Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hrad Drahotuše

16. 1. 2013

Opavští Holasici, to nejsou žádní necivilizovaní Uhři. Holasici jsou kamarádi. Holasiců je méně. Nebudou-li kamarádi, mohli by též dostat pěkně po paštěce. Ale nějaký pomezní hvozd mezi zeměmi být musí. Je to tradice. Tak Oderské vrchy jsou pro hranici moravsko-slezskou tímže, čím Bílé Kapraty pro moravsko-uherskou. A aby nám Holasici nevlétli do zemHrad Drahotušeě a nedělali bugr u Olomouce jako Kumáni, je třeba pomezí řádně zabezpečit. I panství zde nezískává nikdo menší, než maršálek moravský a purkrabí přerovský Bohuš. Někdy uváděn coby Bohuš z Holštejna (Holštýna). Mylně. Z Holštejna byl jeho bratr Hartman. Někdy uváděn coby Bohuš z Čeblovic. Mylně. Z Čeblovic byl jeho otec Crha. Někdy uváděn coby Bohuš z rodu Pánů erbu beraních rohů. To už je lepší. Však poněkud nepraktické. Každý slušný maršálek musí mít predikát. Ni purkrabím nemůže být každý Bohumil. Není-li náš Bohuš ni z Holštejna ni Čeblovic, musí si postavit hrad a nazvat se po něm. I vznikají Drahotuše. První spolehlivý písemný pramen je z roku 1278. Bohusse de Drahotus je zmiňován již roku 1269. Zde však jde o falzum z přelomu 13. a 14. století. Mít hrad v pomezním hvozdu je poměrně praktické. Všude se válí spousta dříví, jež je možno spálit v krbu a nebýt závislý na centrálním vytápění. Kolem pobíhá hromada zvěře která dokáže zpestřit feudální jídelníček. Po nádvoří se nám necourají hordy turistů. Sem tam nějaký pašerák. Pašerák je tvor užitečný. Nechá-li se chytit. Kol dokola je nic. Je možno zakládat vesnice. Panství bez vesnic stojí za prd. Drahotušskou specialitou je absence jakýchkoli nadpřirozených jevů a bytostí. V jeho zdech pravděpodobně sídlil Friduš z Linavy. Ke jménu Fridušově obvykle připojeno je – loupeživý rytíř. Loupeživým rytířem snad opravdu i byl. Jen doklady nám jaksi chybí. O tomhle pánovi toho celkově moc nevíme. Z toho co víme ni žádný kriminální delikt nevyplývá. Václav Hájek z Libočan napsal Kroniku českou. Kronika česká je čtivá, mezi lidem oblíbená a nedá se v ní věřit ni číslování stran. Než si toho povšiml Dobner, Dobrovský, Palacký a jiní obrozenci stalo se ze slovního spojení „loupeživý rytíř Friduš z Linavy“ dogma. Však nemá-li Drahotuš strašidlo, padoucha potřebuje. Z hlediska cestovního ruchu nezbytně. Tak koncem husitských válek zmocňuje se hradu Boček Puklice z Pozořic. Boček Puklice je válečník. A tak je možno čísti žalobu Jakuba z Dobrčic u Přerova z roku 1446, že „mi jeho služebníci svině pokradli v panské jednotě a hnali je na jeho hrad“. Krom mnoha dalších. Boček byl skutečným ničemou. Nespokojil se s přeháněním bravu z místa na místo. Byl husita. A ještě k tomu husitský hejtman. Od roku 1433 je vrchním velitelem v Odrách. V Odrách bojuje po boku dalšího lotra. Zikmunda Korybutoviče. Zikmund Korybutovič je kníže litevský a od sněmu v Čáslavi český zemský správce. Temný to profil. Boček Puklice z Pozořic je nejen husitským hejtmanem. Ale ještě se odmítá vzdát. A tak dostává se na hrad Drahotuše. Zhruba ve stejnou dobu získává jeho bratr Vilém Přerov. Jan Tovačovský z Cimburka je jedním z předních vůdců moravských radikálů. Nejvýznamnější spojenec sirotčího svazu. Až do bitvy u Lipan. Nemá cenu být spojencem poražených. I stává se moravským zemským hejtmanem a po smrti císařově horlivým stoupencem habsburské kandidatury. Bývalí kamarádi preferují panovníka rodu polského. Co činí šlechtici, stojící na různých stranách politické barikády? Dobývají si města a hrady. Šlechtic je šlechtic. Nemůže si se soupeřem trhat občanku v nádražním bufetu. Někteří bývalí Táboři města ni hrady nedobývají. Je zemský mír. Klid zbraní. Zemský mír je třeba ctít. Heralt z Kunštátu a na Lestnici si místo toho nechává Janem Tovačovským vystavit ochranný glejt a odjíždí disputovat do Brna. Kde jej týž nechává ihned popravit. To byl takový zvyk. Heralta z Kunštátu tedy historie coby loupeživého rytíře nezaznamenává. Ono by to taky nešlo. Strýc Jury Poděbradského nemůže býti lapkou. Tovačovského vychytralá lest je též zapomenuta. Jan není Zikmund. A nakonec vše přeci jen dobře dopadlo. Hrad Drahotuše se Cimburkům vrátil. Ctibor z Cimburka a na Tovačově jej 25. května 1476 prodává Vilémovi z Pernštejna. Spolu se stejnojmenným městečkem a dalšími dědinami. Vilém Pernštejnský vše připojuje ke svému hranickému panství. Hrad ztrácí své funkce a začíná chátrat...

S pravou feudální zlomyslností nazval Bohuš svůj hrad Drahotušemi. Ačkoli leží nad vískou Podhoří. Kdo vystoupí z vlaku na zastávce Drahotuše a pátrati bude po něm, nechť nezoufá. Dříve či později se k němu dostane. Lépe je z vlaku vypadnouti až v Lipníku. A po modré značce si to šmárovat směr Jezernice. Cesta mírně kratší, však příjemnější podstatně. I pro velocipedisty vhodná. Jen z Podhoří na samotný hrad pěkně potlačíte. U odbočky naň je možno spatřiti ceduli Vojenského újezdu Libavá se zákazem vstupu. Donedávna zde nebyla. Minimálně o víkendech je zde vstup legální. Mne zatím nikdo nezastřelil ni v týdnu. Nu a stále se ještě na turistických mapách  objevuje chybná informace o názvu. Žádný Drahotuch, Drahotušem pevnost zove se...

A opět. Kdo chce, nechť i na Rajče pohlédne...