Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvod a kapitola 1. - Původ a mládí.

27. 6. 2011

Dr. Vlasta Fialová

Jan Adam z Víckova

moravský emigrant a vůdce Valachů

1620-1628

 

Za účasti „Našeho Valašska“ vydal

MORAVSKÝ LEGIONÁŘ

V BRNĚ


Na jižní Moravě, v slunném vínorodém kraji, 18 km na severozápad od Hodonína, je městecko Čejkovice. Leží stranou od dráhy a komunikačních tepen, takže málokdo o něm věděl, dokud se nestalo v posledních letech známějším jako místo mládí prvního presidenta naší republiky.

V tomto městečku, starém už bezmála 700 let[1], je starobylý zámek, k němuž bylo dětství Masarykovo v úzkém vztahu. V době, kdy vyrůstal v panském dvoře u zámku, byly Čejkovice od několika desetiletí císařským statkem. Než zámek je pamětníkem a svědkem mnohem starších dob: nejen získání čejkovského panství rodem habsburským, což se stalo po zrušení jesuitského řádu v roce 1783, ale i doby, jež předcházela panování Tovaryšstva Ježíšova nad Čejkovicemi, kterému se dostalo Čejkovic v prvých letech po Bílé hoře.

Tehdy bylo toto panství konfiskováno mladému rytíři, Janu Adamovi z Víckova. Poslední český majitel Čejkovic zúčastnil se totiž horlivě povstání a protihabsburského odboje, po jehož zlomení nehledal (jako tak mnozí z jeho vrstevníků) milosti ve Vídni, ale odešel s jinými podobnými svými přáteli za hranice, aby tam znovu a znovu s obdivuhodnou odvahou a obětavostí dával se do služeb emigrantských akcí, usilujících o nápravu bělohorského neštěstí. Dokud mu smrt v tom nezabránila, nechyběl Jan Adam z Víckova v žádném větším podniku českých a moravských emigrantů, oněch legionářů sedmnáctého století, bojujících za obnovení předbělohorské svobody a možnosti čestného návratu do vlasti.

Zvláštní význam tohoto pozdního rytíře, který v době povstání vládl též na valašských statcích Lukově a Vsetíně, spočívá i v tom, že ho velice milovali Valaši, svobodný a těžko ovládatelný lid, s nímž si nedovedl dobře poradit pánovitý Albrecht z Valdštejna, ani zpupný Zdeněk Žampach, Kavkové z Říčan ani jiní katoličtí páni v tomto kraji.

Vztah Jana Adama z Víckova, evangelíka, k tvrdým nekatolickým horalům východní Moravy připomíná v mnohém demokratičnost husitských hetmanů, která byla už ovšem zcela neobvyklá v jeho století. Za ni dostalo se mu od Valachů oddanosti, jež přetrvala krátkou dobu jeho panování na Lukově a Vsetíně a projevovala se přes všechny pokuty vždycky a zase, kdykoliv se proskribovaný „arcirebel“ jen objevil na Moravě[2].

Dočasné sídlo Jana Adama, hrad Lukov ve valašských horách, dávno už leží v ssutinách. Ale v jeho původním domově, zámku čejkovském, se za tři století poměrně mnoho nezměnilo. Omšelý věkem, z odstupu podobný spíše okrouhlé středověké tvrzi než zámku podle běžných představ, dominuje na malém návrší svou mohutnou nevysokou věží městečku sivě červených střech jako zadumaná idyla minulosti.

Zajímavou hrou náhody začal v jedné z místností tohoto starého panského sídla president Osvoboditel svoji učitelskou dráhu. Bylo to v roce 1864, kdy se Čejkovicích přestavovala škola a Tomáš Masaryk, jako učitelský praktikant, zahájil v provisorní učebně, upravené v přízemí zámku, napravo od vchodu, samostatnou učitelskou praksi[3].

Toto učitelování v čejkovském zámku netrvalo dlouho. Ale v onom roce, jakož i za dětských let zkřížila se asi nejednou stopa pozdějšího úspěšného bojovníka za obnovení české samostatnosti se setřenými šlépějemi nešťastného jeho předchůdce z doby bělohorské, jehož generaci, jakož i řadě pokolení po ní následujících, bylo dějinnou sudbou určeno zemřít bez vítězství.

A zdaž se nestřetly jejich stopy také na Valašsku, kde Jan Adam tolikrát šikoval zástupy valašské k boji za svobodu politickou a svobodu svědomí a kde i Masaryk, Valachy zvolený do říšské rady, vstupoval v rozhodné období boje za národní osvobození?

Pro onu částečnou podobnost cest těchto dvou mužů a z vděčnosti nad tím, že nám bylo dopřáno uvidět, v co Komenský ani po všech zklamáních v exilu neztrácel víry, budiž mi dovoleno vzpomenout života, úsilí a marných nadějí posledního čejkovského pána, pokud nám malá štědrost osudu popřála o něm bezpečných zpráv.

 

V Brně 28. října 1935.

Dr. Vlasta Fialová.


1. Původ a mládí.

 

Jan Adam z Víckova pocházel z rytířské rodiny, jež patřila na Moravě mezi nejstarší a nejznamenitější. Václav Hájek z Libočan mluví ve své Kronice české o Víckovi, „hajtmanu“    moravském, jenž, jsa mužem statečným a nad jiné bohatým, byl prvním radou brněnského knížete Konráda. Podle Hájka dal si již r. 1185 postaviti na Tišnovsku hrad Víckov, po němž se pak psali jeho potomci[4]. Od r. 1460, kdy získali Prusinovice ve východní Moravě, nazývali se Prusinovskými z Víckova.

Dobou největšího rozkvětu tohoto rodu byla polovice šestnáctého století, kdy řada jeho členů zastávala význačné zemské úřady a vládla rozsáhlým zbožím ve středu i na jihu Moravy. Tehdy seděl na hradě Cimburku Vilím z Víckova, v letech 1537 - 1549 nejvyšší hofrychtéř markrabství moravského, jenž r. 1530 koupil společně s bratrem Albrechtem, sudím menšího práva brněnského, panství čejkovské a Polehradice, pozdější podíl našeho Jana Adama. Bratrem Vilímovým byl Znata z Víckova na Uhřících, komorník menšího práva olomouckého, jehož jméno  nese mramorová deska na tvrzi uhřické s letopočtem 1547; synovec jejich, Vilém. Prusinovský z Víckova, zemřel roku 1572 jako biskup olomoucký. — Značné jmění shromáždil jiný člen rodu z Víckova, Záviš na Polehradicích a Ćejkovicích, budovatel krásného renesančního sídla Nových Zámků u Bučovic; jeho poručenství z r. 1569, zapsané v deskách zemských[5], v němž tak pěkně pamatuje na budoucnost svého rodu, ukazuje, jaká byla v tomto rozrostlém rodě soudržnost, ochota k vzájemné pomocí, jakož i sebevědomá touha po zachování rytířské poctivosti.

K nejznámějším příslušníkům rodu patří Přemek Prusinovský z Víckova, jenž zastával od r. 1547 do své smrti v roce 1561 úřad podkomořího markrabství moravského. Prokázal mnohou dobrou službu zemi a jeho slovo mělo značnou váhu i u dvora císaře Ferdinanda I. Na svém sídle Prusinovicích opatroval pan Přemek vzácnou památku: „knihy pergamenové, starodávní češtinou psané, obsahující v sobě život císaře Karla IV., Otce vlasti, což on sám o sobě byl někdy sepsal“.

Podle tohoto rukopisu vydal r. 1555 Ambrož z Ottersdorfu na Lipůvce „Život císaře Karla IV.“. V předmluvě knihy, věnované panu Přemkovi a celému rodu z Víckova, je vzpomenuto kromě jiných i zásluh Buška z Víckova, „kterýž na Strážku v tomto markrabství moravském obydlí své míval, jak statečně a rytířsky jest bojoval a jak osobu svou císaři platen byl“ v nebezpečí života, jež hrozilo Karlu IV. v Pise po jeho římské korunovaci[6].

Podíl pana Přemka na vydání knihy nasvědčuje tomu, že nejen dbal slávy svého rodu, ale že mu nebyly vzdáleny ani snahy literární, v jeho době tak zřídka spojené se jmény rytířskými[7].

Téhož roku 1555, kdy byl jeho zásluhou vydán český životopis Otce vlasti, koupil podkomoří Přemek z Víckova od Buriana Žabky z Limberka panství Bystřici pod Hostýnem, sousedící s jeho Prusinovicemi. Když pak po šesti letech zemřel „sešlostí věku“, byl tento slavný praděd našeho Jana Adama pochován při starém kostele sv. Kateřiny v Prusinovicích, jemuž je dosud krásný náhrobek pana podkomořího k nemalé ozdobě.

Bystřici pod Hostýnem dědil po něm vnuk[8], opět Přemek, zvaný rytířem Božího hrobu v Jerusalemě. Tento udatný účastník tureckých válek podnikl i cestu do Palestiny, kde nabyl svého titulu, upadl do arabského zajetí a po různých dobrodružstvích vrátil se na svůj statek. Tam byl také (podle zprávy Bart. Paprockého) r. 1584 uložen k věčnému odpočinku v bystřickém kostele. – Zatím na Prusinovicích, hradě Cimburku a Koryčanech sídlil syn podkomořího Přemka z třetího manželství, Jan Vilím z Víckova.

Na rozdíl od svého otce, který se hlásil ke kališníkům, byl Jan Vilím štědrým podporovatelem Českých bratří, jimž dal r. 1571 v Prusinovicích dům, zahrady, louky a pole i se svobodami[9]. K statku prusinovskému přikoupil některé vsi, ale panství koryčanské s Cimburkem vložil r. 1576 v desky hr. Maylatovi z Fogaraše.

Jan Vilím byl třikrát ženat. Z prvního manželství s Annou Černohorskou z Boskovic měl čtyři syny: Jana Přemka, Arkleba, Jana Bohuslava a Vilíma. Zemřel v 49 letech r. 1583 a odpočívá v Prusinovicích. Jeho renesanční náhrobek, na němž je mistrně zpodoben, stojí v boční kapli na evangelní straně prusinovského kostela[10].

Rok po Janu Vilímovi zemřel také jeho synovec Přemek, rytíř Božího hrobu, na Bystřici p. Host. Nezanechal potomků; proto nejstarší ze synů Jana Vilíma, otec našeho Jana Adama, Jan Přemek z Víckova, tehdy šestadvacetiletý, spojil statek bystřický s prusinovským a uvázal se i v panství čejkovsko-polehradické. V přiznávacích listinách berňových, zachovaných ve zbytcích stavovského archivu v Brně[11], vyskytuje se jméno Jana Přemka z Víckova mezi těmi šlechtici, kteří přesně a spravedlivě přiznávali své majetkové poměry a včas odváděli daně. Z těchto listin se také dovídáme, že otec Jana Adama, pán 734 poddaných, usedlých na třech výnosných statcích, se psal „mundšenkem J. M. arciknížete rakouského Arnošta“[12]. Z toho můžeme soudit, že Jan Přemek strávil nějakou dobu svého mládí při dvoře, což bylo starou tradicí vynikajícího rytířského rodu.

Z knížectví rakouského se také přivezl nevěstu, Annu z Obrhamu na Enzenfeldu, sestru svobodného pána Jiříka Ondřeje z Obrhamu na Šenově a Sulcenově a mladších bratří Linharta a Emericha. R. 1587 dal vepsat Jan Přemek do desk zemských smlouvu, jíž prodal své manželce tvrz a ves „Čechy nad řekou hostýnskou ležící“ za 4500 zl. moravských se souhlasem svých mladších a nedílných bratří Vilíma a Arkleba. Byla to jakási forma zajištění panina věna[13].

Z manželství vzešly dvě dcery, Anna Marie, Anna Kateřina a syn Jan Adam. Klid jejich dětství byl však záhy přerušen časnou smrtí otcovou. Prusinovský náhrobek, zase s pěknou podobou rytířovou, hlásá, že „L.P. 1590 v den sv. Václava dokonal jest život svůj urozený pan Jan Přemek z Víckova na Bystřici p. Host. v letech věku svého 33“.

Sirotci, z nichž Janu Adamovi byl sotva rok, nepobyli asi dlouho na tvrzi bystřické. Už druhého prosince 1591 koupila jejich matka, Anna rozená z Obrhamu, od Karla Kurovského z Vrchlabí zámek a městečko Kvasice se čtyřmi vesnicemi, dvory a mlýny za 39.000 zl. mor. hotově zaplacených[14], ponechavši si také zmíněnou tvrz a ves Čechy. Poněvadž i po své matce, Voršile Kotvicovně, dostala statek Enzenfeld v knížectví rakouském, nebyla majetková situace vdovy po Janu Přemkovi stísněná, třebaže rodinné statky víckovské převzali bratři nebožtíkovi, a to Vilím z Víckova Bystřici a Arkleb zboží prusinovské.

Tento strýc Arkleb stal se poručníkem sester i malého Jana Adama, pro kterého spravoval také statek čejkovský a polehradický, patřící mu po otci podle zásad někdejšího poručenství Závišova. Arkleb z Víckova to pravděpodobně byl, kdo se staral o přiměřenou výchovu a vzdělání sirotků, jimž jejich matka nevěnovala, jak se zdá, v pozdějších letech mnoho péče.

Paní Anna se totiž ještě dvakrát provdala. Druhým jejím chotěm se stal Záviš Nekeš z Landeku z českobratrské větve Nekšů žeravických, který byl již r. 1592 jejím manželem a spolumajitelem Kvasic[15]. Když však před r. 1600 zemřel, zvolila si brzy nato paní Anna za třetího chotě nebohatého Adama Kravařského z Šlevic, jehož prchlivá povaha byla příčinou nejedné různice se sousedy, jak svědčí záznamy v knihách půhonů. Než paní Anna oblíbila si ho do té míry, že mu po dvouletém manželství odkázala „z dobré vůle a manželské lásky“ nejen statek kvasický (Čechy prodala už dříve a Enzenfeld převzali její bratři), ale i všecky „klénoty a svršky, nábytky a dobytky“, ponechavši dětem z prvého manželství – jiných neměla – pouze po 2000 zl . mor[16]. Z tohoto dosti neobvyklého poručenství je vidět, že třetí manželství ji odcizilo dětem, takže neměla přílišné péče o jejich budoucnost. Zemřela 23. července 1603 a byla podle přání pochována „náležitě, však beze všech zbytkův a nákladův“ v kostele kvasickém, tedy evangelickém, kde mněl být k tomu účelu „udělán sklep“. Universálním dědicem stal se její třetí choť, Adam Kravařský.

Anně Marii, provdané už r. 1602 za Jáchyma Bítovského na Malenovicích, mělo být skrovné dědictví po matce vyplaceno do tří let po smrti matčině, ale nebylo jí otčímem vydáno do r. 1609, kdy se po její smrti, ježto zemřela bezdětná, ucházel o její podíl Jan Adam se sestrou Annou Kateřinou.

Záznam o tom v olomoucké knize půhonů[17], do níž byla zapisována jednání zemského soudu, a o vymáhání jiných pohledávek za otčimem, to jsou první obšírnější zprávy o Janu Adamovi, jenž do té doby vyrůstal pod vlivem a ochranou svého strýce a poručníka. Arkleb z Víckova na Prusinovicích, nemaje ze svých tří manželství se Šťastnou Pražmínkou z Bílkova, Annou Sedlnickou z Choltic ani s Lukrécií Nekšovou z Landeku vlastních dětí, byl veden ke skutečné péči o mladého synovce pravděpodobně i tou okolností, že rod z Víckova, před půl stoletím ještě tak početný, postupně vymíral, takže na začátku 17. století z nedávných šesti větví žili už jenom tři mužští členové: bezdětný Arkleb, jeho bratr Vilím, který měl jedinou dceru Bohunku, a jejich osiřelý synovec.

O studiích Jana Adama nemáme na ten čas podrobnějších zpráv. V matrikách nejnavštěvovanějších škol, pokud se seznamy žáků zachovaly, nenacházíme sice jeho jména, ale že se mu dostalo vzdělání jeho rodu přiměřeného, můžeme soudit z toho, že byl ještě před povstáním povolán mezi soudce zemské. Nasvědčují tomu také jeho pozdější hojná diplomatická poslání v několika evropských státech.

Teprve se závěrem studií Jana Adama máme o něm bezpečný záznam v matrice university sienské[18]. Podle panujícího zvyku, že mladí šlechticové doplňovali své školení cestami, zejména do západní a jižní Evropy, dostal se i tento člen moravského rodu do slunné Italie, kde nacházíme jeho jméno v seznamu českých šlechticů, kteří prodleli nějaký čas za vzděláním v Sieně.

Návštěva italských universit Padovy, Bologni nebo Sieny byla tehdy považována za nejlepší právnickou průpravu šlechtických synů, kteří se měli věnovat kariéře úřednické a zúčastnit se tak řízení osudů země a státu. To byl také pravděpodobně účel pobytu Jana Adama z Víckova v Italii. Z matriky sienské university je zřejmo, že na ní zastával náš mladý rytíř v obou semestrech roku 1608 čestnou a nákladnou funkci konsiliara, t. j. voleného zástupce studentů z německých krajů, k nimž byly s hlediska vlašského počítány i naše země. O funkci konsiliara se před lety marně ucházel na jiné italské universitě příbuzný Jana Adama, Vilém Prusinovský z Víckova, pozdější biskup olomoucký[19]. Že Jan Adam této hodnosti dosáhl, svědčí nejen o jeho oblíbenosti u ostatních studentů, ale také o tom, že vládl značnými finančními prostředky, což bylo nepochybně zásluhou jeho strýce a poručníka.

Arkleb z Víckova byl dobrý hospodář, hluboce přesvědčený evangelík a vážený člen zemského soudu. Neměl sporů se sousedy ani poddanými na vlastních ani svěřených statcích. R. 1592 dal městečku Polehradicím na čejkovském panství privilegia „i na místě Jana Adama, strejce svého“[20]; po novokřtěncích, usedlých na témž panství, žádal sice neústupně povinné dávky a poplatky[21], ale s jeho příchodem na Vsetín, jehož se stal sňatkem s Lukrecií Nekšovou spolumajitelem, ustaly dlouhodobé spory poddaných, jež měli s předešlou vrchností.

Když byl povolán za člena zemského soudu, dal si k své potřebě r. 1594 přepsat správcem bratrského sboru v Prusinovicích, Eliášem Jóramem Domažlickým, Knihu Tovačovskou. Krásný opis tohoto proslulého právnického díla, jejž dostal po svém příteli Arklebovi Karel st. z Žerotína, dosud zdobí sbírky zemského archivu moravského[22].

Aby se mohl pohodlně zúčastnit zasedání zemského soudu, koupil pan Arkleb dva panské domy, v Brně a Olomouci, které po něm zdědil Jan Adam.

Arkleb z Víckova patřil k oněm nekatolickým moravským pánům, kteří podporovali sjednocení evangelických vyznání po vzoru České konfese i na Moravě. Důkazem toho je, že neodepřel štědré pomoci při vydání kancionálu duchovních písní vyznání augsburského, ač většina zpráv o panu Arklebovi dává tušit, že byl horlivým členem prusinovského bratrského zboru. Tobiáš Závorka Lipenský, luterský děkan v Doubravníce a předtím farář v Bystřici p. Host., autor onoho zpěvníku „Písně chval božských“,vydaného r. 1606, uvádí ho jako prvního mecenáše svého díla. Chválí urozeného a statečného rytíře pana Arkleba z Víckova, že „v svaté církvi obecné slúží Bohu, pomáhá ji čím muž s snažností mnohú“[23]. Okolnost, že prusinovský pán tak účinně přál sjednocení a posílení evangelických vyznání, staví tohoto strýce J. Adama po bok Karlu z Žerotína a ostatním moravským pánům, kteří si byli vědomi nebezpečí expanse katolické menšiny, dvorem podporované jež po r. 1600 hrozila vznítit i na Moravě, klasické to zemi náboženské snášenlivosti, konfesijní spory a boje.

Proto byla marnou snaha získat tohoto uvědomělého evangelíka k přestupu na katolictví, ač se o to zřejmě pokoušel polský genealog moravské šlechty, Bartoloměj Paprocký, ve svém spisku: „Rozmlouvání kolátora s farářem“, připsaném Arklebově třetí manželce, Lukrecii Nekšovně z Landeku.

Pěkná památka na poručníka našeho Jana Adama se zachovala podnes v Prusinovicích. Je to svérázná věž starého kostela sv. Kateřiny, kde nad hlavním vchodem čteme na trojhranném pískovcovém kameni slova: „Ke cti a chvále blahoslavené Trojice svaté nákladem urozeného pana Arkleba z Víckova a na Prusino[vicích] tato věže vystaven a kostel obnoven – Léta Páně 1601.“

V tomto kostele byly také uloženy tělesné pozůstatky páně Arklebovy, když zemřel r. 1608 „při čase vinobraní“, jak si poznamenal jeho přítel a soused, Karel z Žerotína, do svých zápisů. Až do přestavby prusinovského kostela v r. 1865 stával na epištolní straně lodi jeho náhrobek, jeho nápis podle kostelního inventáře, pořízeného začátkem 19. století, zněl: „L.P. 1608 v outerý den S. Šimona a Judy v noci mezi 11. a 12. hodinú na půl orloji usnul jest v Pánu urozený a statečný rytíř pan Arkleb z Víckova na Čejkovicích [maje] věku svého 47 let, jehož duši [že] Pán Bůh milostiv jest, věříme.“ Při opravě kostela bylo však tohoto náhrobního kamene použito do schodiště k bývalému hřbitovu[24].

Smrt strýcova odvolala Jana Adama z Italie. Nebylo mu snad ani plných 20 let, když se na podzim r. 1608 uvázal ve statek čejkovský. Patřily k němu kromě zámku, městečka a dvora v Čejkovicích vsi Vrbice, Prušánky a pustá ves Roztrhansko, svobodný pivovar a dům zvaný Závišovský v Hodoníně a městečko Polehradice s poplužním dvorem. Kdežto domy v Brně a Olomouci zdědil Jan Adam po Arklebovi, čejkovské panství mu patřilo podle vzpomenutého už poručenství Záviše z Víckova, který z něho zřídil fideikomis a odkázal je r. 1569 Přemkovi, „rytíři Božího hrobu“. S podmínkou, že neztenčené dědictví odevzdá svému synu, „dá-li mu Pán Bůh jakého“, jinak nejstaršímu členu rodu. Tím byl po smrti bezdětného Přemka z Víckova Jan Přemek, po němž se stal přirozeným dědicem Čejkovic a Polehradice jeho syn Jan Adam.

Čejkovice byly proslulé svými výbornými vinohrady a nejeden šlechtic i bohatý měšťan hleděl se v nich proto zakoupit. Necelý rok po smrti Arklebově nový čejkovský pán obdařil dvůr v Čejkovicích usedlého Jiřího Mengsreitera z Truklova svobodami, jejichž originál se zachoval v listinách jesuitských[25]. Pergamen ověřuje některé příbuzenské vztahy a objasňuje hospodářské poměry tak, že zasluhuje, aby byl alespoň zčásti citován. Začíná slovy: „Já, Jan Adam z Víckova a na Čejkovicích, pán a pravý dědic panství čejkovského…oznamuji, že jakož jest nebo[žtík] dobré paměti, urozený a statečný rytíř pan Arkleb z Víckova, toho času do zrostu a dojití let mých přirozených držitel statku mého čejkovského, urozenému a statečnému rytíři Wolfu Jorgovi Mengsreiterovi z Truklova, J.M.C. válečné radě a nejvyššímu[26], z lásky přátelské a za jeho služby rodu našemu prokázané, osvobodil dvůr jeho, v Čejkovicích ležící, k tomu tolikéž ten pustý grunt, kterýž Wolf. J.M. z T. od urozeného vladyky Barsou Balasse z Beryně s jedním lánem a jednou třetinou rolí…s jistou vůlí a dovolením mým drží, atd.“ Z téhož obdarování je zřejmo, že je Jan Adam učinil „s radú urozeného a statečného Vilíma z Víckova“, druhého mladšího bratra svého otce, jenž po smrti Janu Přemkovi převzal Bystřici p. Host. a po smrti Arklebově i statek prusinovský,

Z první doby samostatného hospodaření Jana Adama máme o něm také zprávu v kronice novokřtěnců[27], kteří byli – jako jinde na jižní Moravě – usedlí také na panství čejkovském. Tito tiší pracovníci bývali často pronásledováni a stíháni posměchem pro své náboženství a pospolitý způsob života. Po vypálení jejich domů v Čejkovicích a Prušánkách za vpádu Bočkajovců (v r. 1605), kteří odvlekli do zajetí 35 bratří a sester z Prušánek, nestačili novokřtěnci platit vysoké dávky, jež byly po nich žádány za poručnické vlády Arkleba z Víckova nad Čejkovicemi. Proto chtěli toto panství opustit a na začátku r. 1608 odstěhovali už svoji školu z Čejkovic do Podivína. Ale sotva se ujal svého dědictví Jan Adam, rozhodli se starší novokřtěnců, že na jeho statcích přece setrvají. Snad nebude daleka pravdy domněnka, že jim nový pán usnadnil život v Čejkovicích zmírněním nebo i prominutím poplatků.

Neboť význačným rysem povahy Jana Adama byla štědrost, hraničící až s marnotratností.

Tak ze zápisů brněnských půhonů[28] vysvítá, že 24. února 1609 „při obnovení cedule mezi Janem Adamem z Víckova a vyslanými staršími bratry novokřtěnci o dvůr novokřtěnský v městečku Čejkovicích“ vyzval je Vít Trnka z Trňan, tou dobou úředník na Čejkovicích, aby se ujali zase i vypáleného dvora v Prušánkách a znovu jej vystavěli. Načež vyslaní starší novokřtěnců, „vejdouce spolu v radou, to za odpověď dali, že jim možné není požáru víceji se ujímati a jej stavěti, že málo lidí mají a že jiných dvorů nemají čím osazovati“. Načež Jan Adam o měsíc později dvůr prušánský i „s rolemi, nivami, padělky, lukami, zahradou a jedním achtelem vinohradu i se vším ostatním příslušenstvím“ svému správci prostě daroval. Praktický Vít Trnka nespokojil se písemným a zpečetěným potvrzením tohoto velkého daru, ale domáhal se také osvobození svého dvora od všech dávek a povinností, což mu jeho pán také slíbil.

A tak by se byl Jan Adam připravil o značnou část svého majetku, kdyby nebyl Jan Trnka brzy nato zemřel. Dvoru prušáneckého se pak zase přece časem ujali novokřtěnci, kteří z něho odváděli nájem do Čejkovic.

S podobným rozmachem náhlé štědrosti setkáváme se ve zprávách o čejkovském pánu několikrát. Největší následky měla nerozvážnost, jíž se dopustil v létě roku následujícího. Začátkem června r. 1610 přijela na Čejkovice paní Lukrecie Nekšovna z Landeku, vdova po strýci a poručníku Jana Adama, Arklebovi z Víckova, už znovu provdaná za Albrechta Eusebia z Valdštejna.

Tato paní měla po svém otci Zikmundovi Nekši z Landeku Vsetín a po strýci Václavovi Nekši, zemřelém r. 1606, panství lukovské a rymické. Těch však měla užívat pouze do své smrti; po ní měly tyto statky přejít podle poslední vůle Václavovy, zapsané v deskách zemských[29], do majetku rodu z Víckova, mnohonásobně spřízněného s vymírajícími Nekši. Paní Lukrecie byla by však ráda všechno svoje jmění zabezpečila svému druhému choti. Za návštěvy v Čejkovicích podařilo se manželům Valdštejnovým přemluvit Jana Adama, že se pro svou osobu zřekl nároku na lukovské dědictví. Učinil tak zvláštním zápisem, v němž se také zavázal, že docílí u svého strýce Viléma z Víckova a na Bystřici p. H., aby jako první nápadník toho zboží upustil od poručenství Václava Nekše, dal je z desk zemských vymazati a originál kšaftu doručil paní Lukrecii. Kdyby toho u strýce nedosáhl, mohou na něm Albrecht s Lukrecií vymáhat 50.000 zl.

Za tento zápis vyplatil Albrecht z Valdštejna Janu Adamovi hned 3. června na Čejkovicích 8000 zl. mor. odškodného. Hned nato, ještě při zasedání zemského soudu svatojanského, vzala paní Lukrecie svého manžela za pravého společníka a dědice celého svého jmění.

Nešťastné ono zapsání, jež se stalo příčinou mnohé pozdější nevůle, podepsal Jan Adam více z přátelské ochoty a za pěkná slova než z touhy po odstupném. Ostatně 8000 zl. bylo příliš málo proti mnohonásobné ceně statků, jichž se zápisem zřekl, i když nemohl tušit, jak vlastně blízko je mu celé dědictví.

Paní Lukrecie mohla totiž žít ještě mnoho roků, protože nebyla, vdávajíc se v květnu 1609 za Valdštejna, stařenou, jak mylně, ale vytrvale tvrdívají životopisy Valdštejnovy. Bylo jí tehdy nanejvýše 27 let[30].

Omyl o jejím stáří vznikl asi ztotožněním jejího otce Zikmunda Nekše z Landeku a na Vsetíně[31] s jejím pradědem, rovněž Zikmundem Nekšem z Landeku, ale na Kuřimi u Brna, který zemřel r. 1542; za jeho dceru nesprávně uvádí Lukrecii na př. také Moravská vlastivěda (okres Tišnov, str. 282.).

Ve skutečnosti byla tato paní jediným dítětem Zikmunda Nekše, jenž sídlil na Vsetíně, a narodila se mezi rokem 1582-1584. není tedy správné tvrzení, že by byla o mnoho let starší než její druhý choť, Albrecht z Valdštejna, narozený v září r. 1583.

Jan Adam mohl tedy o své mladé tetě předpokládat, že bude ještě dlouho vládnout svěřeným statkům. Mimoto byl v pořadí nápadníků na lukovské dědictví před Janem Adamem ještě jeho strýc, Vilém z Víckova na Bystřici pod Hostýnem. Ale i za těchto okolností bylo podepsání onoho zápisu, inspirovaného chladnou vypočítavostí Valdštejnovou, se strany Jana Adama nemalou lehkomyslností, zejména ona sázce podobná podmínka, nezřekne-li se také Vilém z Víckova Nekšova poručenství.

V tomto ohledu Jan Adam svůj vliv na bystřického strýce přecenil. Nezachovalo se nám zpráv o jednání v té věci, ale pravděpodobně nemínil se Vilém zříci nároků svého rodu. Poručenství Václava Nekše, že má panství lukovské s Rymicemi zůstat rodu z Víckova, není z desk zemských vymazáno podnes.

Proto na jaře r. 1612 pohnala Lukrecie s Albrechtem z Valdštejna, jakožto svým „pravým společníkem“, Jana Adama k zemskému soudu o oněch 50.000 zl., že se mu nepodařilo vymoci zrušení závěti Václava Nekše. Výrokem soudu v postě r. 1614 byl však Jan Adam svého závazku zproštěn „bez pohoršení práva“[32], nevím ovšem za jakých podmínek. Patrně bylo polehčující okolností, že spolek paní Lukrecie, t. j. ustanovení jejího druhého chotě za pravého dědice lukovského panství, nebylo v souhlase s oním v deskách zapsaným kšaftem.

Manželé Valdštejnovi nemínili oné poslední vůle strýce Lukreciina respektovat ani v jiném ohledu. V roce 1612 odprodali z lukovského dědictví tvrz, dvůr a ves Přílepy Janu Wolfovi Jiřímu Mengsreiterovi z Truklova za 6000 zl., vyhradivše si jen právo honitby. Toho použila Bohunka z Víckova, jediná dcera a dědička po Vilémovi z Víckova, zemřelém asi koncem r. 1610, a pohnala v pátek před sv. Jiřím r. 1613 tetu Lukrecii o Lukov, ježto podle jednoho odstavce závěti pozbýval držitel statků někdy Václava Nekše jejich zadlužením nebo odprodáním svého práva ve prospěch jiných členů rodu z Víckova. Současně žádala Bohunka, aby paní Lukrecie předložila soudcům zemským ono „zapsání“ Jana Adama.

Nato při soudě svatojanském téhož roku došlo k projednávání sporu, při němž, jak se zdá ze Zápisů Karla st. z Žerotína[33], hájila paní Lukrecie s nemalou horlivostí zájmů svého chotě: „Bránila se paní Lukrecie jedno tím, že jsouc společnice s manželem svým, jest sama pohnána, a druhé, poněvadž to zapsání v nejmenším se nedotýče paní Bohunky, že neví, k čemu ho potřebuje.“ – Naproti tomu dala paní Bohunka z Víckova od sebe promluviti, že… „ona takový spolek jakožto nepořádný naříká a že jich za pravé společníky míti nemůže. Co se pak toho zapsání dotýče, toho že on (Jan Adam, Bohunčin bratranec) k svému hlavnímu půhonu potřebuje a nepořádnost spolku tudy ukazovati chce; a tak jest oznámeno z potazu pana sudího, že má ten zápis ku právu položen býti“.

Další projednávání sporu přerušila smrt paní Lukrecie na jaře příštího roku. Valdštejn stal se přes odpor Bohunčin universálním dědicem všech statků, peněz i klenotů své choti. Paní Bohunce, která tak hájila práv rodu z Víckova, vynesl tento spor jenom nepřátelství Valdštejnovo. A jak byl Valdštejn vytrvalý v nenávisti, ukazuje jeho pozdější pomsta na manželu paní Bohunky, Václavu Bítovském z Bítova, známém z povstání i podniků emigrace: jeho jediného ze zajatých emigrantů vydal Valdštejn r. 1627 po svém vítězství ve Slezsku v ruce císařských a tím mučení a potupné smrti.

Jan Adam, jemu lukovské dědictví octlo se smrtí tetinou takřka na dosah ruky, smířil se s nemilou skutečností, že mu uniklo pro jeho neblahý zápis. Alespoň nenacházíme v soudních aktech stop toho, že by se byl nějak bránil proti uchvácení lukovského panství Valdštejnem. Teprve po pěti letech, po Valdštejnově zradě na moravských stavech a jeho odchodu z Moravy, obnovil Jan Adam svůj nárok na valašská panství a také je od direktorské vlády v povstání českém dostal.



[1] První historická zpráva o Čejkovicích je z roku 1248 (CDM,4.); jako městečko s tvrzí se uvádí v zem. deskách olom. I. 298.

[2] Po tragickém zmaru emigrantských nadějí upadla však i památka statečného vůdce Valachů v šero zapomenutí, z něhož ji po třech stoletích po prvé vyzvedl univ. profesor dr. Frant. Hrubý, ředitel zemského archivu moravského v Brně, ve svém díle o Ladislavu Velenu z Žerotína, jehož byl náš rytíř přítelem i pomocníkem. Zmínky o Janu Adamovi v krásném životopise nešťastného zemského hejtmana z doby povstání byly vlastní iniciativou k vyhledání těchto podrobnějších zpráv o někdejším čejkovském pánu.

[3] Z. Nejedlý. T. G. Masaryk, I., 142 a další.

[4] Kronika Hájkova (Flajšhansovo vydání z r. 1929, díl III., str. 299). – Zříceniny hradu Víckova zdvíhají se na kopci (nyní zalesněném) nad půvabným údolím nedaleko Žďárce na Tišnovsku.

[5] Olomoucké XXVIII, 20.

[6] Zemský archiv moravský v Brně, Starý tisk č. 55.

[7] Srov. B. Navrátil: Vilém Prusinovský z Víckova. Český Časopis Historický, 1899, str. 206.

[8] Byl asi synem Arkleba z Víckova, zemřelého 1538. Vnukem Přemkovým je nazýván v listině archivu ministerstva vnitra, Majestalia Bohemica, 1560-1570, čís. 287, fol. 195.

 

[9] Volný, Církevní topografie, III., 288.

[10] V. Houdek, Náhrobky Prusinovských z Víckova, 15.

[11] Archiv města Brna, Přiznávací listy, fasc. 1589.

[12] Arnošt Habsburský, syn císaře Maxmiliána II. a bratr Rudolfa II., žil v letech 1553-1595.

[13] Ves Čechy 12 km severozápadně od Bystřice p. Host. Na místě tvrze dnes továrna firmy Vítěz na pumpy. Bývalé opevnění je znatelné ještě ze strany řeky Bystřičky.

[14] Zemské desky olomoucké, XXXII, f. 66 (opisy).

 

[15] Petr Tesař, Tlumačov, 343.

[16] Závěť Anny z Obrhamu, Zemské desky olom. XXXII, f. 242 (opisy). Dat. úterý po sv. Matoději L.P. 1602.

[17] XXXIV, f. 50-51.

[18] Zd. Kalista, Češi v Sieně 1574-1646, Č.Č.H. 1927, str. 123.

[19] B.Navrátil,  Č.Č.H. 1899.

 

[20] Význam slova „strýc“ nekryje se s významem dnešním. Naši předkové nazývali strejcem nejčastěji synovce nebo i vzdálenější příbuzné. Bratra otcova jmenovali ujcem.

[21] R. Wolkan: Geschichtsbuch der Hutterischen Brüder, 498.

[22] Sbírka rukopisů XII. c/23.

[23] Srov. Fr. Hrubý: Luterství a kalvinismus na Mor., Český Časopis Historický 1935, str. 3.

[24] V. Houdek, Náhrobky Prusinovských z Víckova.

[25] Zemský archiv moravský, Jesuité olomoučtí. P. III., 9.

[26] Nad nějakým oddílem vojska – titul důstojníka, obyčejně plukovníka.

[27] R. Wolkan: Geschichtsbuch der Hutterischen Brüder.

[28] XXXIV, 184-7.

[29] Zemské desky olomoucké, XXXIII, f. 61.

[30] Srov. článek V. Fialové: Lukrecie Nekšovna z Landeku, první manželka Albrechta z Valdštejna, v Českém Časopise Historickém 1934, str. 125 a další.

[31] V roce 1578 byl nezletilým; na jaře roku 1581 se oženil s Mandalenou Muchkovnou z Bukova, po druhé 2. července 1585 s Annou z Kunštátu. K oběma sňatkům dostalo se mu od císaře Rudolfa II., jehož byl truksasem, svatebního daru. Hofkammerarchiv, Vídeň, Gedenkbuch sv. 369, 97.) Lukrecie pocházela z prvního manželství.

[32] Půhony brněnské 35, f. 87.

[33] Brandl II, str. 146.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA