Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hrady Vizovických vrchů - Rýsov (hrad i hradiště pravěké)

27. 4. 2011

Rýsov z ProvodovaVrhněmež se nyní na historii slovutného hradu Rýsova. Roku 1517 prodává dcera Ctibora z Landštejna Jitka se svým manželem Jáchymem z Bibrštejna panství světlovské Burianovi z Vlčnova. Mj. též zbořený hrad Starý Světlov a pustý hrad Rýsov. A tím jsme skončili. Jiní -štejni nebudou. Více zmínek nemáme. Archeologicky je prokázán vznik někdy před polovinou 13. století. Nejvíce byl využívám počátkem 14. věku. A v průběhu onoho století též zaniká. Na informační ceduli se můžete setkat s dalšími daty a událostmi. Nevěřte jim. Lidi toho nakecají. Týkají se Rýsova u Tišnova. Takže žádní husiti, Pernštejni a žádný král Matyáš se zde nekonali. Historie tedy nepříliš známá, však jistě stojí za návštěvu. Mnoho z hradu neuvidíte. Prakticky vůbec nic. Byl však situován u skalního útvaru Čertův kámen anóbrž Čerťák. A kdyby nic jiného, tento za vyšplhání do kopce stojí. Vskutku pěkná skalka. Díky přítomnosti oxidů železa nádherně zbarvená. Celá řada puklin typu tafoni a jiných jevů je zde ke shlédnutá. Paráda! Na své si zde přijdou i horolezci. Je dlouhý cca 16 metrů a největší výška 10,5 m. Popsáno je zde tuším 13 cest obtížnosti 3-7. A jako i na celé řadě dalších, jest možno se nahoru dostat i naprosto nehorolezecky. Na vrcholku patrně stávala věž. A místní středověcí obránci na ni též nelozili po laně. Však moc toho nespatříte. Žádná romantický panorámata. Stromy, stromy a stromy. Občas mezi nimi tušíte okolní krajinu. Při pečlivém zkoumání možno objevit několik záseků po trámech. Ve východní stěně. Nemáte-li sebou kompas, pěkně si ten šutr obejděte. A na zemi kolem střípky. Je jich zde relativně dost. Ale jinak kolem mnoho terénních náznaků nespatříte. Ale jak se sem vůbec dostat? Rýsov má to štěstí, že zde nevedou turistické značky. Oproti jiným obdobným lokalitám je zde nádherný klid. Půjdete-li po žluté turistické značce z Maleniska, hned na začátku Provodova odbočíte vlevo do ulice mezi domy č.p. 75 a 96. Přejdete mostek a vydáte se napravo nahoru. Po chvíli končí asfaltka a jdete po polňačce. Jen co se dostanete za baráky, minete starý hřbitov. Zůstal z něj jen kříž. A pár pozůstatků pomníků. Za hřbitovem se pěšinka rozděluje. Dáte se vlevo. A pak už šmárujete až k Čerťáku. Kdo si to nezapamatuje či nezapíše, prostě se zeptá domorodců. V téhle vesnici vždy někoho potkáte. Chcete na Čertův kámen. Kdo se zeptá na Rýsov, možná vskutku skončí u Tišnova.

Jakmile se nahoře dostatečně pokocháte pohledem na skálu, netřeba páditi zpět do vsi. Vydejte se pěšinkou po hřebeni a zanedlouho se octnete na hradišti pravěkém. Osídleném v pozdní době bronzové lidem kultury slezské, ve starší době železné lidem platěnickým a nakonec v mladší době železné kulturou púchovskou. Takže zhruba od 1000 př. n. l. do přelomu letopočtu. Stačí ujít několik desítek metrů a ocitáme se u mýtiny. Před ní hradisko začíná. V současné době je zde několik vyvrácených stromů. Což píšu pro ty, jež by si i zde chtěli najít střep. Nemusíte mít ani velké štěstí, abyste si jich nasbírali plnou kapsu. Přes mýtinu pokračujmež dále a dorazíme k nejvyššímu bodu hřebenu Rýsova. Zde jste v centru hradiska. Je zde několik pěkných skalek. Však miniaturních. Proti Čertovu kamenu vyloženě nicotných. A též památník obětem II. světové války. Věnovaný pionýry ZDŠ v Gottwaldově a Loukách. Pionýři vymřeli a památník chátrá. Škoda. Je celkem zajímavý. Tady je také možno nejlépe vysledovat val hradiska. Místy má být až tři metry vysoký. Nevím, neměřil jsem. Však šlo by tomu věřit. Další informace je zde zbytečno psáti. Kdo by se však chtěl dozvěděti více, nechť nahlédne do: Čižmář, M. 2004: Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku. Praha, str. 214. Zde i plánek lokality a další literatura. Ta je však nepoměrně hůře sehnatelná. Uváděti ji tudíž ani nebudu. Kdo by však měl zájem, klidně si napište a dané heslo z Encyklopedie vám pošlu mailem.
Pokud se vám nechce plahočit do Provodova pěšky, možno jeti busem. Pak vás však bohové opatrujte. Spojů zde mnoho není. A pokud jsou tak v ty nejnevhodnější doby. Raději si zjistěte i ty zpáteční. Každopádně je Provodov snad nejhůře dostupná dědina, v jaké jsem kdy byl. A to jsem jich již sjezdil. Což však má též své nesporné výhody. Na Rýsově jsem dosud potkal jediného člověka. Stál na vrcholku skály, mírně rozkročen, vypnutou hruď, ruce za zády, hrdě zíral k nebesům. A kukal. Až se hory zelenaly. Už od hřbitova jsem si říkal, že tam něco řve. Nestihl jsem se však tázati proč tak činí. Spatřiv mne, málem spadl dolů. A prchl. Patrně mu vlastní počínání připadalo divné. Ani nejvýznamnější turistická atrakce, poutní místo na Malenisku není nikterak přeplněná. A to ani o víkendech. Ale o tom se zmíním na jiném místě...