[2], lidu i peněz (mu) dávati nepřestávají“.
Jana Adama, jehož jméno uvádí zpráva dánského komisaře Mitzlafa mezi vyššími důstojníky sborů Mansfeldových, uvítali na Moravě s vřelými sympatiemi především jeho věrní Valaši.
Už na začátku srpna oznamoval kardinál do Vídně, že Valaši okolo Vsetína a Bystřice mají nějaké spolky s rebelskými Uhry, t. j. lidmi Betlena Gabora. Proto poručil císař plukovníku Mikuláši Forgačovi, veliteli císařských sil v Horních Uhrách, aby svým lidem zabezpečil „pass Scheding“ – patrně Vsetín – a aby zkrotil t Valachy a dal pozor také na průsmyk Jablunkovský.
Ale nedošlo k tomu, neboť císařské vojsko předešel Jan Adam z Víckova, který v několika týdnech ovládl celou severovýchodní Moravu.
Tehdy už dánská armáda byla na Slovensku, kam odtáhl Mansfeld kolem Přerova, Holešova a Uher. Brodu, když nenašel vojska Betlena Gabora na Moravě, jak bylo ujednáno, a když mu Valdštejn svým rychlým tažením z Německa k Olomouci zabránil obsazení hlavních měst. Začátkem září odešla také armáda Valdštejnova za Dány do Uher. V Krnově a Opavě byly ponechány posádky s plnomocníkem dánského krále, Joachimem Mitzlafem, na Moravě zůstal pan z Víckova. Neodešel s jinými emigranty na Slovensko, „protože je jeden z těch, kteří zemi a její passy nejlépe znají“, jak o něm hlásil 14. října 1626 kardinál císaři.
Sotva se v druhé polovici září objevil Jan Adam na Vsetíně, přidali se k němu dobrovolně nejen svobodníci, ale i všichni jeho bývalí poddaní, kteří mívali od r. 1623, kdy Valdštejn prodal vsatské panství Zdeňku Žampachovi, neustálé rozepře se svým novým tvrdým pánem.
Posledního září zmocnil se pan z Víckova také hradu Lukova. Panství lukovské převzal v roce 1624 Štěpán Šmíd z Freihofen na Kunštátě, jenž zůstal za rebelie císaři věrný, třebaže byl luterán[3]. Tomuto svému pánu psal lukovský úředník Winkler 3. října 1626 „se zarmouceným srdcem“, že minulou středu (30. září) přišel pan Jan Adam z Víckova k Lukovu se 200 Valachy a poslal k němu, zda mu chce hrad dobrovolně vydati. Poněvadž úředník neměl prý obrany, musil se vzdáti. Na omluvu uvádí, že také celé panství vsatské už holdovalo témuž pánu, který má na 4000 Valachů. I nezbylo prý lukovskému úředníku než otevřít brány panu z Víckova, na jehož rozkaz obsadilo Lukov 200 mušketýrů a 200 Valachů.
Šmíd poslal dopis správcův císaři, od něhož jej zase dostal kardinál. Dietrichštejn v odpovědi císaři zdůrazňoval, jaký je „ten z Víckova“ veliký rebel, že jeho jméno bylo přibito na šibenici a nyní že jedno místo za druhým zabírá, jezdci i pěchotou, jež ve Slezsku zverboval, obsazuje a stále se posiluje. Však také ten Winkler, lukovský úředník, je prý tvrdohlavý kacíř, který sám nepříteli sloužil – za Fridricha býval purkrabím na Mikulově, zabraném rebelanty kardinálovi – a potom utekl. Ten prý rád Lukov vzdal; kardinál má o něm zprávy, že nepřítele podporuje, jak může, a toho rebela z Víckova nazývá svým pánem!
Tak se Jan Adam po pěti letech vrátil na svůj hrad a mohl z jeho oken zase přehlédnout onen pěkný kraj, který podle poslední vůle Václava Nekše neměl nikdy vyjít z držení rodu z Víckova. – Tentokrát hlásili se k lukovskému pánu už Valaši a sedláci z celé oblasti Beskyd, takže měl do konce října skutečně na 4000 mužů mimo rejtary a pěchotu, jež naverboval ve Slezsku.
Ani drobná šlechta usedlá na východní Moravě[4], ani měšťané toho kraje neodolali přitažlivosti nové „rebeli“, zejména pro své „pikhardství“, tak násilně potlačované v předcházejících letech. tak 21. října otevřelo jí brány i kardinálovo město Hranice. Patřívalo před Bílou horou Václavu Molovi z Modřelic, jenž byl za povstání jedním z direktorů. Po konfiskaci bylo darováno i se sousedním panstvím drahotušským kardinálovi z Dietrichštejna. Měšťané hraničtí, mezi nimi bylo mnoho Českých bratří, těžce snášeli nové poměry, nemohouce zapomenout dřívější náboženské svobody. Poněvadž s návratem známých emigrantů, Jana Adama z Víckova a bývalého regenta hranického panství Alexandra Holuba z Nadějova, spojovali naděje v její obnovené, pomohli Valachům a oddílu Mitzlafovu donutit zámeckou posádku hranickou ke kapitulaci.
Nescházelo mnoho, aby se i Lipník s Helfštýnem poddal zase panu z Víckova. Ale stejně jako vůdce Valachů znal strategický význam Lipníka i hradu, střežícího údolí Bečvy a cestu do Slezska, také kardinál, jenž město i hrad, opatřené silnou posádkou i municí, hleděl všemožně udržet.
Mezitím dařilo se dánské armádě v Uhrách špatně, neboť Betlen Gabor tentokrát zklamal úplně. Nemohl se dočkat slíbené peněžité pomoci od svých západních spojenců. Kromě toho jej zastrašila porážka, již utrpěl dánský král od císařského vojevůdce Tillyho u Luttera 27. srpna 1626, do té míry, že se neodvážil boje s Valdštejnem, ale ustupoval stále k východu a konečně uzavřel zas 20. prosince s císařem mír.
Tím zasadil dánské výpravě těžkou ránu. Jeho příchod na Moravu byl by snad vyvolal všeobecné povstání v českých zemích proti císaři. Tak padala však na mnohé zas stará beznaděj. Mansfeld opustil v Uhrách svoje vojsko a na cestě do Benátek zemřel u Sarajeva koncem listopadu 1626. Také druhý vojevůdce dánské výpravy, vévoda výmarský, zemřel na Slovensku.
Opuštěné a prořídlé dánské sbory převedl pak před vánocemi horami a Jablunkovským průsmykem do Opavska Joachim Mitzlaf, jemuž vrtkavý sedmihradský kníže slíbil, že zasáhne do boje alespoň na jaře roku 1627. Zbytky dánské armády zotavovaly se pak v zimních táborech na Opavsku a severní Moravě, kde dobyl Mitzlaf již na podzim Bruntálu a Sovince.
Před vánocemi vracela se také za krutých mrazů zeslabená armáda Valdštejnova ze Slovenska, aby někde na Moravě přezimovala. Statečný vůdce Valachů však ani nyní neklesal na mysli. Ve zprávě, kterou podal Mitzlaf dánskému králi po skončení celé výpravy a jež je uložena v Kodani, líčí dánský komisař odvážný plán pana z Víckova, který chtěl se svými Valachy a dánskými sbory napadnout v sevřeném údolí Bečvy u Hranic rozptýleně postupující armádu Valdštejnovu a tak ji v té pasti moravské brány zničit. Tohoto pozoruhodného návrhu ujal se dánský komisař s velikou chutí, neboť – jak psal – pan z Víckova měl prý vždy dobré myšlenky. Proto dal rychle stahovali své oddíly k Novému Jičínu, zatím co se k Meziříčí shromažďoval lid Jana Adama. Dánové nepřišli však vinou důstojníka Flodorpa k Jičínu včas a mimoto dostalo se Valdštejnovi patrně výstrahy, protože náhle u Lipníka změnil směr cesty ke Goldštýnu, takže jenom Valaši pana z Víckova, kteří byli nejdříve na místě, připravili mu nějaké ztráty[5].
V polovici ledna 1627 byl Jan Adam zase v Holešově. Citovaná už holešovská kronika praví, že v druhou sobotu po Třech králích „pan Jan Adam z Lukova, zebera Valachy od Vsetína i svého panství, udeřil jest na zámek holešovský a těch 50 mušketýrů (císařské posádky povolané regentem panství před Novým rokem do Holešova) jest dobyl, zámek opanoval a což obilí a sladu bylo v něm, to všecko na Lukov dovézti dal“.
V únoru pak zabezpečil pan z Víckova Holešov, ležící mezi Lukovem a Kroměříží a na staré cestě z Polska k jihu Moravy, praporcem mansfeldovských vojáků, na něž pak okolo velikonoc třikrát přijeli císařští rejtaři i pěchota z Kroměříže, Přerova i Lipníka, ale vždy bez úspěchu. Neboť, jak praví holešovský kronikář, „ti vojáci z zámku vyšli proti nim a na ně velmi tuze stříleli a tak jich ani k městu nedopustili“.
[1] Tamtéž str. 176.
[2] Závrší a Borovnice ve východních Čechách.
[3] Štěpán Šmíd byl po mnoho let ve službách císařských jako „Reichspfenigmeister“. Lukov byl mu postoupen ve vysoké seně za jeho pohledávky u císaře, jenž získal panství lukovské od Valdštejna výměnou za statky v Čechách konfiskované ve prospěch císařův. (D’Elvert XXII, str. 412.)
[4] Mikuláš Želecký na Všechovicích u Kelče, David Tamfald, Šmerhovský z Lidkovic, Bernard z Žerotína na Val. Meziříčí a. j.
[5] Fr. Hrubý: Lad. Velen z Žerotína, str. 172.