Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hrad Bánov

4. 1. 2013

 

Hrad BánovDne 4. července roku 907, kterak jest psáno v učebnicích, strhává se na polích u Bratislavy strašlivá řež. Krvežízniví maďarští nájezdníci decimují řady svých nepřátel a již nic nestojí v cestě loupeživým hordám, jež pronikají dále do středu Evropy. Tak, vinou nesvornosti, pýchy a nízkého daňového zatížení, padla říše starých Moravanů. Z toho plyne poučení. Není radno věřiti učebnicím dějepisu. V šarvátce u Bratislavy se poškorpili Maďaři s Bavory. Zdali se Moravané vskutku aktivně zúčastnili, či jen posedávali po okolních kopcích a fandili některému z mužstev, není známo. Známo je, že dosud vycházeli s novými příchozími poměrně dobře. As proto, že Mojmír II. daroval jím sídla v Potisí. Známo je, že některá hradiska nesou stopy násilného zániku. A mnohá nikoli. Známo je, že na mnohých zničených hradiscích objeveny byly šipky jež tradičně bývají připisovány kočovníkům. Víme již též, že i Palacký se mohl občas mýlit. A známo je též, že od 10. století postihovaly oblasti v lužních lesích periodicky se opakující záplavy. Velkou Moravu nám, s největší pravděpodobností nespláchl proud dobyvatelů, ale vodní. Život zde nekončí. Nekončí ni státní organizace. Jen se centrum přesouvá více na sever. Ještě v letech 1015-1017 vystupují Moravané coby agilní a platní spojenci velkého polského krále Boleslava Chrabrého. As velmocenské ambice slovanského panovníka zalíbily se našim velmožům, snícím o zaniklé slávě své země. Boleslav Chrabrý byl schopným a silným vládcem. Schopní a silní vládcové to nemají v životě lehké. Obvykle se proti nim spojí všichni, druhdy tak rozhádaní, sousedé. Takový Přemysl Otakar II. by mohl vyprávět. Boleslav je nucen ustoupit, Moravu anektuje Přemyslovec Oldřich a svěřuje ji svému synu Břetislavovi. Břetislav vstupuje do země coby zachránce a spasitel před polským záborem. A na důkaz toho nechává vyvraždit všechny s majetkem vyšším než 8 krav a 12 slepic. Morava doby této má plus mínus podobné hranice jako dnes. Jen jihovýchod je poměrně divoký. Zde hranice vede podél řeky Moravy, od Uherského Hradiště pak Olšavy až k hřebenům Bílých Karpat. Hranice Uher leží na Váhu. Prostor mezi jest zemí nikoho. Později označovanou coby Lucká provincie. Zkráceně Lucko. Není lepší obranné pásmo, než zem neobydlená, kde případný útočník skrz pralesy a močály musí se prodírat. Myšlení této doby bylo ještě poměrně jednoduché. Později vládcové přicházejí na elementární nevýhody onoho uspořádání. Nepřítel těžce proniká do země. Ale nám se též těžko dostává na jeho území. Vtrhne-li nepřítel do země, pobere krávy poddaným. Poddaný je člověk chudý. A chudý člověk nepotřebuje míti plné chlévy dobytčat. Dokud jedli Římané kaši byli silným národem. Poté co zhovadili a začali se cpát shnilými slavičími jazýčky z Galie, padla říše. Poddaný musí být silný a ovesná kašička jest tedy nejlepší alternativou jeho stravování. Vtrhneme-li k sousedům my, zaplní se hradní stáje. Hradní pán musí být řádně vyživován, neb na jeho bedrech spočívá blaho země. Hradní pán jest zákonodárce. Nemůže tedy blábolit nesmysly z hladu. To by pak mohlo na zemských sněmech vypadat jako v parlamentu. I Lucko se postupně osídluje. Z jedné i druhé strany. Tu převáží vliv ze západu, tu z východu. Na přelomu 12. a 13. století zde téměř na 100 let přejímají iniciativu Uhři. A z popudu jejich králů as též vzniká hrad Bánov. Již na začátku 13. století stává se Lucko definitivně součástí Moravy. A hrad Bánov získává Vítek z Hradce, kastelán olomoucký. Páni z Hradce neměli příliš velkou fantazii. Po Vítkovi jsou majitelé Bánova samí Oldřichové. Za Oldřicha ze z původně dřevohlinitého krcálku stává skutečné kamenné reprezentační šlechtické sídlo. Za Oldřicha jej kupuje král Jan s markrabětem Karlem. Taková pevnost v pohraničí se vždycky hodí. Přinejmenším je možno zde skásnout kupčíky z východu. Bánov se tak stává majetkem zeměpanským. Majetkem zeměpanským sice je, však zeměpáni mívají obvykle hluboko do kapsy. Tak je aspoň zastavován. Až do svého pádu. Snad někdy v průběhu válek s Matyášem Korvínem. Historiografové někteří dí, že k jeho pádu došlo již za válek husitských. Též možná alternativa. Husité byli, jak známo, vlastenci. A vlastenci s k památkám na temnou minulost nechovají zrovna s úctou. Zejména, může-li být ona pamětihodnost použita proti nim. V listině z roku 1475 se již vůbec nejmenuje. O 15 let později je uváděn coby pusté tvrziště. Místo něj je zbudována tvrz nová. Kde ležela známo není. Husité byli husité. Maďaři byli Maďaři. Ani husita uherského původu nedokáže fortifikaci srovnat se zemí tak dokonale, jako tržní ekonomika. Byť jen její prvorepublikový zárodek. Kdo začetl se i do putování po geologických zajímavostech Bílých Karpat ví, že hrad zbudován byl na sopouchu vyplněném balvanitou vulkanickou brekcíí, jež tvořena jest převážně amfibolickým bazaltickým andezitem. Krásný to doklad třetihorního podpovrchového vulkanismu. Jinak řečeno. Je zde hromada šutrů, které jest možno vytěžit, rozdrtit a při stavbě silnice využít. I roku 1932 otevírá zde firma Špíšek andezitový kamenolom. Informace tato je neověřena. Kamenolom zde otevřen byl. Kdy a kým jest uvedeno na internetu. Jako obvykle bez citace a tudíž poměrně nesnadno ověřitelné. Z hlediska péče památkové jest ostatně jedno, zdali hrad Bánov skončil v drtičkách Špíškových či Karfíkových a zdali tak bylo učiněno LP 1932 či o rok později. Dnes se mnoho nezachovalo. Nebýt tak uvedeno v průvodcích, laik by zde žádné pozůstatky nespatřil. Nebýt tak uvedeno v učených publikacích, ne-laik by zde žádné pozůstatky nezaregistroval. Oba je as neuvidí ani tak. Snad jen konfrontace s plány dokumentačními dává něco tušiti. Plačkova Encyklopedie moravských hradů jest dobrým společníkem na cesty. Jen trochu těžkým. Však hrad Bánov jistě za návštěvu stojí. Andezitová kupa je romantickým místem. Na ní vztyčeny byly tři kříže. Rozhled z ní jest skvělý. Něco vzácných zelinek kol ní roste. A v Bánově mají též znamenitou zmrzlinu. Kudy k hradu? Stačí najít kostel sv. Martina. Víc jich zde není. Za kostelem je hřbitov. Tak už to kdys v minulosti bývalo. Hřbitov a kostel patří k sobě. Nedaleko kostela jest třeba otevříti hospodu, nechť mužové zbožní mohou po skončení kázání v klidu rozjímat. Nějak ty dědiny byly přehlednější. Projděmež hřbitovem, vyškrabmež se na jeho nejvyšší bod, obejděmež kontejner s hřbitovním kvítím a jiným odpadem a jsme u hradu. Pokud někdo nezaregistruje kostel, může jít dle šipek. Označení Hrad, Hrádek či Kalvárie...

A kdo by chtěl viděto obrázky, může na Rajče pohlédnout...