Jan Adam z Víckova? Kdo to vlastně vůbec byl?
10. 11. 2010
Jan Adam z Víckova, moravský emigrant a vůdce Valachů s počátku třicetileté války
Začátek podzimu roku 1627 zastihla Valašsko v úzkostech a hoři. V jeho údolích dohasínalo druhé dějství národní tragedie, která se začala prohrou českého vojska na bělohorské pláni před necelými sedmi lety.
Po celou tu dobu stáli Valaši-svobodníci v odboji proti vítězící moci habsburské, vedouce drobnou válku s oddíly císařského vojska. Od léta 1621 býval jejich vůdcem mladý rytíř Jan Adam z Víckova, člen starobylého moravského rodu, který se několikrát znamenitě uplatnil ve správě země i v kulturním životě Moravy.
Jan Adam z Víckova se zůčastnil velmi horlivě českého povstání a po Bílé hoře byl mezi těmi, když byli odsouzeni hrdla, cti a statků. Nikdy neprosil Vídeň o milost, ale vracel se z ciziny, kde organisoval nápravu bělohorské pohromy, nebojácně na Moravu, ač tam byla na jeho hlavu vypsána vysoká cena. Mohl se toho odvážit jenom proto, že měl mnoho věrných stoupenců mezi Valachy, kteří mu byli oddáni na život na smrt.
Toto neobvyklé přátelství mezi pánem a těžce ovladatelnými, nedůvěřivými horaly začalo se asi už za mladých let Jana Adama, jenž vyrůstal po smrti svého otce Jana Přemka z Víckova, pána na Bystřici p. Host. a Čejkovicích, v péči strýce Arkleba z Víckova, prvního manžela Lukrecie Nekšovny z Landeku na Vsetíně a hradě Lukově.
O panství lukovské, zajištěné rodu z Víckova deskami zemskými, připravil Jana Adama Albrecht z Valdštejna, druhý choť tety Lukrecie. Avšak za českého povstání odevzdali moravští direktoři obě rozsáhlá valašská panství Janu Adamovi, když byly jeho rodové statky na jižní Moravě, Čejkovice a Polehradice, zle popleněny císařskými. Z jara roku 1620 zachovalo se několik listů, jež Jan Adam z Víckova, Jeho Milosti českého krále (Fridricha) rada, datoval už na hradě Lukově. V té době se asi prohloubilo jeho přátelství se svobodomilovnými Valachy, kteří dovedli ocenit přátelské a téměř demokratické jednání nového pána proti předcházející krutovládě Valdštejnově, jejímuž obnovení po prohře české věci se bránili ze všech sil.
Jejich drobné místní revolty nabyly závažnosti, jakmile se po příchodu emigrantsko-krnovské armády na Moravu přihlásili pod prapor Jana Adama z Víckova spolu s dalšími nekatolíckými obyvateli východní Moravy. – Valaši doprovázeli svého vůdce 12. září 1621, když pobil kompanii císařských a obsadil město Hranice, 3. října se zmocnil Holešova, a 16. téhož měsíce října, kdy podle zprávy Martina Zikmundka „vojáci jeho Milosti Císařské poddali pánu z Víckova hrad Helfenštein“. Valaši zůstali sice za městem, když se o dva dny později všecka obec lipenská usnesla otevřít jejich vůdci brány, ale při jeho dalších podnicích byli mu vždy věrnými pomocníky. Nikdy se také mezi nimi nenašel zrádce, kterého by zlákala císařská odměna, slibovaná tomu, kdo by pana z Víckova na Vsetíně „nějak podskočit nebo přepadnouti chtěl.“
I když naděje na úspěch osvobozovacích bojů postupně hasly a Jan Adam musel svou činnost přenést za hranice, aby procestoval v diplomatických posláních několikrát téměř celou Evropu, nezapomínali naň jeho Valaši v domácích horách. Stačilo aby se na Moravě jen objevil – jako například v říjnu r. 1626 – a hned jeho bývalá panství Lukov a Vsetín mu znovu holdovala a celé kraje východní Moravy se hlásily k jeho poslušnosti. Však byly za to také hrubě potrestány, když po necelém roce vlády pana z Víckova nad Valašskem přišla vinou nespolehlivých spojenců katastrofa na celou dánsko-emigrantskou výpravu, kterou armáda Valdštejnova vytalčila na sklonku léta r. 1627 za Slovenska, Moravy i Slezska.
V srpnu byli přesilou císařských pobiti Valaši pana z Víckova na holešovském zámku; brzy poté padla do moci vítězů za okolností dnes neznámých opora valašského vůdce – hrad Lukov. Začátkem října byl doby ta vypálen Vsetín, 16. října Hranice (a o něco dříve Meziříčí) potrestány krvavou exekucí. Na konci téhož měsíce byli donuceni purkmistři a fojtové městečka Vsetína i 16 k němu patřících dědin podepsat revers, „že sice z ponuknutí Jana Adama z Víckova, předešlé nepořádné vrchnosti své, z poslušenství J. M. Cís. vykročili a nešlechetné rebelie se oučastna učinili“, ale pro příště že slibují pod ztracením hrdel a statků varovat se spolků s Valachy-svobodníky i všeho pozdvižení proti vrchnosti. – Při tom zajížděla armáda Baltazara Maradase, ležící v Holešově, skoro denně „na rabování do hor.!
Byl to věru smutný podzim na Valašsku před 310 lety! Jedné kořisti však císařští nedosáhli: živé ani mrtvé hlavy valašského vůdce, který nepochybně přišel o život háje posledních posic v horách, jež věrně a mlčenlivě ukryly jeho hrob.
Vlasta Fialová: Jan Adam z Víckova, moravský emigrant a vůdce Valachů s počátku třicetileté války. Naše Valašsko IV., str. 1-3. Mírně zestručněno.